Chraňte svá kolena!

Znáte v Jeseníkách horu Šerák?

Ze sedla Ramzová tam vede lanovka, až na vrchol.

Co myslíte: je lepší naplánovat výlet tak, že méně zdatné pošlete ráno nahoru lanovkou (možná aby nezdržovali) a necháte je radši sestoupit ten kopec odpoledne při návratu?

Nebo to ráno vydupat (třeba i hodně pomalu) a lanovkou  se pak svézt dolů až kvečeru ?

Jezdím se studenty každý rok na letní kurzy do hor (i do těch Jeseníků). Ráno jsou ještě plní sil a odhodlání a kopce skoro vybíhají, i když někteří jsou po zkouškovém období pravda trochu z kondice. Ale i ti statečně kopce vyšlápnou.

Odpoledne ti rychlí a zdatní sbíhají.

Ti ostatní, pokud se ještě udrží kvečeru na nohou po celodenní túře, tak scházejí. No jistě, taky aby ušetřili. Sjezd lanovkou je totiž blízko ke dvěma stovkám, asi tak na celovečerní podporu turistova „pitného režimu“.

Pak ale někteří další den už nevyjdou – a jsou to právě kolena, co jim odmítnou službu jako první. Zvláště těm, kteří si zapomněli hůlky k opoře na prudkých sestupových cestách.

Ti hodně zkrušení ale už raději při návratu oželí pivka navíc a jedou. Často si tím zachrání chodidla od puchýřů a kolena od přetížení.

Při každém kroku dolů z velkého kopce se totiž načítá nejen váha těla a váha batohu, ale ještě se přidává zrychlení a rázy, které tím vzniknou.

Ty se šíří zespodu od chodidel, nejprve do kotníků. Další klouby na ráně jsou kolena, která vše absorbují… a pokud jsou unavená nebo dokonce někdy dříve zraněná, tak trpí.

Opravdu hodně záleží na tom, v jakém stavu máte svá chodidla, kolena a další klouby na nohou.

A speciálně ta chodidla! Pokud pokaždé našlápnete nakřivo, trpí všechny klouby NAD ploskou, a to hodně! Je třeba je dát do kupy, a vzít to pěkně od podlahy!

Ale zpět k tématu: znalci hor a sportovní lékaři radí: kdo je už trochu nebo i notně opotřebený, určitě je lepší volba nahoru jít, dolů jet!

Takže řešení „kvízu“ ze článku Jak na schody je teď už jasné? Ti „turisti“ u páternosteru na ČVUTu bývají obvykle dost poučení, takže i ten pražský výtah využívají na sjíždění a výstup zvládnou v pohodě pěšky. A navíc si pěstují kondici a cvičí plíce i dech.

A co vy? Jak překonáváte schody: pěšky nebo výtahem? Tedy ještě včera… Dnes už na to jdete od lesa, vlastně odspodu:)

Zábavný paternoster…

Když jsme my „tělocvikáři“ ještě sídlili v budově Elektrofakulty na ČVUT, tak tam byl (a pořád ještě je!) místo obvyklého výtahu „páternoster“. Kdo neví, tak možná napoví spojení „oběžný výtah“. (Mimochodem, víte, že v Praze je takových veřejně přístupných a fungujících páternosterů už jenom 25?)

Bavilo nás do výtahu naskakovat, když se podlaha skoro už nořila do tmy nižšího podlaží. A sledovat překvapené obličeje vážených profesorů, když jim tam s dusotem dopadlo pár rozverných tělocvikářů – učitelů všech možných sportů a dalších pohybových aktivit.

Vzrušující to bylo i naopak – vystupovat na poslední chvíli do vysokého schodu při míjení stoupajících zad a poté sukýnek dlouhonohých studentek, to bavilo zase hodně moje studenty.

A pokaždé se vedly mezi pasažéry vášnivé diskuze, co je pro nohy méně zatěžující, aby pak kolena a chodidla nebolela.

Sportovci hlásali, že je SAMOZŘEJMĚ nejlepší po schodech běhat, a to nahoru i dolů (nebo aspoň chodit, ale rychle!). Že to je skvělý trénink třeba před zimní lyžovací sezónou nebo před letními túrami v Alpách… Ti hodně hraví se pak ještě sázeli – o oběd nebo aspoň o pivo. Nám vystupujícím se pak v přízemí šťastně zubili v ústrety.

