Vladana BotlíkováUžívejte života po francouzsku i v horách
Znáte to asi dobře: když se chystáte na výlet do přírody, obvykle si také rozmýšlíte, co s sebou vzít. Jaké oblečení, co k jídlu… Třeba příprava obědového sendviče typického českého turisty nejspíš vypadá nějak takhle: namazat krajíc chleba nebo housku, na to šunku, salám nebo sýr, přidat láhev s vodou či minerálkou, müsli tyčinku a jde se.
Za chůze se pak posvačí tyčka, opět v pohybu nebo během čekání na pomalejší kamarády se ukousne a rychle sežvýká kus připraveného krajíce. Hlavně neztrácet čas nějakým jídlem, vždyť jde hlavně o ty zážitky venku!
Pokud vyrážíte na víc dní, tak navíc chcete, aby potraviny nezabraly moc místa v batohu a daly se rychle připravit nebo uvařit, aby to bylo skoro bez práce. Večery pak mohou patřit jiným aktivitám, vždyť jste přece na dovolené i od vaření…
Ve Francii byste se nestačili divit! Když jsme jezdili na společné vysokohorské pobyty s našimi francouzskými přáteli, probíhalo to úplně jinak. Francouzi, jak známo, si umějí život užívat. A k tomu samozřejmě patří i radost z jídla a umění si je vychutnat.
Zatímco běžný turista během chůze do kopce, kdy sotva popadá dech, žmoulá kousek zapařeného chleba z igelitového pytlíku, až se mu chce skoro zvracet (jenže co dělat, když máte hlad a ti ostatní před vámi pořád jdou a jdou… ), Francouz by tohle nikdy neudělal!
Jak mi říkal francouzský lektor kdysi při hodině: než by vytáhl na ulici, v metru či v tramvaji jídlo ze sáčku a jedl za chůze, raději bude hladovět další hodinu – a klidně i dvě –, než dorazí domů. Tam si pak v klidu uvaří kávu či čaj a ke koláčku si sedne.
Při našich horských túrách jsme chodili „na pohodu“: týdenní putování sice mělo vždy slušný počet kilometrů i dostatečné převýšení na každý den, ale nikdy to nebylo nadoraz do úplného vyčerpání.
Přespat na horskou chatu jsme přicházeli vždy ještě za světla, večerní jídlo a taky snídaně byly v ceně, takže kromě jídla na „drobné“ polední občerstvení (jak se pak ukázalo, šlo o náš největší omyl) a oblečení jsme už na zádech nevláčeli nic.
Pro naše francouzské přátele bylo nejdůležitějším rozhodnutím dne, kde v poledne zastaví. Vybírali velmi pečlivě a bylo to na nich – mému muži se dostalo té pocty až po mnoha letech společných pobytů.
Jakmile se přiblížilo poledne, začali se rozhlížet a živě diskutovat o všech vlastnostech kandidátů na místo pro obědovou přestávku.
Vždy musí splňovat několik parametrů: základní podmínkou je krásný výhled, co možná nerušený stromy či skalami, za horkých dní stín, ale nesmí tam zase moc foukat. Důležité je taky aspoň trochu rovné místo na postavení vařiče, dalším bonusem je voda – nejlépe horské jezero nebo alespoň divoká bystřina pro osvěžení a umytí.
Samozřejmostí je přiměřený prostor na hostinu, tráva pro proběhnutí naboso, dostatečně pohodlné sezení i možnost odskočit si bez nebezpečí zřícení…
Nakonec padne rozhodnutí a začnou dít kouzla: vysoko v horách se rodí piknik snů. Francouzský „vrchní“ nejprve ze svého batohu vyčaruje veliký ubrus a rázem je na trávníku prostřeno. Až tady jsem pochopila, proč všichni mají celkem objemné batohy: postupně z nich vytahují všemožné dobroty a vrší je na ubrus – vypadá to na několik chodů…
Víc zajímavých laskomin bývá samozřejmě na začátku výpravy a nejchutnější jsou ty vyrobené doma. Nakonec „barman“ vytahuje z batohu vařič, a to i se zástěnou proti větru!
