Vladana BotlíkováTrénink rovnováhy venku
Než vyjdu do města, zamyslím se, co mě ten den čeká, a zeptám se svých nohou, jak se cítí. Podle toho vybírám boty. Ke kalhotám volím šněrovací „vivoboty“, k sukni „leguánní“ baleríny. Když jdu do přírody, vezmu „pětiprsťáky“, a když je pěkně, často zuju i ty. Když vím, že toho po městě hodně nachodím, občas beru ještě na milost kožené mokasíny s malým podpatkem. U těch ale vím, že hned po prvních krocích bude něco divně. Chodím totiž v boso-botách nebo naboso dobře tři roky a většinu klasických bot jsem už vyřadila.
S odložením podpatků u mne došlo k mnohem hlubší proměně, i na dalších úrovních. Zatímco v botách jsem chodila „cestou necestou“ a bez vědomí toho, po čem šlapu, teď si terén vybírám podle toho, co je mi příjemné, protože to pohmatem hned poznám. Jdu tedy zcela vědomě, kvůli zajímavějšímu povrchu jsem ochotná si kousek, ba i velký kus zajít. A někdy přitom objevím úplně nová místa.
Taková chůze baví mě i moje nohy. A nejen mě, baví to i účastníky mých seminářů Zdravé nohy III. (info na stránce Služby zcela dole), které to naučím.
Když se někde zastavím (třeba čekám na tramvaj), automaticky mi naskočí hravý program „propojení“. Tím, jak jsou v boso-botách na zemi prsty i paty, můžu se odtlačit celými chodidly vzhůru od země a vytáhnout tak celé tělo: propojí se skrze nohy a páteř až do hlavy. Pak vnímám i sebemenší odchylku od osy vzpřímení, nohy hned mohou automaticky reagovat a lépe se nastavit: drobnými pohyby v chodidlech se dobře „ukotvit“ a poskládat všechny klouby pěkně nad sebe, přesně jako při stavění věže z kostek. Tělo i mysl jsou v rovnováze, jsem stabilnější, klidnější, daleko méně roztěkaná, vědomě nastavená na příjem: jednak zevnitř těla, jednak informací zvenčí.
Jak je to s těmi podpatky?
A proč se cítím ve starých botách jinak? Jde totiž kromě jiného taky o ten podpatek! V mokasínech nebo botách s podpatky (ty vpravo už jsou vyřazené ve sklepě) je stabilita najednou narušená, tělo je vzadu vyzdviženo a pohybuje se trochu jako na chůdách. Paty povlávají někde v prostoru a přestávají vnímat, kde přesně jsou, protože chybí ono ukotvení k zemi.
Pomyslná věž z kostek je stále na pokraji zřícení a přirozenou rovnováhu nahrazuje ta patologická, s různými nežádoucími náklony, prohýbáním či hrbením. Méně signálů odspodu s sebou přináší i menší celkovou pozornost, mizí propojení tady a teď, mysl se toulá, odpojuje od těla a utíká do svých světů. Chodidla na nakloněné ploše pevné podrážky s podpatky jen těžko hledají rovnováhu a také sebe-vědomí je rozpojené.
V dobách podpatků mě vlastně nenapadlo o rovnováze a symetrii příliš přemýšlet, protože podmínky tomu nenahrávaly. V boso-botách bez podpatku – a tím nemyslím ty vlevo, z titulního obrázku (i když jako vtípek dobré, že?), jsem si rychle zvykla na jiné zatížení nohou, jiný stoj i na jiný způsob chůze.
A nikdy dřív bych nevěřila, že mě bude hledání a nacházení rovnováhy bavit tak jako teď, kdy pro to mám konečně všechny předpoklady: úplně rovnou základnu, plnou pozornost a chuť k objevům a změně.
A jak to máte vy, bosonožci a barefoot chodci? Zaznamenali jste s výměnou obutí na sobě nějakou změnu? A jakou?
A ti z vás, kdo chodíte v běžných botách, nestálo by to aspoň za vyzkoušení, na chvíli se oprostit od „šikmé plochy“ a postavit se na své nohy opravdu a pořádně? Nebo začít malou změnou doma?
Odpočinek doma: obutí nebo naboso?
Stejně jako naše tělo potřebuje po pochůzkách venku odpočinek, zaslouží si ho i nohy. Když vcházím do bytu, obvykle se už těším, až si vyzuju boty. Nohy chvíli odpočívají jen v ponožkách nebo i naboso, a pak si samy řeknou, co by rády.