Někdy jsme je cestou zpátky z oběda trochu hecli. Ti stejní nám nahoře v pátém patře uříceně funěli do obličeje a ten oběd zdarma nám málem odevzdali do rukou. Byli tam ale dřív!

Nesportovci tvrdili opak. Je třeba ROZHODNĚ pilně jezdit nahoru i dolů – vždyť kdoví, jak dlouho to tu ještě bude fungovat. No, tak páternoster tam jezdí doteď…

A pak byli ti, co právě chtěli začít lámat svou lenost. A ti se přeli nejvíc.

Nekuřáci a „turisti“ říkali: „NABETON nahoru jít a dolů jezdit!“

„Plážoví“ sportovci zarytě oponovali, že rozjezd musí být pomalu a pro tělo je na začátku určitě šetrnější se nezadýchat:

„STOPROCENTNĚ nahoru jet a dolů jít!“

 Tak co si myslíte vy??

Chcete-li mezitím přijít na kloub tomu, proč vás stejně nohy bolí, ať už po výstupu nebo po sestupu, můžete zapátrat v e-booku Pět příčin proč nemám zdravé nohy.

V článku Lanovkou nahoru? Nebo dolů? bude rozhřešení této záhady!!

Tak pokračujte dále…

Baví vás chodit v přírodě, po horách? Bolí vás pak ale kolena?

I když jste třeba mladší? A co vy, zkušení?

Nebojte, váš horský život nekončí! Aneb jak šetřit kolena a projít se i v kopcích v pohodě.

V létě jezdíváme s našimi přáteli do hor. Tedy do Alp nebo Pyrenejí, většinou na jedno místo, i když některé roky byl v plánu třeba týdenní přechod. To se pak putuje od chaty k chatě, nocleh se snídaní a večeří je obvykle zajištěný, stany tedy můžete nechat doma.

Pořád ale zbývá i tak dost zátěže na záda: kompletní vybavení do hor na sebe, jídlo na obědy na několik dní, něco na spaní…

Největším strašákem na těchto cestách jsou bolavá a oteklá kolena. Každý den se spí jinde – musíte tam dojít. Nejde zastavit a odpočinout si, zůstat den na místě, musíte zkrátka být úplně fit. Anebo si kolena cílevědomě šetřit, průběžně je opečovávat a taky večer se o ně dobře postarat.

Říká se, že příznakem velkého opotřebení kolenního kloubu je jednak bolest, jednak (to hlavně při větší zátěži) i otok. Když se to po sportování děje nápadně často, nakonec přece jen zajdete k ortopedovi  pro radu.

A tuhle diagnózu už leckdo u lékaře vyslechl: „Máte artrózu“. Potvrdit to s určitostí může opravdu jen lékař, a to na základě rentgenového snímku. Naštěstí to není smrtelné. Možná už nebudete tak dobře běhat cross, skákat na snowboardu anebo lézt po skalách. Pořád ještě ale můžete naplno a bezbolestně dělat spoustu dalších aktivit: přinejmenším třeba jezdit na kole anebo právě chodit. A to nejen na rovince ve městě, ale i po horách.

Jak tedy na to, aby vám kolena co nejdéle vydržela plně funkční?

Pokud vás po pěším výletu v kopcích (nebo už i během chůze) bolí kolena a občas po zátěži i otékají, je třeba začít měnit své „chodecké návyky“.

Zastavujte.

Během výletu či horské túry zastavujte více a častěji, než jste byli zvyklí – chrupavka tak regeneruje lépe, než když zastavíte na dlouho, ale jen párkrát za den.

Stoupejte šikmo svahem.

Když to můžete ovlivnit, vyhýbejte se velkému stoupání. Třeba tak, že jdete cik-cak (třeba vždy jen pár metrů) do kopce namísto zkratkou prudce vzhůru. Nápis „nezkracujte chodníčky“ je tedy dobrý nejen pro okolní přírodu, ale i pro vaše kolena.

Do „krpálu“ malé kroky.