Obvyklé menu začíná rozdáním zeleninového předkrmu: salátu, rajčete, okurky či kedlubny a ořechů, pokračuje se čerstvě nakrájenou bagetkou obloženou domácí paštikou nebo naloženým masem. Následuje několik druhů sýra nakrájeného na kostičky, a zpočátku putování dokonce i hlt vína!
Poté každý dostane řez domácího „horského“ perníku, překypujícího spoustou sušeného ovoce. Je tak dobrý, že za pár dní zmizí, ale při malém počtu strávníků by vydržel klidně i týden! Vzápětí každý dostává svůj barevný kelímek, čaj nebo kávu dle výběru a pro zájemce ještě cukr – a už barman všechny obchází s vařící vodou.
Ale hostina pořád ještě nekončí!
Následujícím chodem je ovoce: nejprve broskve, meruňky či banán, později, jak zásoby mizí, aspoň jablka… A úplně nakonec sladká tečka: ta nejlepší čokoláda! Čas oběda, proložený vtípky a vyprávěním příhod, příjemně plyne a k tomu je neustále „servírován“ ten nejkrásnější výhled: na Mont Blanc či jinou ohromující horu. Celý čas, tedy aspoň hodinka až dvě, obvykle bez bot a když to jde, tak i s koupelí nohou, uplyne jako voda v potoce, a s novou energií se jde dál.
No, nezamilujte si tenhle způsob putování ve srovnání s naší uspěchanou honbou za kilometry… Když to navíc stejně probíhalo i večer na francouzských, italských či švýcarských horských chatách: klidné a dlouhé stolování u bohatě zásobené tabule, s milým personálem a v kruhu přátel, kteří si umějí užít každý okamžik této „pomalé pohody“.
A ještě další věc jsme se od našich přátel naučili: nejen naplno prožít každý okamžik během výletu či u jídla, ale také na sklonku dne pečovat o své tělo, díky kterému jsme to vše mohli zažít.
Náš zmožený turista si po návratu z výletu sedne k pivu nebo k táboráku, odkud se později jen přesune rovnou na postel. Zatímco Francouzky, i kdyby byly sebevíce unavené, na to jdou jinak. Nelení a ještě před večerním jídlem koupou nohy v potoce, pak pečlivě prohlédnou chodidla a ošetří a promažou veškeré otlačeniny.
A pak začnou důkladně procvičovat celé tělo – protáhnou si nejprve celá záda a uvolní páteř namáhanou celý den nošením batohu. Nakonec přijdou na řadu nohy: pečlivě je protáhnou ze všech stran, dokonce i chodidla. A dají si přitom na čas, nespěchají.
Všechny zatuhliny mizí, únava pomalu odplouvá a tělo uléhá zregenerované. Od té doby to během pobytů na horách dělám stejně. Některé zkušenosti jsem pak mnohem později také zapracovala do svého online kurzu Cviky pro nohy.
Už mnohokrát jsem se přesvědčila, že tato extra péče a čas věnovaný tělu se opravdu vyplatí! Zatímco český turista je další ráno jako rozlámaný, tělo protestuje už jen při pohledu na batoh, nohy jsou těžké jako z olova a nechtějí se rozejít, ten francouzský má další den nohy jako nové, čerstvé a plné elánu do dalších výstupů. A hlavně: nic ho nebolí! Zážitky z předchozího dne jsou jen pozitivní, a tak se i uchovají v paměti. Vypadá to jako zázrak – a přitom jde jen o půlhodinku navíc.
A večer? Když jsme se po celodenní túře, dobrém jídle a příjemném rozhovoru rozhlédli z okna ven, uprostřed krásné přírody nikoho ani nenapadlo se připojit na síť, tělo i mysl si přeje zůstat v režimu off-line.
Pro případ drobného záchvěvu nudy má každý člen výpravy s sebou pečlivě vybraný paperback, do kterého se těsně před spaním ponoří. Lampičku nepotřebuje, s vlastní čelovkou neruší ani nejbližší sousedy v noclehárně, ani kamarády, když se poštěstí a bydlí se v menším pokoji. Ukolébaná mysl pomalu odplouvá do snů…
Až se vydáte v létě na výlet do hor, zkuste si tyto francouzské tipy na „pomalý životní styl“ připomenout.
