Dneska je všechno na internetu, říkáte si…

Některé paní učitelky  či páni učitelé si to možná nemyslí. Podle toho, kolik informací musí nosit malé děti na zádech v knižní a papírové podobě, byste řekli, že ani internet ještě nebyl vynalezen. Nebo že děti jdou právě jednou za půlrok se sběrem papíru do nejbližší sběrny.

Ale kdepak! To jen jejich školní tašky s potřebnými učebnicemi a pomůckami tak vypadají…

Když se jim ráno do tašky nepodívá ani rodič, často pak některé děti odnáší do školy na zádech v podstatě až čtvrtinu své vlastní váhy! A to dost pravidelně, ba některé i denně!

Podle statistik ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ) je to dokonce v krajním případě až 7 kilo ve věku sedmi, osmi let. Takto „staré“ dítě váží mezi 22-28 kilogramů. Je to tedy v době, kdy se dětské tělo ještě zdaleka nevyrovnalo s rychlým růstem, to je teprve čeká během pár let…

Také ani zdaleka nejsou dokončeny osifikace všech kostí (některé z kostí mají před sebou ještě 7-10 let, než se osifikace kostních jader ukončí, plná kostní „zralost“ je až kolem 20. roku). A samozřejmě ani svalová síla není ještě dostatečně vyvinutá.

Dovedete si asi představit, jak tato váha působí nejen na ramena, ale i na držení zad a vlastně celého těla. A jakou to má souvislost s nohama? Celá tato zátěž se promítne také do dvou kleneb dětských nohou a pokud se dále s nimi nepracuje, mohou se méně či více oploštit.

O tom, jak zvýšená váha působí na tělo těhotných budoucích maminek, co působí těžká školní taška s dětským tělem malého školáka, jak se podepisuje velký bágl na bolestech nohou turistů na letních přechodech hor, o tom všem je nový e-book „Proč nemám zdravé nohy?“.

Vzpomenete si, jak chodil Charlie Chaplin a proč se to tak úplně nehodí jej věrně kopírovat? Je dobré, když děcko napodobuje, jak chodí jeho nejoblíbenější a nejmilejší osoba i největší vzor – jeho maminka, třeba na jehlových podpatcích?

Nebo jak chvátá vystresovaný tatínek cestou přes školku do práce? Máme nebo nemáme své vzory tedy kopírovat? Malé děti samozřejmě vůbec nerozlišují, co je dobře a špatně, a zcela podvědomě napodobují ty, které vidí nejčastěji, tedy své rodiče.

A tohle je i téma k diskusi o (zlo)zvycích při stoji, při chůzi i dalších běžných denních pohybech, které najdete v  e-booku „Proč nemám zdravé nohy?“.  Kromě toho tu najdete i mnoho dalších odpovědí na otázky, proč nás nohy bolí, co je příčinou našich problémů s chodidly. A také tipy a triky na rychlou prvotní nápravu.

Ještě tip pro vás, dospělé: pokud akutně trpíte bolestmi chodidel a budete si chtít od nich ulevit ještě předtím, než se cvičením třeba začtete, zkuste rychlou Vitalizační masáž nohou.

A teď zpět k dětem: nezapomeňte se, milí rodiče, občas (a nejlépe denně, než to spolu vyladíte) podívat do školních tašek svých prvňáčků, a nejen jich. A společně si je přerovnejte. Dneska, v době post-koronavirové, už to snad nebude tolik hrozit přímo od učitelů, ale i tak: někdy mají děti v taškách opravdu mnoho zbytečností, a často i pěkně těžkých. Tisíckrát nic umoří i vaše malé dítě!

Rozhovor s dětskými fyzioterapeutkami nejen o nožkách

Tento rozhovor vznikal pečlivě a hodně dlouho.  Začal vlastně už před několika lety, kdy přišla na můj jednodenní intenzivní seminář Zdravé nohy velmi sympatická dáma, paní Jaroslava. Když se ukázalo, že je dětská fyzioterapeutka, hned mne to zaujalo a zůstaly jsme v kontaktu. Letos během finálních prací na novém on-line kurzu zaměřeném na dětské nožky jsme se setkávaly nad konzultacemi častěji. Dokonce jsme se nedávno také záměrně potkaly spolu s Jarčinou kolegyní Drahoslavou na specializované vzdělávací akci věnované právě dětským nohám.

Vyměnily jsme si mnoho zkušeností a prodiskutovaly své nápady. Kromě jiného také o tipech, jak s dětmi cvičit tak, aby je to bavilo a přitom to vedlo ke zlepšení, i o mém online kurzu  Cviky pro dětské nohy , připravovaném přesně v tomto duchu a spoustu dalšího.

Před létem jsem také rozeslala anketu s otázkami na několik internetových fór, kde rodiče (hlavně maminky) malých dětí diskutují o tom, co je trápí a jak se stavět k problémům dětských nožek.