Když to jinak nejde a musíte stoupat přímo po spádnici nahoru, dělejte alespoň malé kroky.  Myslete i na své vzrůstem menší kamarády nebo děti na společném výletu, kteří toho ujdou méně ,a budou tedy pozadu.

A hlavně, dlouhý krok prudce vzhůru velmi vyčerpává. Rozhodí se váš dechový rytmus. Při dlouhém nákroku nahoru na další stupeň či kámen na stezce musíte hodně skrčit horní, nákročné koleno. Při vzepření nahoru se pak namáhají až přetěžují svaly a úpony okolo kolena – především u čtyřhlavého stehenního svalu. Při stoupání menšími kroky se vám bude lépe dýchat a neunavíte si tolik svaly na stehnech.

Do sněhu vnořené stupy.

A pokud je v terénu ještě (nebo už) chvílemi i sníh a stoupáte po něm prudce vzhůru, tedy přímo po spádnici, dlouhými kroky daleko od sebe tvoříte nekvalitně prošlápnuté stupy. Je to nebezpečné nejen pro vás, ale i pro chodce za vámi – na „krpálu“ můžete snadno uklouznout.

Dělejte tedy stupy velmi blízko u sebe se sklonem dovnitř do svahu, abyste ze stopy nevypadli. První by měl  stupy dobře „nakopnout“ – vyplatí se to. Ale současně je to velmi namáhavé cvičení nohou, a tak se v čele skupiny často střídejte.

Nesbíhejte dolů.

Vyhýbejte se však především prudkému klesání přímo po spádnici dolů, to je na kolena „zabiják“!  Dokáže je velmi rychle hodně přetížit, zvlášť když ještě nesete těžší batoh. Pokud to kvůli trase nejde jinak, alespoň svahy nesbíhejte. Můžete-li si vybírat, dejte přednost měkkému, pružnému povrchu (nízká tráva, mech).

Hůlky pro sestup.

Především při takto náročných sestupech, ale i při prudkých výstupech začněte používat nastavitelné hůlky. Když je nepotřebujete, jsou složené na batohu, před sestupem jsou hned k dispozici a významně šetří kolena i páteř. A protože na ně přenášíte část své váhy, posilujete s hůlkami své svaly na pažích a kolem ramen.

Hůlky při těžkých podmínkách.

Hůlky se hodí i na nerovném terénu, při brodění přes horské potoky plné kluzkých viklavých kamenů, při pohybu v mlze, jsou také dost potřebné, když jdete za prudkého deště a vichru nebo když docházíte až za tmy.

Nastavte správně výšku hůlek.

Pro základní nastavení se postavte na rovném plácku s lokty u těla, ohněte je do pravého úhlu a chyťte si hole.

Pro výstup si nastavte délku kratší než tu základní – čím prudší kopec, tím kratší hole. Jinak si neustálým zdviháním paží při každém kroku zbytečně přetěžujete ramena a unavujete si šíjové svaly.

Pro sestup jsou naopak potřeba hůlky o dost delší, abyste jimi „dosáhli“ bezpečně pod sebe a nemuseli se přitom hrbit. Při sestupu si nastavte také poutka více nakrátko, abyste se mohli do hůlek opřít – buď přímo i do poutek nebo shora o obvykle již nyní zaoblený vršek hůlky (třeba hůlky Leki to tak mají).

Obě hůlky současně.

Používejte vždy dvě hole, obě opřete o terén pod vámi najednou (spusťte je dolů pod kámen, schod na horském chodníku atd.), a pak teprve udělejte krok dolů. Tím hole odeberou velkou část zátěže přes ramenní klouby a paže – a kolena pak přistanou měkce o patro níž. Buďte trpěliví, je třeba to trochu natrénovat. Rozhodně se však neopírejte nejdřív jednou hůlkou a až po kroku dolů druhou hůlkou. To byste efekt odlehčení kolen, který nastává díky pevné opoře o dvě hůlky, zcela vymazali.

Oči jdou napřed.

Před každým krokem dolů vyhledávejte vhodné místo opory očima. Když je opora stabilní, můžete si dovolit i pružně „seběhnout“ s hůlkami, aniž kolena trpí – zátěž částečně absorbují ramena, záda a paže.

