Když jsme ještě sídlili v budově Elektrofakulty na ČVUT, tak tam byl (a pořád ještě je) místo obvyklého výtahu „páternoster“. Kdo neví, tak možná napoví spojení „oběžný výtah“. (Mimochodem, víte, že v Praze je takových veřejně přístupných a fungujících páternosterů jenom 25?)
Bavilo nás do výtahu naskakovat, když se podlaha skoro už nořila do tmy nižšího podlaží. A sledovat překvapené obličeje vážených profesorů, když jim tam s dusotem dopadlo pár rozverných tělocvikářů.
Nebo naopak vystupovat na poslední chvíli do vysokého schodu při míjení stoupajících zad a poté sukýnek dlouhonohých studentek, to bavilo zase hodně moje studenty.
A pokaždé se vedly mezi pasažéry vášnivé diskuze, co je pro nohy méně zatěžující, aby pak kolena a chodidla nebolela.
Sportovci hlásali, že je SAMOZŘEJMĚ nejlepší nahoru i dolů běhat po schodech. Ti hodně hraví se pak ještě sázeli – o oběd nebo aspoň o pivo. Nám vystupujícím se pak v přízemí šťastně zubili v ústrety.
Někdy jsme je cestou zpátky z oběda trochu hecli. Ti stejní nám nahoře v pátém patře uříceně funěli do obličeje a ten oběd zdarma nám málem odevzdali do rukou. Byli tam ale dřív!
Nesportovci tvrdili opak. Je třeba ROZHODNĚ pilně jezdit nahoru i dolů – vždyť kdoví, jak dlouho to tu ještě bude fungovat. No, tak páternoster tam jezdí doteď…
A pak byli ti, co právě chtěli začít lámat svou lenost. A ti se přeli nejvíc.
Nekuřáci a „turisti“ říkali: „NABETON nahoru jít a dolů jezdit!“
„Plážoví“ sportovci zarytě oponovali, že rozjezd musí být pomalu a pro tělo je na začátku určitě šetrnější se nezadýchat:
„STOPROCENTNĚ nahoru jet a dolů jít!“
Chcete-li mezitím přijít na kloub tomu, proč vás stejně nohy bolí, ať už po výstupu nebo po sestupu, můžete zapátrat v e-booku Pět příčin proč nemám zdravé nohy.
A jinak komentujte, v článku Lanovkou nahoru? Nebo dolů? bude rozhřešení…