A nyní vám tyto dvě velmi erudované odbornice, inspirativní ženy s celoživotními zkušenostmi z praxe, odpoví na nejčastější dotazy, které se objevovaly na fórech i ty, které zajímají vás – mé čtenáře či klienty, kteří jste současně rodiči nebo prarodiči malých dětí. Tady se vám obě dámy představí:

Jaroslava Šnederflerová

fyzioterapeutka se zaměřením na děti

Ukončila studium rehabilitační nástavby po gymnáziu v roce 1975 v Teplicích v Čechách, poté pracovala na rehabilitaci v nemocnici v Klatovech, ve Varnsdorfu, v Uherském Hradišti a také v lázních Luhačovice, celkem přes 25 let. Od roku 2003 pracuje v Praze, nejprve na soukromé rehabilitaci na poliklinice v Praze 10, v IKEMu, od roku 2010 má vlastní fyzioterapeutickou praxi ve „Sluníčku“ v Praze 9, kde působí až dosud. Absolvovala velké množství vzdělávacích kurzů, mimo jiné také kurz Vojtovy metody.

Ráda cestuje a sportuje: miluje hory a turistiku, ráda jezdí na kole. Je také aktivní v Sokole, kde vede pravidelné cvičení pro ženy.

Drahoslava Tichá

 fyzioterapeutka se zaměřením na děti

Vystudovala rehabilitační nástavbu v Plzni (v minulém režimu před rokem 1989 nebyla ještě fyzioterapie jako samostatný obor ani na vysoké škole, to vše přišlo až později). Poté působila na rehabilitaci na několika poliklinikách: začínala v Klatovech, poté v Praze. Od roku 1992 začala pracovat na dětské rehabilitaci, nejprve ještě na poliklinice, od roku 1995 přešla do soukromé praxe v Praze 9, kde působí dosud. Během svého profesního života se neustále vzdělávala, například v roce 1992 prošla dvouletým kurzem Vojtovy metody. Absolvovala i množství dalších odborných kurzů.

Mezi její mimopracovní zájmy patří kromě rodiny především sport: vede cvičení jógy, velmi ráda jezdí na kole a v zimě na běžkách.

A teď už pojďme k tématům, která rodiče malých dětí hodně zajímají.

DT: Věnujeme se dětem od narození, tedy miminkům, dále pracujeme s batolaty, předškoláky a školními dětmi. Naše péče končí u 18leté mládeže.

JŠ: Máme smlouvy se všemi hlavními pojišťovnami v ČR.

DT: Ke mně chodí hodně rodiče, kteří sami sportují, nebo rodiče, kteří jsou profesí učitelé (pravda, častěji učitelky). Ti všichni jsou zvyklí pozorovat děti také jiným pohledem než jen tím „rodičovským“ a zajímat se i o souvislosti. Samozřejmě ale chodí rovněž všímaví rodiče (opět častěji maminky), kterým se na vývoji dítěte „něco nezdá“.

JŠ: Také jsem si všimla, že častěji přijdou rodiče, kteří už mají alespoň jedno další dítě, a strávili tedy mnohem více času pozorováním vývoje svých i cizích dětí (třeba ve školce, během her na pískovišti atd.). Mají díky tomu na různé odchylky od normálního vývoje zkušenější oko a hlavně mohou své další dítě porovnat s tím prvorozeným přímo doma.

Jaké jsou nejčastější problémy dětských nožek u dětí předškolního věku?

DT: Pracujeme s hodně malými dětmi (na doporučení lékaře – Vojtovou metodou). Další častá skupina jsou děti, které už chodí (okolo 1 až 1,5 roku) a mají nožky hodně do O. Pak se přicházejí poradit rodiče, jejichž děti okolo 2 až 2,5 roku vtáčejí špičky dovnitř.

JŠ: Starší předškoláci, které máme v péči, pak mívají nejčastěji chybně nastavené osy dolních končetin, tedy takzvané nohy do X nebo do O, plochou nohu nebo vbočené kotníčky.

A s čím nejčastěji chodí rodiče a děti školního věku?

JŠ: V podstatě všichni školáčci, o které pečujeme, mívají vadné držení těla a velmi často asymetricky zatěžují chodidla, což později může vést ke skoliotickému držení těla. Méně často přijdou děti potřebující rehabilitaci po úrazu. Díky velkému hojivému potenciálu dětského těla se u nich daří terapie velmi dobře a děti se rychle uzdravují.

Od kolika let je zásah cvičením a aktivní terapií nejefektivnější? Jak dlouho obvykle terapie u vás trvá?

DT: Nejefektivnější je nasadit terapii hned, jakmile se zjistí odchylka. Opravdu není dobré čekat třeba s léčbou vbočených kotníčků do šesti let, až se vývoj nožní klenby stabilizuje a dokončí. I když se to někde doporučuje.

