Vladana Botlíková
Proč dělám to, co dělám?
Po dlouhém a pozoruhodném životě nám se sestrou nyní zemřela maminka Blanka. Když jsem tak při smutnění a přípravě obřadu přemýšlela, jak se do nás otiskla, co všechno dobrého nám zanechala a co my samy přebíráme dál, našla jsem opravdu mnoho takových znamení.
I když mne to vůbec nenapadlo, tak dnes ráno, den před pohřbem, mi najednou přišlo, že to mám sdílet. Již zamlada byla Blanka nadaná a krásná žena, velmi sportovní a plná elánu.
Ještě za války a těsně po ní vystudovala střední ošetřovatelskou nástavbu a měla štěstí na ty nejlepší učitele z řad lékařů – profesorů anatomie a fyziologie Karlovy univerzity a velkých praktiků. Z toho pak čerpala celý život, přitáhlo ji to i k celoživotnímu zájmu o to, jak funguje lidské tělo, jak je co nejlépe rozvíjet a naplno využívat celý jeho nekonečný potenciál.
Hned po válce, když se opět otevřely vysoké školy, vystudovala Institut tělesné výchovy a sportu (nynější FTVS UK) a celý život pak pracovala jako „tělocvikářka“, ale taková neobyčejná, s velkým přesahem, s rozhledem a znalostmi.
Učitelka zdravotního cvičení
Nejprve jako čerstvá absolventka učila na základní škole v Čelákovicích. Děti ji za její obětavý a kamarádský přístup i za všechny soutěže a možnosti, které jim sportováním s nimi přinesla do života, milovaly a denně ji vždy doprovázely až k vlaku do Prahy.
Brzy po začátku své kariéry již pokračovala na Karlově univerzitě jako odborná asistentka tělesné výchovy na Filozofické a Právnické fakultě. Učila i jiné sporty, ale zamilovala se do zdravotního cvičení. Pomocí svého systému cviků napravovala u studentů nejrůznější jejich zdravotní potíže pohybového systému, způsobené třeba špatným, až skoliotickým držením těla, astmatem a mnoha dalšími příčinami.
Pátrala, proč se to děje a měla na svou dobu velmi propracované hodiny tělesných cvičení pro zlepšení zdraví. Tehdy se tomu říkalo velmi divně: „zvláštní“ tělesná výchova, dnes je to nazývané o trochu lépe: zdravotní tělesná výchova. Za svou kariéru naučila stovky až tisíce mladých lidí přemýšlet víc o svém těle a umět se o sebe postarat.
Závodnice a trenérka moderního šermu
K tomu přidala do nabídky sportů pro vysokoškoláky i nový sport: moderní šerm – sama se mu totiž závodně od mládí věnovala. Poté už jako trenérka vychovala za ta léta stovky začátečníků: šermířek a šermířů z řad studentů. Někteří z nich pak následovali i sportovní kariéru.
Maminka totiž také založila sportovní oddíl moderního šermu Humanita Praha Univerzity Karlovy, kde se mohly šermířské naděje dál rozvíjet v šermu fleretem, kordem a šavlí. Pod jejíma vlídnýma, ale nesmlouvavýma rukama poctivě trénovaly za její život další stovky mladých lidí, které inspirovala ke sportu.
Oddíl aktivně řídila jako jeho předsedkyně a trenérka více než čtyřicet let, zorganizovala nespočetně šermířských turnajů, které měly vynikající pověst skvěle fungujících a dobře provedených závodů. Oddíl a její odkaz v něm stále funguje a vychoval již i mladé reprezentanty ČR v šermu.
A jak se to vše otisklo do naší rodiny? Nejen, že i my dvě se sestrou jsme v oddíle šermovaly a vedly velmi sportovní život, ale maminka mi dala navíc ještě hlubší vklad: lásku a vášeň pro zkoumání lidského těla, to jsem opravdu po ní „zdědila“ a jsem jí za to napořád vděčná.
Co jsem dostala do vínku
Vlastně to začalo už na základní škole, kdy mě maminka přivedla ke sportovní gymnastice, a to v době Věry Čáslavské, mého velkého vzoru. Přes šerm na střední škole jsem se dostala i ke studiu zdravotní tělesné výchovy na FTVS UK a vlastně i v tom jsem ji vědomě i nevědomky následovala.
Jak jinak si vysvětlit zájem o zlepšení podmínek pro děti a mladé lidi s problémy držení těla při následném aspirantském studiu a pak i během profesního zaměření na zdravotní cvičení? I já jsem celý život učila studenty na technické vysoké škole, aby přes zdravotní cvičení odkrývali tajemství dobrého fungování těla i mysli. I pro mne je studium lidského těla neuvěřitelná detektivka a přeji si pro své studenty i pro dospělé klienty, aby měla vždy dobrý konec.
A hodně mě přitom zajímají nohy. Proč jsem měla takové nutkání vytvořit kromě jiného i systém cvičení zrovna pro nohy, to jsem si znovu uvědomila v tomto stavu smutku. Maminka trpěla občas bolestmi nohou od vbočených palců, prodělala i dvě operace a pro sportovkyni jejího formátu to bylo vždycky velké trápení.
Bohužel v té době se ještě neučilo, jak to vše souvisí a tak si vlastně sama neuměla pomoci. Když jsem ji v dětství viděla, jak trpí při rehabilitaci po operaci halluxů, zřejmě podvědomě jsem dostala do mysli impuls. Doteď je to i pro mne výzva, rozřešit tuhle záhadu a pomoci druhým.
Maminku jsem ke stáří mívala na chatě a probíraly jsme všemožné věci. I tehdy byla otevřená novým věcem. Třeba ještě jako devadesátiletá byla zvědavá na to, podívat se na svá chodidla při vyšetření na podoskopu. Nebo byla nadšeně ochotná vyzkoušet můj chodníček pro zdravé nohy, i když jí osobně už pomoci nedokázal….
Maminka, babička a prababička
Po celý život byla na předním místě ale rodina a děti. Aby bylo uvařeno, našito, nakoupeno, aby byly zavařené zásoby na zimu: kompoty, džemy, houby, aby bylo uklizeno… Abychom měly pěkné dětství, aby nás bavil sport a příroda, abychom byly proběhnuté, vysportované, abychom mohly pobývat v létě mimo město, na vlastní chatě, abychom zažily pěkné letní tábory, uměly jezdit na kole, plavat i lyžovat.
Abychom byly kulturně vzdělané, uměly jazyky, abychom měly i rozhled po světě a mohly cestovat, abychom byly samostatné, vytrvalé a houževnaté, abychom dělaly něco smysluplného a uměly pilně pracovat, abychom uměly jít za svým cílem, byly čestné, zásadové a nikdy nepodváděly, abychom měly kolem sebe přátele a dobré lidi, tak to nás učila mamka svým příkladem, když přišla domů a byla tu pro rodinu.
A tohle všechno mám teď v hlavě, v těle a v mysli jako celoživotní zásady a vášeň především díky Tobě mami! Předala jsi to nejen nám, ale postupně i pěti vnoučatům a stihla jsi ještě i poznat a chvilku vidět vyrůstat svou první pravnučku.
Mami, děkuji Ti!