Hůlky u těla.

Hole je třeba klást vždy co nejblíže u těla, blízko spádnice, z důvodu ochrany před sesmeknutím a také kvůli lepšímu využití tlumicího efektu paží a ramen při šetření kolen.

Nenoste nadváhu.

Komplikací taky je, když kromě váhy zevního batohu nesete ještě svůj další uvnitř (natvrdo: jde o ty, kdo mají nadváhu, příp. jsou obézní). Při bolestech nohou a kolen obvykle doporučí praktický lékař nebo ortoped jako první opatření snížení váhy. Každým kilem navíc totiž trpí opět hlavně kolena.

Hůlky jsou na hory.

Všechny výše uvedené tipy pro šetření kolen jsou určeny starším turistům při pohybu v horách nebo kdekoli jinde při prudkých výstupech a sestupech, ne tedy v Polabí.

Jsou určitě použitelné i pro ty mladší, kdo již měli kolena zraněná – jsou kvůli tomu náchylná k rychlejšímu opotřebení a bývají „starší“, než kolik je jejich skutečný věk. A hůlky jsou také pro ty, kdo málo trénovali nebo déle nechodili a mají horší kondici – taková kolena se velmi rychle v horách přetíží.

V Polabí bez holí.

Pro běžné chození v rovném terénu jsou hůlky dobré pouze pro  ty, kteří se při chůzi necítí dostatečně stabilní. Pro zdravé lidi jsou však nadbytečné. Proč? Časem si tělo zvykne na klamný pocit jistoty a ztrácí přirozenou schopnost vybalancovat nerovnosti, zhorší se i koordinace pohybů. Zkrátka při chůzi po rovině je pro zdravé lidi tato opora zbytečnou „změkčilostí“.

Zdraví na horách bez holí.

Mladší turisti, tedy ti zdatní a trénovaní, se i na horách bez problémů pohybují bez hůlek. Je dobré, když jejich zdravá a mladá kolena dostanou svou porci tlaku a uvolnění. Platí to také pro ty o něco starší, ale zdravé turisty, kteří nemají s koleny žádné problémy a cítí se dobře.

Každé stlačení pružných chrupavčitých tkání (u kolen tedy především u menisků, ale třeba i meziobratlových destiček na páteři) jim dopřává významné prokrvení a tím výživu, podporuje a upevňuje taky pružicí schopnost svalů okolo kolenního kloubu a jejich dobrou sílu a kondici.

Používání hůlek ochuzuje klouby o tyto naprosto přirozené podněty. Je to asi stejné, jako když lidé, kteří mají v podstatě zdravé oči (nebo maximálně čtvrt dioptrie), i tak stále nosí brýle. Pouze na náročná místa (jako je třeba přechod zledovatělých sněhových polí nebo brodění potoka v silném proudu) se pak hůlky určitě hodí.

Dokud je to možné, je kromě chůze pro podporu dobré přirozené výživy kolenní chrupavky a měkkých tkání kloubu velmi dobrá i častá jízda na kole (v zimě na rotopedu). A pro prevenci obtíží s koleny můžete jezdit na kole klidně každý den.

Nordic-walking.

Výjimkou je, když chcete praktikovat nordic walking – tedy opravdu svižnou chůzi se speciálními holemi, s odpichy při každém kroku. Pak i po rovině, v kopcích, mladí, starší – jen do toho! Jde o sportovní výkon zaměstnávající celé tělo – a to hůlky skvěle využijte!

Po túře se protáhněte.

Po jakékoli sportovní námaze pak dobře protáhněte všechny namáhané svaly, nejen ty okolo kolene. To mě v praxi, přímo na horách, nesčetněkrát předvedli mí francouzští přátelé: nikdy to neodbývali a byli stále fit i další dny, nejen ten první! Věnujte se především zadní straně stehen, tedy svalům ohýbajícím kolena a pomáhajícím brzdit při sestupech.

Třeba tak, že si sednete a na chvíli si pohovíte nakloněni nad volně natažené nohy. Anebo si lehněte těsně ke zdi (s tělem kolmo na zeď), natáhněte nohy nahoru a a opřete si je o zeď.