JŠ: Terapie za aktivní pomoci dítěte, aby měla smysl, je možná nejdříve tak od věku zhruba dvou až dvou a půl let, kdy jsou děti již schopné spolupracovat. Doma pak je třeba cvičit především formou hry. Terapie u nás obvykle trvá 10 návštěv za rok (u závažných případů i více). Pokud lékař více cvičení nepředepíše, mohou si rodiče nějaké lekce také připlatit.

Jsou rodiče ochotni s dítětem denně cvičit? Kolik procent rodičů z vaší klientely je takto zodpovědných?

DT: Řekla bych, že jen asi polovina rodičů je ochotna cvičit denně s dítětem. Často se omlouvají nedostatkem času.

JŠ: U mne to je ještě méně než polovina rodičů, ze stejného důvodu. Ale mám vynikající zkušenost s babičkami! Ty jsou velmi zodpovědné, a když na terapii přijdou společně s dětmi, po zaučení pak s vnoučaty obvykle spolehlivě cvičí.

Kolik dáváte domácích cvičení a v jakém rozmezí objednáváte dítě na terapii/kontrolu?

DT: Na doma doporučím tak 1–2 cviky a zhruba po měsíci (podle situace) si zvu dítě na kontrolu. Pak mu přidám další cvičení, případně je obměním. Na doma tedy má ode mne maximálně tak čtyři až pět cviků.

JŠ: Objednávám na kontrolu podle druhu problému a potřeby, od jednou týdně po cca jednou měsíčně. Na doma dávám tak 1–2 cviky, někdy více. Nejdříve cvičení na správné držení těla a podporu břišních svalů, přidávám i senzomotorické cvičení typu opičí dráha. Nejvíce vybírám cvičení na neurofyziologickém podkladu podle Vojty.

Jaké jsou vaše terapeutické zásady: korigujete vady vložkami, cvičením, tejpováním, případně jinou metodou?

DT: Hlavní zásadou je aktivní cvičení! Někdy využívám i tejpování, jako doplněk terapie. Pokud vidím, že tejpování má účinek, naučím to i rodiče, aby mohli uzdravování dítka podpořit také sami. Nemám ráda používání klasické tvrdé celoplošné ortopedické vložky, jaké bývají léta předepisovány ortopedy. Mám zkušenost, že opravdu vůbec nepodporují léčbu!

JŠ: S tím zcela souhlasím! Léčba především cvičením je i moje zásada. Lékaři často předepíší uvolňování měkkých tkání a mobilizaci, což je víceméně „pasivní“ náprava. To je dobré především u takových celkově „tužších“ dětí, aby se jejich rychle rostoucí tkáně změkčily a uvolnily. Jen samotné uvolňování obvykle nestačí, je to dobré doplnění základní terapie, kterou je cvičení. Cvičení má dlouhodobě velký přínos, zvláště je-li na neurofyziologickém podkladu a je-li dobře zacílené.

Při problému pouze na jedné straně pracujete s dítětem symetricky, na obě strany? (vložky, symetrická cvičení…)

DT: Pracujeme s dětmi vždy symetricky, na obě strany, ale slabší stranu trénujeme vícečetným opakováním cvičení než tu zdravější, třeba v poměru 3:2 nebo až 4:2. Po kontrole to pak samozřejmě korigujeme.

JŠ: Při vadách držení nohou a při řešení asymetrie mohou pomoci i měkké moderní pomáhající vložky (typu Formthotics apod.), které podporují především dobré usazení paty a nejsou celo-chodidlové, tedy neomezují práci přednoží. Vložky na míru však neupravujeme, je to záležitost lékaře a protetika.

Je dobré střídat ortopedické pomůcky (vložky do bot) a pevné botky s chozením naboso a s barefoot obuví? A co nošení bot po jiném dítěti? Liší se nějak vaše doporučení pro děti do 6 let od doporučení pro malé školáky?

DT: Ano, rozhodně je dobré to střídat! Pokud dítě obuje na ven i pevnější boty, odolné proti skluzu, a doma se zuje a chodí naboso nebo v protiskluzových ponožkách, je to v pořádku.

I když se úplně netrefíte s vhodným povrchem botky nebo podrážky, nebo dítě nosí chvíli lehce obnošené (nesešmajdané!) botky po někom jiném, nic dramatického se neděje. Zhruba po 2–3 měsících je však třeba zkontrolovat nožky, protože dítě z botek obvykle vyroste. Za tu dobu se nožky nezničí a pak můžete pořídit lepší model. Není třeba investovat do leckdy drahých barefoot bot, radši koupit levnější model, ale častěji.

Vybrané botky by však měly splňovat základní kritéria vhodnosti: tedy dost prostoru pro přednoží a prsty, ohebnost podrážky v místě ohybu chodidla při odrazu, aby se nožky při odvalu nemusely namáhat.

Při pohledu zespodu by bota neměla „zahýbat“, ale být rovně, v ose. Přínosem může být i podepření měkkou vložkou držící patu (například u vbočených kotníčků). Lze tak podpořit naši práci v ordinaci a domácí cvičení. S tím však v naší ordinaci nepracujeme.

