Vladana BotlíkováZkušenosti z bosého chození ve městě i po horách.
V tomto článku shrnu své více jak půlroční každodenní zážitky z pobývání zcela bez bot. Budu se věnovat všemu: jak nástrahám, tak pozitivním efektům, které mi to do života přineslo. A na konci článku pak najdete mé celkové zhodnocení a doporučení.
Kdy a jak začít, když chcete vyzout boty?
Každý řekne, že v zimě začít s bosým chozením je blbost. Tak je dobré jaro? Ne, to přece ještě bývají i mrazíky. Podzimní plískanice, bláto a deštivé dny odradí i ty otužilé. Takže se obvykle všichni shodnou: ta nejvhodnější doba je přece léto!
A vidíte, mě to ven vystrčilo už kolikrát v minulých letech, i letos v únoru, když Prahu znenadání pokryl bělostný sníh: puzení vyzkoušet ten ledový pocit na zahřátých chodidlech z domova. A taky zvědavost: zjistit, jak dlouho to potrvá, než se dostaví chlad i do těla. Na dlouhé chození ve sněhu sice ještě nejsem „odborník“, ale potvrzuji, že je to možné a dokonce příjemné.
Jak vidno, dobrý čas pro vyzkoušení bosého chození je tedy kdykoli. Neomezuje vás vlastně vůbec nic než zažité programy v hlavě a konvence, co tomu řeknou ostatní. A popravdě: neřeknou skoro nic!
Trochu se podiví, okomentují to poprvé, možná pak ještě párkrát, a pak už to nebudou řešit – každý má svůj život a své výzvy a starosti. Navíc dnes už to není taková rarita jako ještě před pár lety.
Jak nabrat zkušenosti s chozením v zimě a nenastydnout?
Proběhnout se můžete kdekoli ve městě, třeba na trávě v parku, když zrovna nasněží, nebo při zimním výletu na hory, třeba i při lyžování v Alpách.
Pro začátek doporučuji drobné experimenty, klidně jen pár minut, aby to na nemoc bylo opravdu krátké, a ani by nestihla zaťukat. A hlavně nestát! Buďte pořád v akci: běhejte a přešlapujte, skákejte a koulujte se… a stačí. Pak se vraťte do tepla, a třeba i do huňatých ponožek či měkkých domácích trepek – vnímejte a užívejte si ty zajímavé pocity v překvapivě prokrvených nohách.
Pokud i pak nohy zebou, rukama si pořádně promasírujte všechny prsty nohou a ponořte je na chvíli do teplé (ne horké) vody. Uvařte si zázvorový čaj a nechte nohy na chvíli u teplých kamen či na radiátoru topení.
A co naboso na jaře, v létě či na podzim?
Delší zkušenost naboso v brzké jaro na mě ještě čeká příští rok. Letos na jaře, hned po dokončení velkého online projektu Cviky pro nohy to přišlo najednou: rozhodnutí žít naboso. Předcházelo tomu však pár let intenzivního cvičení nohou a poměrně dost letmých bosých zkušeností.
V půli května jsem zula boty a do podzimu jsem se už neobula. Všude po Praze tedy výhradně naboso: do práce, do divadla, do tramvaje i do Kauflandu, do vlaku, na schůze, na sport i do lesa, na dovolenou v Česku… i do ciziny. Prostě vše, co denní program nachystal, se obešlo bez bot.
Celkem bez povšimnutí to po městě procházelo i díky bosým botkám, které jsem postupně vyrobila. Ale vlastně je opravdu jedno, co si kdo myslí. Zpočátku vás totiž naprosto zaměstnají nové vjemy a nečekané poznatky:
Praha (a troufám si tvrdit, že asi každé město) je velice pestré místo k chození naboso. Prý chodníky jsou špinavé, asfalt příliš rovný a hladký a všude jen samý nudný beton, střepy a špína… tak to se ukázalo docela jinak. Asi by člověk neměl předem soudit, dokud to sám nevyzkouší.
Totiž dokud se nevyzujete, nikdy nezažijete ta překvapení: jak křivý je každý kamenný chodník, kolik záplat, spár a puklin má asfaltová silnice, kterou denně přecházíte, kolik drobných trávníčků či zelených ploch můžete najednou využít při zkracování své cesty i jak čisté jsou všechny chodníky po dešti.