Také však nezapomeňte na přední stranu stehen, namáhanou více při výstupech – a protáhněte si dobře i celý čtyřhlavý sval stehenní. Jak? Vleže nebo v podporu na boku ohněte nohu v koleni, chyťte ji za nárt (a pokud  ruka nedosáhne až na nárt, „prodlužte si ruku“ obtočením nártu ručníkem nebo trikem) a přitáhněte patu k hýždím.

Na horách také trpí zvýšenou únavností lýtka, zvláště při výstupech rovnou po spádnici je přetěžovaná Achillova šlacha. Hodně namáhané jsou i kotníky, chodidla a plosky. I tyto všechny části nohou je třeba dobře vytřepat a uvolnit (lýtko) a pak i promasírovat a protáhnout.

Kde najdete další tipy.

Pro prevenci problémů s nohama můžete najít tipy v e-booku zdarma Proč nemám zdravé nohy. Hodně lidí také tápe v tom, co dělat, když je po celodenní chůzi bolí chodidla. To se pak začtěte do e-booku zdarma  Probuďte své nohy a naučte se podle videa skvělou a rychlou Vitalizační masáž nohy. Může vám velmi pomoci při každodenní péči o nohy právě během delších přechodů.

Choďte bez zlozvyků.

Dávám k úvaze ještě jeden tip, na který mne přivedlo mnohaleté chození s mladými i staršími turisty – mými vysokoškolskými studenty i studenty „třetího“ věku na letních sportovních kurzech.

Často stoupám dlouhé hodiny do kopců anebo sestupuji za někým ze skupiny. Někdy mě namáhavé výstupy přinutí věnovat se především dýchání. To se pak moc nerozhlížím a sleduji jen stoupající nohy před sebou. Odpozorovala jsem tak hodně zlozvyků, které velmi často působí také bolesti kolen. Jedním z hlavních je špatný pohybový stereotyp v kotníku a chodidle.

Opravdu totiž hodně záleží na tom, jakým způsobem našlapujete, jak poté kladete nohy na zem, v jaké části plosku zatěžujete i jak se potom chodidlo odvinuje od země.  Na rovném povrchu vám nesprávná práce kotníku a chodidla ještě bez větších problémů „projde“, ale na nerovné stezce nebo ve volném horském terénu pak může nestabilní nášlap snadno způsobit i úraz. Dobré fungování chodidel a kotníků je totiž zásadní jednak pro léčbu a uzdravení kolen, ale i pro zlepšení celkové stability a rovnováhy.

K odstranění zlozvyků a k vyléčení bolavých nohou vede přímá cesta. Je obohacená o vlastní zkušenosti. protože jsem ji sama před časem prošla a vše nyní předávám dál.

Co říci na závěr?

Téměř na každém turistickém kurzu nebo aktivním pobytu v horách se vždycky najde někdo, kdo po pár dnech „radostného“ běhání z kopců buď končí v poslední skupince „pomalíků“ nebo úplně odpadne a zbytek pobytu už jen prokulhá v okolí chaty. Následně se pak doma dlouho léčí s diagnózou „přetížení kolen“.

Já sama, poučená problémy se svými koleny, už léta nepodceňuji péči o nohy po výletu – a dbám na to speciálně po túře v horách! Učím to mnoho let i své studenty všeho věku: na kurzech, na seminářích i on-line.

Dokonalým a pro mne inspirativním příkladem byli právě naši francouzští přátelé při společných vysokohorských túrách v Pyrenejích nebo v Alpách.

I když byli po celém dni v horách unavení, nelenili a vždycky ještě před večeří si pomocí kvalitních cviků velmi pečlivě protáhli všechny namáhané části nohou, procvičili chodidla a také záda, nosící celý den těžký batoh.

Zacvičila jsem si vždycky s nimi. Druhý den ráno jsme všichni vykročili opět bez bolestí a s radostí. Tato extra péče se nám opravdu vyplatila!

Budete-li o sebe a své nohy chytře a včas pečovat podobným způsobem, tak i vy si můžete udržet výkonnost po dlouhá léta. A  můžete si užívat i na horách každý krok i ve vyšším věku.