JŠ: Střídání obutí s pobýváním naboso (třeba na našem chodníčku pro bosé nožky přímo u ordinace; viz foto) je velmi vhodné. Barefoot obuv velmi pomáhá a rozvíjí dobrou funkci nohou, to je má zkušenost. Je vhodná jak pro malé děti, tak pro předškoláky nebo školní děti. Ne však pro každého. Například u hypermobilních nožek bych ji příliš nedoporučila, zrovna tak jako u těžších vad. Kontroluji to vždy na podoskopu.

Nošení bot po jiném dítěti nedoporučuji, nejlépe je koupit pro své dítě vždy novou obuv, aby si ji „našláplo“ jen podle sebe. Zajímavé je, že ve srovnání se školním rokem se u nožek s menšími problémy (tedy ne u vážných vad jako obrny atd.) po prázdninách zdravotní stav dětských nožek vždycky vylepší – zřejmě díky častějšímu pohybu venku, a to i naboso.

A nyní ke konkrétním možným problémům, které zajímají rodiče. Co se stane, když dítě „přeskočí“ vývojovou fázi lezení a rovnou začne chodit? Co to může spustit/způsobit za problémy v těle a vady nožek? Jaké aktivity pak má rodič dítěti nabízet, aby to dítko „dohnalo“?

DT: Pokud dítě vůbec neleze a hned si stoupá, není to důvod k jásání, jak je šikovné a rychle vyspívající, protože to není šťastné pro jeho celkový motorický rozvoj. Obvykle mu pak v pohybových vzorcích chybějí momenty, kdy se přirozeně zpevňuje střed těla a především se všechny klouby v těle centrují, tedy nastavují do anatomicky a funkčně správného postavení vůči sobě navzájem.

Je to také proti-poloha záklonu z prvních fází pohybového vývoje. Není třeba se vůbec obávat, když dítě dlouho (klidně až tři, čtyři měsíce) jen leze, zatímco jiné si už stoupá. Každý měsíc „navíc“ je dobrý, podle profesora Koláře to má dokonce pozitivní vliv i na logopedický vývoj dítěte.

JŠ: Děti by se měly co nejvíc aktivně pohybovat, tedy trénovat se v jízdě na kole, na koloběžce či odrážedle, lézt na průlezkách, šplhat po horolezeckých úchytech a stěnách, jezdit na kolečkových bruslích… a co nejvíc tyto aktivity střídat.

Výborné je i všestranné cvičení v Sokole. Nejde ale o výkon, spíše by se všechno mělo odehrávat formou hry! Rodiče by neměli dítě kritizovat nebo trestat, ale především mu pomáhat, aby je cvičení bavilo!

Jste pro to, aby malé dítě se vbočenými kotníčky nosilo pevnou obuv a vložky? Může dítě s touto diagnózou chodit doma na koberci naboso nebo v měkkých capáčkách? Nebo má mít pevné bačkůrky i doma? Liší se vaše doporučení pro začínající „chodce“, pro malé děti do 6 let a pro ty starší, po 6. roce?

DT: Nožky snímají povrch celou svou plochou, a tak je dobré doma chodit hodně naboso. I doma se přece povrch různí: plovoucí podlaha se střídá s kobercem a dlaždicemi, v dětském pokoji jsou na zemi navíc často i roztroušené hračky… Když ne naboso, pak v ponožkách s protiskluzovou úpravou. Venku je dobré mít boty s pevným ukotvením paty ve „vaničce“, měkkým ohybem a se všemi ostatními vlastnostmi vhodné boty.

JŠ: Doporučení kolegyně i moje je stejné také pro větší děti. Za mne je dobrá podpora paty a venku i nošení barefoot obuvi. Dokud děti nechodí alespoň tak na 90 % času, mají nosit pouze měkkou obuv typu capáčky.

Jakmile už z nich jsou 90% „chodci“, pak mohou nosit obuv, ale s měkkou podrážkou. Při kontrolách pracuji s podoskopem a vidím rozdíly: když se dítě chodící jen v měkké obuvi horší, hned přidáváme masáže, také posilovací cvičení, a to nejen nohou, ale také posilování na balančních plochách pro trénink hlubokého stabilizačního sytému (tedy i zad a břicha), a případně i pevné vedení pat.

Do kterého věku je pro zdárně se vyvíjející dítě fyziologické a tedy „normální“ mít „ploché“ nožky: tedy plný otisk, který by u dospělých či větších dětí byl už považován za plochou nohu, ale u malých díky tukovému polštářku chodidel ještě ne? (Tzn. odhadem za kolik měsíců až let poté, co začne dítě samo chodit? Aby rodiče věděli, kdy už by měli „zbystřit“ a zajít případně na poradu k odborníkovi, třeba k fyzioterapeutovi?) A jak je to s odchylkami od osy nohou? Tedy dokdy se neznepokojovat nad nožkami do X nebo do O, než se to „ustálí“?