Teprve opravdu naboso vnímáte teplo ze sluncem zalité půli cesty, oceníte chladné dlaždice podchodu v parném dni anebo se bez otravného zouvání hned ochladíte ve fontáně či městském potůčku.
Najednou je tu velká svoboda – můžete jít, kudy chcete, klidně se za deště projdete středem louže a vůbec neřešíte mokré boty, nemusíte se vyhýbat trávou zarostlému pruhu a spěchat až na asfaltový přechod… Často si najdete mnohem zábavnější cestu, kudy byste obutí nikdy nešli.
Chůze mimo město je ještě pestřejší, mně to vycházelo náhodou tak, že nejprve jsem měla před sebou výlety a pobyty v lehčích terénech a teprve koncem léta přišly velké výzvy. Nohy si tak mohly postupně přivykat: pobyty na chatě u Prahy v důvěrně známém prostředí travnatého a lesního terénu, jednodenní výšlap na skalnatější Trosky, kratší výlet v Krkonoších na štěrkové cestě i v jehličí…
A pak i týdenní pobyt na Šumavě s delšími a náročnějšími výlety do travnatých kopců okolo Lipna, týdenní kurzy v prostředí pískovců Českého Švýcarska, Adršpachu nebo kamenitějších Jeseníků… a tak dál až po Alpy naboso.
I tam to šlo stále zcela naboso, jen v nejtěžším vysokohorském terénu se štěrkem, skálou a ostrými kameny pak pětiprsté vibram botky bránily chodidla před zraněním a velkými oděry.
Od půli října pak pokračuju zcela naboso už jen omezeně, jen za teplých dní a jen na chvíli. Jinak to řeší minimalistické (říkají jim i „barefoot“) boty s tenkou podrážkou, skrze kterou se dobře vnímá terén.
Tak to jsou ty vnější změny, závislé na tom, kudy a po čem nohy chodily.
Další změny se pak odehrávají už uvnitř nohou: mění se totiž způsob, jak chodidla vnímají terén pod sebou i jak na něj reagují, a to zásadně.
Tak, jak chodidlům přichází mnohem více podnětů, mění se i způsob chůze. Nejvíce se přizpůsobují prsty, naučí se celkem rychle více „osahávat“ terén a hlásit změny. Našlapování (a nebo i běh v terénu, jak vidno z videa) tedy je více celou plochou chodidla, podle sklonu a druhu terénu někdy dokonce i špičkou nohy, rozhodně významně ubývá nášlapů přes patu.
Odpružení i přes prsty je nutné, zvláště v těžkém horském terénu, jinak by nohy velmi trpěly, nárazy do pat prostě tělo zbytečně trestají a bolí. Chozením přes celé chodidlo se taky o dost méně odírá kůže na patách.
Změny ve způsobu chůze v přírodě se pak přenášejí i do chození na městském povrchu. Nohy si hledají cestu celou plochou chodidel, která jsou nyní probuzená a tedy schopná a připravená k lepšímu využití. Přizpůsobují se mnohem lépe také tvaru terénu.
Další změny jsou i ve způsobu odrazu, který končí až na prstech a je přitom jakoby silnější, krok tak není „ošizený“ o pěkný odraz z celé přední části chodidla.
Prsty si tak říkají o větší zapojení samy, chtějí se více prosadit. Navíc jsou teď silnější, získaly i na objemu, svalové síle a jsou šikovnější. Potřebují proto nyní i více místa než dříve, už se nechtějí ani náhodou spokojit s pevně přiděleným stísněným prostorem.
Další změny tedy nastaly i v obutí. Když jsem teď před zimou zkoušela některé své staré boty (a to vůbec nemluvím o lodičkách, těm jsem neholdovala nikdy), vůbec to už nešlo se do nich vejít.
Putovaly tedy do sklepa a nejspíše už se do botníku nikdy nevrátí. Pro emancipované nohy jsem pořídila nové obutí: stačí jedny polobotky s tenkou podrážkou a jedny minimalistické (říkají jim „barefoot“) boty se zimní výstelkou, do práce a do tělocvičny pak střídavě i pětiprsté ponožky s protiskluzovou úpravou, to už je jako být úplně #naboso.