Někdy jsou po celodenním chození po pražské dlažbě v boso-botách tak unavené, že chtějí srovnat „do tvaru“. Tak vklouznu do super-pohodlných pantoflí „legwoodek“. Skvěle drží tvar klenby a nikde netlačí (tedy pokud nemáte zrovna vysokou klenbu, ale i pak se dají tepelně upravit a malinko roztáhnout).
Domácí boty Peter Leqwood
Nohy si v této pohodlné „vaničce pro chodidla“ bez zdvižené patní části boty krásně odpočinou a chodidla se tak mohou úplně uvolnit. Nemusejí totiž v tu chvíli nic moc aktivně řešit, protože paty se v nízkém, ale pevném opatku (tedy nejde o podpatek, ale o „obejmutí“ paty ze všech stran zvýšením okraje zadní části boty, jak je vidět z fotografie) samy srovnají do osy a také klenba je po celé délce lehce podepřená.
Navíc je vpředu spousta místa pro prstíky, a tak se k sobě nemačkají a mohou „dýchat“. Pro nohy je to stejné blaho, jako když si unavený člověk dá nohy na stůl a natáhne záda v polo-lehu na vytvarovanou opěrku zad u dobře nastavené ergonomické židle. Ta totiž podepře záda v přirozeném tvaru, který nebolí. Všimla jsem si, že tyhle botky mají v oblibě i zdravotníci a často je nosí v práci.
Jindy jdu ven v některých leguánních boso-botách, a tak už od prvního kroku dopřeju nohám díky speciální podrážce spoustu podnětů. Když se k tomu přidá přírodní, členitý a měkký povrch, kde se nohy drobnou námahou osvěží a procvičí, ale taky lehce popracují, už se pak těší, jak si doma odpočinou. To pak mají chuť pobýt naboso, úplně povolit a při každém kroku se „rozvalit“– no, jako na gauči. A když je zima a necítím se na boty, navleču pěti-prstové protiskluzové ponožky.
A ještě jindy, kdy chodím celý den po úplně rovném a tvrdém povrchu, ať už venku po asfaltu nebo uvnitř budov po kamenných dlouhých chodbách či po umělém povrchu v tělocvičnách, mají unuděné nohy chuť na nějaké novinky alespoň doma.
Pak vyndám z botníku „budík“ – tedy domácí pantofle s výstupky k probuzení všech zlenivělých čidel na chodidlech, aby zahlásily všechny ty zážitky přímo do mozku.
Pro hosty mám doma filcové ťapky, zdravotní pantofle se srdíčky pod bříšky prstů nebo klasické pevné domácí boty. Když si o to nohy řeknou, tak se tu a tam nasoukám i do některých z nich. Dokonce i v práci je z čeho vybírat: ve své kanceláři mám pod stolem nejméně dvoje pantofle a taky různé ponožky.
Když se s účastníky seminářů Zdravé nohy bavím o domácím obouvání, dost často mě zaskočí, že mají doma jen jedny pantofle, a třeba ještě sešmajdané, jako by doma už nebylo důležité, v čem chodí. Návrh vícero obutí (nebo i neobutí) na doma mnozí vnímají jako revoluci, protože je ta možnost zatím vůbec nenapadla.
Když se pak zeptám na obutí v práci, leckdo dotaz nechápe. Přece jsou „venku“ z domova, tedy mají boty na ven. Zvlášť ženy pracující v korporátních firmách oponují: přezouvat se z lodiček do pantoflí? Vyloučeno, dress-code to přímo zakazuje. Jenže jednání s klienty či šéfem obvykle neprobíhá po celou pracovní dobu, a pod pracovní stůl taky nemusí být vidět odevšud.
Pokud navíc nohy bolí, tak minimálně vyzout si na chvíli boty a nenápadně si procvičit kotníky a prsty, to nikoho neurazí. Může ale opravdu velmi pomoci. Nebojte se tedy přezutí do pohodlných bot! V mnoha profesích to může být nejen příjemnou změnou pro nohy, ale i cestou, jak díky úlevě od bolestí zlepšit pracovní výkon.
S nohama je to totiž jako s námi: někdy se cítíme skvěle, je nám do zpěvu, energie máme na rozdávání a taky chuť vyrazit ven nebo udělat kopec práce. A jindy je nálada pod psa, svět je šedivý, je to tak na vytahaný svetr, zalézt si pod deku, čaj a spát. I nohy mohou mít různou „náladu“: někdy jsou lehké a veselé až do skoku, napružené a pozorné, a jindy se plouží, těžké jak olovo, kotníky únavou klimbají a bortí se do stran.
Milí přátelé, když vás nohy celé dny tak dobře nosí, zaslouží si i doma trochu hýčkání a péče, že? Dejte jim pak také na výběr aspoň pár možností, do čeho mohou vklouznout. Ať je jim i v práci nebo doma dobře.