 

DT: Je to velmi individuální, hranici nelze zcela přesně určit. Ale u plochých nožek je v zásadě do tří let nožka ve vývoji. Pokud si rodiče všimnou, že „placatost“ přetrvává po třetím roce, je dobré přijít a poradit se, zda je vhodné vývoj podpořit cvičením nebo třeba i tejpem.

Pokud však rodiče vidí odchylku celých dolních končetin od osy, tedy nožky do O nebo do X, je dobré přijít hned, jakmile to zjistí. Obvykle má tato nedostatečnost, tedy že jsou nohy nezacentrované, jakoby vyosené, ještě jinou příčinu, kterou posoudí zkušený fyzioterapeut. Když se nasadí vhodné cvičení, obvykle to velmi dobře funguje, stav se může za 2–3 měsíce zcela upravit. K tomu je však naprosto nutno denně cvičit, tedy musí fungovat spolupráce rodiče a dítěte.

JŠ: Souhlasím, do 2–2,5 let není třeba se u „ploché“ nožky znepokojovat, ale můžeme už začít cvičit (například Vojtovou metodou). Okolo 3–4 let už je možné s dítětem začít cvičit víc. Čím je pak dítě starší, tím jde náprava pomaleji. Udává se, že ve věku do 12 let jsou změny k lepšímu větší, pak už jde náprava pomaleji. Vylaďovat nohy pomocí cvičení se však může u nás nejméně do 18 let!

Pokud jde o vadné držení osy nohou, tam je třeba přijít hned, jakmile to rodič zjistí.  Zvláště u vnitřního vtočení nožek v kyčlích (nožky do X) je účinná Vojtova metoda cvičení.

Co doporučíte předškoláčkovi s plochou nohou anebo vysokým nártem? Má nosit vložky? A po celý den? Nebo ve venkovních v botkách ano a doma a ve školce v bačkůrkách ne? Může nosit také barefoot botky? A co starší dítě (školák 6–10 let)?

DT: Co se týká ploché nohy, tak z mé praxe nemohu doporučit tvrdé „klasické“ celoplošné vložky do bot. Nemají výsledky! A to i když děti k tomu „na nohu“ pečlivě cvičí. Pokud zde totiž není celostní záběr (tedy cvičení pro celé tělo), moc se nezlepší.

Pokud už vložky, tak ty měkké, ovšem s pevným vedením vnitřní hrany a paty. A nosit je v botkách na ty aktivity, při nichž se dítě pohybuje, a tedy korigovanou nožku používá v zátěži. Takže ne na kroužek kreslení a klavíru, kde jen sedí, ale hlavně tam, kde bude nejspíš hodně pobíhat.

JŠ: U ploché nožky bych i tak využila barefoot obuv. Je to však velmi individuální. Problém s vysokým nártem řešíme s kolegyní velmi zřídka. Zde bych barefoot obutí určitě zkonzultovala, rozebrala bych je u konkrétního případu s odborným lékařem. Jinak větší děti mají obvykle také větší problém, tzn. již více rozvinutý. Je tedy rozhodně lepší přijít dříve než ve školním věku.

Jak je časté vtáčení a vytáčení špiček? Nebo chůze po špičkách? Čím je to způsobeno, projeví se to třeba i kvůli vadnému držení těla? Co nejvíce pomáhá k nápravě? A je lepší začít s nápravou vadného držení těla (slabá záda a vystrčené bříško), a teprve potom nožek, nebo nejdříve cvičit nohy a tělo až druhotně poté?

DT: Chůze s vtáčením špiček je velmi častá u malých dětí a školáčků s vadným držením těla. U děvčátek to vidíme častěji než u chlapců, rozdíl v četnosti je zapříčiněn geneticky. Dívenky obecně mají širší pánev, a musí tedy více svalově „zabrat“, aby udržely a vybalancovaly rovné postavení osy nohou. Dobře pomáhá, když se cvičením posílí celá oblast bříška a zevních rotátorů v kyčlích (svaly vytáčející nožky v kyčelním kloubu ven).

Rozhodně je třeba nejdříve začít cvičením od středu těla, tedy především posilováním svalů bříška. Pomocí reflexních drah se cvičení přenese až do chodidel.  Cvičení je dobré naučit se u fyzioterapeuta, který rodiče zaškolí, jak domácí cvičení s dítětem provádět.

JŠ: Vtáčení špiček dovnitř je u malých dětí mnohem častější než chůze po špičkách, ještě o něco méně k nám chodí děti chodící „jako Chaplin“. Po špičkách někdy chodí děti, které jen potřebují trochu upravit svalové poměry dolních končetin (třeba protáhnout achillovky a lýtkové svaly). Někdy to ale mají spíše „v hlavě“, třeba tak chtějí na sebe upozornit například po narození mladšího sourozence nebo z jiných důvodů.