Nejobvyklejší dotazy či námitky?
Tak především střepy!
Já jsem ovšem za celou dobu chození naboso nešlápla ani na jeden. Při chůzi naboso si však vypěstujete periferní vidění, naučíte se rychle přejet zrakem a prozkoumat chodník před vámi a vyhnete se jim. To stejné platí i pro psí hovínka: ano, jsou, ale jen tu a tam. Kupodivu jsem si nyní více všímala, jak je lidé spíše uklízejí nežli zanechávají…
Špína?
Ano, je všude, tak jako je i na každé klice od dveří, kterou stisknete, na drobných mincích, které berete denně mnohokrát do ruky…a také si ihned neběžíte umývat ruce.
Na špínu jsem byla navíc dobře vyzbrojená: do kabelky šel s sebou vždy kartáček, malé mýdlo, pemza a ponožky. Po příchodu kamkoli, kde bylo třeba se přezout, jsem si nejprve hned umyla nohy. A když to výjimečně nešlo, navlékla jsem si na tu chvíli obyčejné ponožky.
Zranění, ukopnuté prsty či palce?
To taky bylo, jednou jsem si odřela palec zespodu v hůře přístupném místě o hranu chodníku. Okopnuté místo stačí vydezinfikovat, promazat a přes den pečlivě přelepit náplastí – léčivý „Janův olej“ (s vylouhovaným květem z třezalky tečkované) to vyřešil za zhruba čtyři dny.
S tím souvisí i délka sukní a nohavic. Abyste s nepřišlápli sukni či nohavice a neukopli palce, je třeba počítat s ohrnutím nohavic anebo zahrnutím dlouhé sukně v pase§ Protože délka nohavic z obutého období rozhodně neodpovídá délce bosé nohy, která NEMÁ podpatek!
Bodnutí vosou, včelou?
Ano, i to se jednou stalo. Během podzimního česání se kolem popadaných jablíček na trávníku živilo i spousta vos, až bylo s podivem, že jsem šlápla jen na jednu jedinou. Ocet a ledová voda to naštěstí za chvíli vyhojily. Pokud trávník, kde se často pohybujete bosí (a třeba i vaše děti), pravidelně sekáte, obvykle nestihne vykvést dost krmení ani pro včely.
Zničená kůže?
Večer po návratu je pravidlem pečlivé vydrhnutí nohou a poté krém na nohy, když došel, tak klidně olej, hlavně ten třezalkový a pro pořádné vpravení do kůže vždycky hned i krátká masáž plosek a pat: je to veskrze příjemná záležitost. Když jsem ale potřebovala mít chodidla opravdu čistá (třeba před návštěvou lékaře), bylo třeba mnohem více času na přijatelné vyčištění.
A stejně, teprve až na konci období zcela naboso, kdy jsem už nosila minimalistické boty s velice tenkou podrážkou a bez podpatku („barefooty“), se podařilo dokonale vydrhnout všechny drobné nečistoty, do kůže opravdu zažrané několikaměsíčním chozením bez bot, cestou a leckdy schválně i necestou.
Shrnutí různých „nebezpečí“:
Po celou dobu bez bot tedy žádné velké zranění kůže. Pokud tedy nepočítám několik dní pečlivě zalepený palec, aby se dalo pokračovat stále naboso.
Jedno žihadlo od vosy, žádný střep v noze, ani jedno došlápnutí na sklo či psí výkaly. Zato spousta šlapání v přírodní „špíně“: v bahně i v loužích. Ani jeden otlak, mozol či puchýř! (Nemívám puchýře ani z bot, natožpak naboso:)
Hodně ošlapané paty, hlavně opravdu drsná kůže s hlubšími rýhami a záhyby, zvlášť po chůzi na skále. Právě to mě naučilo nejvíc začít chodit jinak, dávám si teď pozor na pravidelné zatížení plosek po celých plochách.