Užívejte života po francouzsku i v horách

Znáte to asi dobře: když se chystáte na výlet do přírody, obvykle si také rozmýšlíte, co s sebou vzít. Jaké oblečení, co k jídlu… Třeba příprava obědového sendviče typického českého turisty nejspíš vypadá nějak takhle: namazat krajíc chleba nebo housku, na to šunku, salám nebo sýr, přidat láhev s vodou či minerálkou, müsli tyčinku a jde se.

Za chůze se pak posvačí tyčka, opět v pohybu nebo během čekání na pomalejší kamarády se ukousne a rychle sežvýká kus připraveného krajíce. Hlavně neztrácet čas nějakým jídlem, vždyť jde hlavně o ty zážitky venku!

Pokud vyrážíte na víc dní, tak navíc chcete, aby potraviny nezabraly moc místa v batohu a daly se rychle připravit nebo uvařit, aby to bylo skoro bez práce. Večery pak mohou patřit jiným aktivitám, vždyť jste přece na dovolené i od vaření…

Ve Francii byste se nestačili divit! Když jsme jezdili na společné vysokohorské pobyty s našimi francouzskými přáteli, probíhalo to úplně jinak. Francouzi, jak známo, si umějí život užívat. A k tomu samozřejmě patří i radost z jídla a umění si je vychutnat.

Zatímco běžný turista během chůze do kopce, kdy sotva popadá dech, žmoulá kousek zapařeného chleba z igelitového pytlíku, až se mu chce skoro zvracet (jenže co dělat, když máte hlad a ti ostatní před vámi pořád jdou a jdou… ), Francouz by tohle nikdy neudělal!

Jak mi říkal francouzský lektor kdysi při hodině: než by vytáhl na ulici, v metru či v tramvaji jídlo ze sáčku a jedl za chůze, raději bude hladovět další hodinu – a klidně i dvě –, než dorazí domů. Tam si pak v klidu uvaří kávu či čaj a ke koláčku si sedne.

Při našich horských túrách jsme chodili „na pohodu“: týdenní putování sice mělo vždy slušný počet kilometrů i dostatečné převýšení na každý den, ale nikdy to nebylo nadoraz do úplného vyčerpání.

Přespat na horskou chatu jsme přicházeli vždy ještě za světla, večerní jídlo a taky snídaně byly v ceně, takže kromě jídla na „drobné“ polední občerstvení (jak se pak ukázalo, šlo o náš největší omyl) a oblečení jsme už na zádech nevláčeli nic.

Pro naše francouzské přátele bylo nejdůležitějším rozhodnutím dne, kde v poledne zastaví. Vybírali velmi pečlivě a bylo to na nich – mému muži se dostalo té pocty až po mnoha letech společných pobytů.

Jakmile se přiblížilo poledne, začali se rozhlížet a živě diskutovat o všech vlastnostech kandidátů na místo pro obědovou přestávku.

Vždy musí splňovat několik parametrů: základní podmínkou je krásný výhled, co možná nerušený stromy či skalami, za horkých dní stín, ale nesmí tam zase moc foukat. Důležité je taky aspoň trochu rovné místo na postavení vařiče, dalším bonusem je voda – nejlépe horské jezero nebo alespoň divoká bystřina pro osvěžení a umytí.

Samozřejmostí je přiměřený prostor na hostinu, tráva pro proběhnutí naboso, dostatečně pohodlné sezení i možnost odskočit si bez nebezpečí zřícení…

Nakonec padne rozhodnutí a začnou dít kouzla: vysoko v horách se rodí piknik snů. Francouzský „vrchní“ nejprve ze svého batohu vyčaruje veliký ubrus a rázem je na trávníku prostřeno. Až tady jsem pochopila, proč všichni mají celkem objemné batohy: postupně z nich vytahují všemožné dobroty a vrší je na ubrus – vypadá to na několik chodů…

Víc zajímavých laskomin bývá samozřejmě na začátku výpravy a nejchutnější jsou ty vyrobené doma. Nakonec „barman“ vytahuje z batohu vařič, a to i se zástěnou proti větru!