Chůzi po špičkách se tak obvykle podaří „rozcvičit“ úpravou napětí v achillovkách a lýtkách, někdy však ani to nestačí a dítě podstoupí operaci na uvolnění této šlachy. Vždy však spolu s lékařem nabízíme nejdříve cvičení!

Může být některá z výše uvedených „vad“ nohou a chodidel zapříčiněna nebo spuštěna barefoot obouváním? A naopak: může se zlepšit dítě například s plochou nožkou i bez cvičení, pouze změnou obutí? Má tedy smysl investovat do barefoot botiček pro dítě, které jinak není moc aktivní?  

DT: Pokud dítě není příliš aktivní, tak už to není dobře, protože zdravé dítě se pohybuje skoro pořád. K otázce: Barefoot obuv obvykle nezhorší vadu nožek, spíše dodá nožkám více podnětů, takže třeba u lehkých vad může napomoci.

Já ale pracuji s dětmi s většími odchylkami. A tam pouze přezutí do barefoot botek rozhodně nožky nespraví! Není tedy možné se na to spoléhat, je nutno nápravu pojmout komplexně a musí pro to udělat něco matka i dítě. „Zadarmo“, bez vlastní aktivity, to tedy nebude.

A nejlíp pomáhá cvičení. Vím, že v online kurzu  Cviky pro dětské nohy , který připravujete, je mnoho dobrých cvičebních tipů. Vše mohou cvičit rodiče s dětmi doma, naučí se to z hravých videí na počítači, kde předcvičují malí kluci a dívenky.

JŠ: Určitě má smysl koupit barefoot botičky, některému dítěti opravdu pomůžou! Vidím to pak při kontrolním vyšetření na podoskopu. Nejefektivnější je ovšem kombinace cvičení a barefoot obuvi. Pokud se však dlouhodobě nožky nelepší, nebo se dokonce zhorší, ještě to nemusí být kvůli nošení barefoot botiček, obvykle je příčinou spíše onemocnění dítka, a tedy dlouhodobější výpadek cvičení.

Takže cvičení je základ! Ode mne má dítě cvičení naordinované. Takové ty hravé nápady na cvičení, aby to dítě bavilo, je možné čerpat ve vašem online kurzu. Ten bych doporučila na domácí cvičení. Najde se tam spousta pěkných nápadů, včetně otestování nožek a různých těžších cvičebních výzev pro překračování „hranic“. To obvykle děti hodně baví.

Chcete nakouknout dovnitř?  Malou ochutnávku, minikurz

„Hry pro nožky“ 

si zde stáhněte ZDARMA! 

Větší nakouknutí pak je v úvodním kurzu Dětské nožky – Dobrodružky. Ten je horkou letní novinkou a vyzkoušíte si už některá cvičení vhodná pro nápravu nevhodného držení těla i nohou. vašeho dítěte.

Dětské nožky – Dobrodružky 

Podívejte se, co vše tam najdete.

Celý kurz Cviky pro dětské nohy je již také  otevřen, nyní stále ještě za skoro-zaváděcí cenu.

Doporučujete chůzi naboso anebo v barefoot obuvi i mimo přírodu: na asfaltu a na betonu či jiném pevných povrchu? Vy sama chodíte bosa?

DT: Ano, pokud není nohám zima, tak chůze naboso je fajn v podstatě všude, zdravé nožky by to měly zvládnout. Ovšem nesmí se to přehánět, třeba v Praze nebo ve velkých městech bych s dětmi naboso nechodila, na zemi je vše možné, od nedopalků cigaret až po střepy. Dítě může chodit naboso jen v bezpečném prostředí, třeba na dětských hřištích.

Já sama chodím bosa často: když je léto, tak na různém povrchu venku, především v přírodě.  U ordinace máme pro děti bosý chodníček, tak i na něm. A po celý rok jsem velmi často naboso také doma.

JŠ: Chůzi naboso využívám v terapiích s dětmi maximálně, třeba oblíbenou „opičí dráhu“ s různými povrchy přímo u naší ordinace. I já sama chodím často bosá: třeba zouvám boty, když jdu s vnoučaty na hřiště. Barefoot obuv jsem velmi využívala.

Vidím také, že s přibývajícím věkem se to poněkud mění: starší nohy obuté v barefoot botách, chodící na pevném a tvrdém povrchu, mohou začít bolet. Naopak v přírodě na měkčím povrchu to může být i pro starší barefoot chodce velice příjemné. Je potřeba pouze hlídat počasí, za deštivého dne, kdy je povrch mokrý a tedy kluzký, mohou nohy lehce uklouznout – pády jsou pak nejen bolestivé, ale u starších lidí je vždy velké riziko úrazu.

Jaký je váš oblíbený způsob, jak ulevit přetíženým a unaveným nohám, například při spadlé příčné klenbě?

DT: Malé děti obvykle ještě spadlou příčnou klenbou netrpí. Mne samotnou nohy nebolí.