Na konci byly nohy schopné projít i prudce spadajícím nebo stoupajícím terénem plným ostrých šutrů, tvrdých a ostrých větviček ze suchého vřesovníku, klacků z nízké kleče na hřebenech i velmi pichlavých keříků přeschlého borůvčí. Na nohách nezůstal ani drobný šrám. Nohy ale šly venku vědomě, rozhodně pomaleji než v botách, a vyhledávací práci před každým došlapem řídily hlavně prsty.
Jak tedy můžete začít vy, pokud si to chcete také vyzkoušet?
Pokud jste ještě nikdy naboso nechodili, postupujte tak, že méně je více. Dbejte dost na to, aby si chodidla zvykala opravdu postupně, od lehčích a měkčích terénů až po ty ostré, tvrdé až skalnaté. Takže ochutnávejte. Je to jako s neznámou vodou, taky se tam nevrhnete po hlavě. Zkuste si taky vybrat vhodný čas, kdy se budete poprvé bez bot cítit dobře.
Pro někoho může být výzvou podzimní vlhký les plný měkkého spadaného listí, pro jiného i ten zimní sníh, další si raději počká na teplejší jarní dny Nebo na pěkné letní ráno, až bude třeba padat rosa…
Bezpečné prostředí na vlastní zahradě či v nejbližším okolí, les, kam chodíte na procházky, bosá stezka, která je dnes už na mnoha místech, to jsou dobré terény na první ochutnávky. Ostatně, takový bosý chodníček si lehce můžete udělat i sami.
A jak si nové „jídlo“ postupně zamilujete, můžete si přidávat. Délku, obtížnost i sklon. Až se budete chtít inspirovat, podívejte se třeba na výlet do Adršpachu, možná máte podobné měkké mechoviště k vyzkoušení zrovna kousek za domovem.
Ne každý je však venkovní nadšenec.
A tak jedna zpráva taky pro domácí fanoušky, i tam se dají s nohama udělat divy. Vlastně i já sama jsem si postupně drobnými změnami a jednoduchými tipy „na doma“ léčila nohy a pokračuju v tom doteď.
I proto, že mí žáci vidí výsledky a ptali se, jak na to, vznikl celý ten nápad s online kurzem, kam jsem zahrnula vše, co nejlíp fungovalo pro mě i mé studenty.
A protože vždycky je nejlepší osobní kontakt a taky že skupinová energie dodá všemu teprve tu pravou ˇšťávu“, vznikly i první semináře naživo, kde vše ozkoušené učím dál.
Akorát ty povrchy, které nabízí přírodní prostředí, nemůžu tak úplně nahradit. Tak aspoň mám pro zvídavé k osobnímu vyzkoušení opravdu velké množství zajímavých pomůcek včetně toho nejnovějšího, co je na trhu k vidění.
Proč jsem to celé půlroční experimentování podstoupila a jak to mám nyní?
Když jsem slýchala, že někdo chodí pořád naboso, nějak jsem tomu nevěřila, že to je možné, ani jsem netoužila se zouvat. Pak jsem se seznámila s lidmi, kteří tak žijí mnoho let, i naživo. Inspirovali mě k rozhodnutí, že vše nejprve sama vyzkouším, abych to neodsoudila bez osobního poznání. A nakonec jsem došla k závěru, že pro mne osobně to byl překvapivě zajímavý a podnětný půlrok. Mnoha lidem občasná chůze bez bot může rozšířit možnosti, jak ozdravit své nohy.
Ovšem vždy je dobré znát míru a hlavně zpočátku to nepřehnat. Mít na paměti, že chůze naboso je svým způsobem velké a celkem náročné posilování (nejen) pro nohy, a je tedy dobré „dávkovat“ si trénink a přidávat postupně, po malých krocích. A současně též pozorně sledovat, co to s vaším tělem dělá a jak to působí i na psychiku.
Také to nemohu bez výhrad doporučit všem, ne pro každého je to vhodné, bosé chození má i své kontraindikace. Vše vysvětluji na svých seminářích Zdravé nohy a v osobních konzultacích. Za sebe mohu shrnout, že mi to do života přineslo nové velmi neotřelé zážitky, zbourání některých zažitých bariér, a také více lehkosti a uvolnění i v myšlení.
Přeji všem zdravé nohy a lehký krok.