Obvyklé menu začíná rozdáním zeleninového předkrmu: salátu, rajčete, okurky či kedlubny a ořechů, pokračuje se čerstvě nakrájenou bagetkou obloženou domácí paštikou nebo naloženým masem. Následuje několik druhů sýra nakrájeného na kostičky, a zpočátku putování dokonce i hlt vína!

Poté každý dostane řez domácího „horského“ perníku, překypujícího spoustou sušeného ovoce. Je tak dobrý, že za pár dní zmizí, ale při malém počtu strávníků by vydržel klidně i týden! Vzápětí každý dostává svůj barevný kelímek, čaj nebo kávu dle výběru a pro zájemce ještě cukr – a už barman všechny obchází s vařící vodou.

Ale hostina pořád ještě nekončí!

Následujícím chodem je ovoce: nejprve broskve, meruňky či banán, později, jak zásoby mizí, aspoň jablka… A úplně nakonec sladká tečka: ta nejlepší čokoláda! Čas oběda, proložený vtípky a vyprávěním příhod, příjemně plyne a k tomu je neustále „servírován“ ten nejkrásnější výhled: na Mont Blanc či jinou ohromující horu. Celý čas, tedy aspoň hodinka až dvě, obvykle bez bot a když to jde, tak i s koupelí nohou, uplyne jako voda v potoce, a s novou energií se jde dál.

No, nezamilujte si tenhle způsob putování ve srovnání s naší uspěchanou honbou za kilometry… Když to navíc stejně probíhalo i večer na francouzských, italských či švýcarských horských chatách: klidné a dlouhé stolování u bohatě zásobené tabule, s milým personálem a v kruhu přátel, kteří si umějí užít každý okamžik této „pomalé pohody“.

A ještě další věc jsme se od našich přátel naučili: nejen naplno prožít každý okamžik během výletu či u jídla, ale také na sklonku dne pečovat o své tělo, díky kterému jsme to vše mohli zažít.

Náš zmožený turista si po návratu z výletu sedne k pivu nebo k táboráku, odkud se později jen přesune rovnou na postel. Zatímco Francouzky, i kdyby byly sebevíce unavené, na to jdou jinak. Nelení a ještě před večerním jídlem koupou nohy v potoce, pak pečlivě prohlédnou chodidla a ošetří a promažou veškeré otlačeniny.

A pak začnou důkladně procvičovat celé tělo – protáhnou si nejprve celá záda a uvolní páteř namáhanou celý den nošením batohu. Nakonec přijdou na řadu nohy: pečlivě je protáhnou ze všech stran, dokonce i chodidla. A dají si přitom na čas, nespěchají.

Všechny zatuhliny mizí, únava pomalu odplouvá a tělo uléhá zregenerované. Od té doby to během pobytů na horách dělám stejně. Některé zkušenosti jsem pak mnohem později také zapracovala do svého online kurzu Cviky pro nohy.

Už mnohokrát jsem se přesvědčila, že tato extra péče a čas věnovaný tělu se opravdu vyplatí! Zatímco český turista je další ráno jako rozlámaný, tělo protestuje už jen při pohledu na batoh, nohy jsou těžké jako z olova a nechtějí se rozejít, ten francouzský má další den nohy jako nové, čerstvé a plné elánu do dalších výstupů. A hlavně: nic ho nebolí! Zážitky z předchozího dne jsou jen pozitivní, a tak se i uchovají v paměti. Vypadá to jako zázrak – a přitom jde jen o půlhodinku navíc.

A večer?  Když jsme se po celodenní túře, dobrém jídle a příjemném rozhovoru rozhlédli z okna ven, uprostřed krásné přírody nikoho ani nenapadlo se připojit na síť, tělo i mysl si přeje zůstat v režimu off-line.

Pro případ drobného záchvěvu nudy má každý člen výpravy s sebou pečlivě vybraný paperback, do kterého se těsně před spaním ponoří. Lampičku nepotřebuje, s vlastní čelovkou neruší ani nejbližší sousedy v noclehárně, ani kamarády, když se poštěstí a bydlí se v menším pokoji. Ukolébaná mysl pomalu odplouvá do snů…

Až se vydáte v létě na výlet do hor, zkuste si  tyto francouzské tipy na „pomalý životní styl“ připomenout.