Pro úlevu od únavy po dlouhém chození nebo jízdě na kole si nohy protáhnu a vleže na zemi si je polohuji výš, opřu je o stěnu nebo alespoň položím na sedák židle.

JŠ: Po úrazu kolene nyní hodně chodím v barefoot obuvi, to mi pomáhá. Také pravidelně cvičím Smíškův SM systém, a to včetně cvičení na balanční podložce. Dobré je také promasírovat si klenby nohou a třeba i vířivka.

Od kdy je dobré začít s nápravou? A do kolika let je podle vás možné zlepšit své nohy?

DT: Když rodič zjistí problém, měl by jej sledovat po dobu tak dvou až tří měsíců, aby věděl, jak se problém „vyvíjí“. Když se nelepší (dítě neleze, nesedí nebo nestojí) měl by se poradit s odborníkem, nejlépe s dětským fyzioterapeutem, cvičícím na neurofyziologickém podkladu, tedy například ovládajícím Vojtovu metodu. Tedy klidně už ve velmi raném věku.

JŠ: Vývoj nohou probíhá po celý život! Takže i náprava je možná stále! Tedy ať jde o děti, mládež, dospělé nebo starší lidi, vždy můžete do „stárnutí“, tuhnutí a opotřebovávání svého těla i nohou zasáhnout a zlepšit je!

Milé dámy, děkuji vám oběma za rozhovor!

A také za péči, kterou jste věnovaly jeho přípravě. Přeji vám oběma hodně zdraví a elánu do vaší tolik záslužné práce. Ať vám ještě dlouho přináší radost!

Co jsem tvořila poslední dva roky? Tuhle „horkou“ novinku!

Minulý článek o malých dětech a problémech dětských nohou se dvěma dámami-fyzioterapeutkami měl obrovský ohlas. Během deseti dní jej přečetlo téměř pět tisíc lidí!

I dnešní text bych ráda rozšířila do světa. Uvádí totiž nový projekt, mé další „dítě“ na webu:

  Cviky pro dětské nohy 

Téma vad a problémů dětských nožek veřejnost zjevně zajímá. Možná i vy máte doma nebo ve svém okolí dítě nebo vnouče: zvídavé s neúprosnou dětskou logikou, neposedné, šikovné, pořád něco zkoušející. Zkrátka roztomilé, ať jde o drobečka v krásném předškolním věku nebo o malého školáčka s velkou taškou…

Pokud se vám zdá, že chodí trochu nezvykle, například šmajdá, postává s nožkami do X nebo při chůzi vtáčí špičky dovnitř, můžeme to nyní společně zlepšit.

Po dvou a půl letech jsme se sedmi malými dětmi společně vytvořili velké dílo: propracovaný internetový kurz pro děti, jejich rodiče a případně i prarodiče.

Jak to celé začalo?

Téma nohou, nožek a chodidel mne zajímá už hodně let, po vlastních úrazech a rehabilitaci i po 30 letech cvičební praxe mám již mnoho věcí vyzkoušených na sobě i se svými klienty a cvičenci.

Před třemi lety jsem všechny ověřené postupy a cvičební metody vložila do svého prvního on-line kurzu Cviky pro nohy. Kurz pro dospělé je zaměřen na nápravu nejběžnějších problémů s nohama a chodidly.

Po jeho spuštění se postupně objevilo také dost dotazů na to, zda a jak je možné kurz využít i pro cvičení s dětmi. Ptali se na to nebo přicházeli i s dětmi mí bývalí studenti, kteří mezitím založili rodiny, nebo mí klienti. Děti však tahle dospělácká verze cvičení tolik nebaví.

A tak jsem pro ně a jejich rodiče a prarodiče připravila během těch pár let samostatný kurz Cviky pro dětské nohy, při jehož přípravě jsem spolupracovala i s dětskými fyzioterapeuty. Všechna cvičení jsou přizpůsobena věku dětí, jejich zálibám a možnostem.

Naši dětští modelové a modelky také krásně všechno před kamerou odcvičili. Byli trpěliví, hraví i vážní, některé části jsme zvládli na první pokus, jiné nám zkazil silný vítr venku, slabá baterie v kameře nebo tréma, a proto jsme leccos i několikrát opakovali, než jsme byli s výsledkem spokojeni.

Když jsme cvičili „jen tak“ nebo když jsme již v době natáčení kurzu zrovna neměli zapnutou kameru, bylo cvičení krásně vyladěné a pohyby naprosto přirozené. Při vlastním natáčení se ale občas stávalo, že děti v návalu horlivosti trochu zapomněly na předchozí uvolněnost a měkkost pohybu: lokty měly napnuté až do zahnutí a ramínka skoro u uší… To víte, i profesionální herec má někdy horší den.

Za všechny shrnu, že jsme se snažili, abychom pro vás vše připravili skoro jako profíci! Vždyť jsme byli i v profesionálním studiu, a to hned několikrát, natáčeli nás opravdoví kameramani, kteří na to mají školy! A legrace jsme si všichni užili až až.

