Vladana BotlíkováCesta na Pravčickou bránu je pro bosonožce rájem zážitků.
Výletujeme nejen na tu „Velkou Pravčickou“, obdivovanou letními davy turistů, ale i na nenápadnou, v lese ukrytou a mnohem méně navštěvovanou „Malou“ bránu.
Gabrielina stezka začíná na Mezní louce a je na chození bez bot pro bosochodce – začátečníky téměř ideální! Vine se stinnými lesy zakořeněnými v nekonečném pískovišti. Procházíme se studenty pod skalami, ze kterých se tisíce let drolí jemný písek.
Nohy se s radostí zaboří do pískoviště, noří se do malých čistých louží či vlhkého listí. a vzpomínají: kde tohle naposledy zažily? Nejspíš někde nedávno na mořské pláži… Anebo to bylo mnohem dřív, při hrách na písčitém potoce či u říčky? Nebo opravdu hodně dávno, ještě na dětském pískovišti?
Možná snad až tehdy, kdy neposedné obuté nožky ještě často slýchaly: Nešlapej do té louže! Nechoď do toho bláta! Budeš zmazaný jako uličník!
A teď tedy všechny nahé nohy rebelují. Jdou do každé lesní kaluže ve spadaném jehličí, sklouznou do úzkého blátivého úvozu, boří se do kupek starého zetlelého listí, vybíhají pískové stupy, našlapují v měkoučkém mechu a hned pak zase rozkošnicky ťapají v hluboké louži plné šťavnatého bláta, nechají jej protékat mezi prsty…
A každý další úsek je plný nových zážitků: stoupání po kovových žebřících za rozhledy končí na železném mřížoví s výhledem nejen daleko, ale i hluboko pod sebe.
Vběhnutí do tmavé tůňky skrývá překvapení: spoustu malých šišek, spadaných z modřínů… Krátká travička uchycená na kraji stezky posypané náhle štěrkem je vítanou záchranou před kapitulací do bot… a tak pořád dál a dál.
Nikdo teď nohám nenakazuje, co mají a nemají dělat, jdou volně přírodou a zažívají neopakovatelné. A vše si náramně užívají!
A pak jdeme i skrze jednu soutěsku říčky Kamenice, kde se nemusíme vozit na lodičce, ale dá se projít i pěšky, vodou.
Za Dolským mlýnem se noříme do vody, nejprve jen po kolena, postupně po stehna, až pod pas, PO PÁS, až NAD pas… Voda studí, zebe, ale zážitky jsou silné!
Pod nohama vodní tráva, dlouhé plující husté „vlasy“ se vlní pod hladinou a změkčují došlap na ostřejší hrany kamení, ohlazené oblázky jsou příjemné na dotek i na došlap.
Výlet se chýlí ke konci.
Blátivá špína z nohou je dávno omytá a odplavená v Kamenici, a chodidla už měkce našlapují po chodníčku z jehličí, aby se nakonec vynořila z lesa na nudný, tvrdý a nezáživný asfalt.
Takový výlet určitě nahradí nejméně jedno domácí cvičení pro chodidla ze zimního období, kdy je venku nevlídno.
A je to také ta nejbáječnější masáž pro nohy – sice ne tak precizní a komplexní, jako je Vitalizační masáž nohou, ale zato je naprosto bio, eko, zkrátka dočista přírodní.