Tady nás máte:

Celý on-line kurz je logicky uspořádán tak, aby se v něm nikdo neztratil a aby rodič (nebo prarodič) společně s dítětem vždy věděli, co dělají a proč.

Třeba zrovna to testování: určitě i vás, rodiče, naučí lépe si všímat, jak vaše dítě stojí i jak se pohybuje. A možná zjistíte, že vlastně tuhle péči a všímavost oceníte nejen kvůli dětem, ale i kvůli vlastnímu držení těla a nohou.

Vezmeme vás rádi do naší dětské partičky a ukážeme vám, co všechno můžete se svým dítětem či vnoučetem podniknout hned teď, aby se  jeho bolavé nožky uzdravily a zůstaly zdravé už natrvalo. Ano, nejen vy rodiče. Průvodcem dítěte může být i babička: babičky prý s vnoučátky cvičívají velmi pečlivě a fyzioterapeuti toho ve své praxi rádi využívají.

Všechna cvičení jsou spíše hry než nějaké vážné cviky a bude jedině dobře, když si s dětmi trochu zařádíte i vy. Některé vybrané cviky jsou záměrně trochu obtížnější a představují výzvu, kterou starší děti rády překonávají. A na závěr máme pro vás několik her. Některé lehké, jiné bláznivé, známější i nové: hry pro nožky.

Nakoukněte dovnitř.

Stáhněte si ZDARMA několik her na ukázku.

Vyzkoušejte.

Dospělí mají spoustu navyklých pohybů, které provádějí pořád stejně a často ne právě nejšikovněji. Své návyky mění pomalu, někdy až těžkopádně. U dětí je to naštěstí jinak. Rychlost, s níž se učí, reagují na nové situace a podněty, je naprosto udivující. Jejich schopnost adaptace i velká proměnlivost pohybových návyků je mnohem větší než u dospělých.

To je oprávněnou nadějí pro všechny zodpovědné a přitom nedočkavé rodiče malých dětí, které zneklidňují či trápí některé problémy jejich dětí s nohama. Ať jde třeba o držení těla nebo způsob chůze. Nadějí pro rodiče, kteří nechtějí čekat, až bude dítě trochu starší, aby se vypravili k ortopedovi na kontrolu, případně pro nové vložky do bot. Pro rodiče, kteří by rádi viděli pružně a elegantně se pohybující dítě. Nejlépe hned.

Tohle o online kurzu řekla dětská fyzioterapeutka Jaroslava Šnederflerová:

Cvičení je pro nápravu základ! Ode mne má dítě cvičení naordinované. A takové ty hravé nápady na cvičení, aby to dítě bavilo, je možné čerpat ve vašem online kurzu Cviky pro dětské nohy. Ten bych doporučila na domácí cvičení. Najde se tam spousta pěkných nápadů, včetně otestování nožek a různých těžších cvičebních výzev pro překračování „hranic“. To obvykle děti hodně baví.

To „ladění“ teď může probíhat rovnou u vás v obýváku, v době, kdy to bude vyhovovat vám i dítěti. Společnou hrou můžete dodat vztahu se svým dítětem nový impuls a současně budete pohybem napravovat, co je třeba napravit. Vše budete mít nyní ve svých rukou (a také v nohou).

Co děti i vás uvnitř čeká?  Podívejte se tady     Ano, to se mi líbí! Chci ho hned.

Celý kurz je navíc stále za skoro-zaváděcí cenu!

Tohle o online kurzu řekla dětská fyzioterapeutka Drahoslava Tichá: 

„Barefoot botky k nápravě nestačí, je třeba pojmout to komplexně, a musí pro to udělat něco matka i dítě. A nejlíp pomáhá cvičení. Vím, že ve Vašem online kurzu je spousta velmi dobrých cvičebních tipů. Vše se rodiče s dětmi naučí z hravých videí na počítači, kde předcvičují malí kluci a dívenky.“

A ještě poslední tip. Možná se blíží třeba narozeniny nebo je jiná příležitost k obdarování mladé maminky nebo i babičky dítěte, které by se pomocí her a cvičení mohlo vyřádit i zlepšit své nožky. Můžete si ušetřit přemýšlení, čím je překvapit, aby to bylo i k užitku, i pro zábavu. A také jak dítě i rodiče nezahlcovat věcmi, na něž už nemají doma místo.

Chtěli byste kurz Cviky pro dětské nohy někomu darovat?

Možná právě čas a zájem, který obdarovaný věnuje svým dětem, vnoučatům či dětem přátel, může být mnohem cennějším darem než fyzický předmět. Veškeré potřebné „know-how“, tedy přesný návod na to, co dělat, čím začít a jak postupovat, je v kurzu podrobně uvedeno. Modelky a modely, tedy malé děti, které vše potřebné vzorně odcvičily, motivovala při natáčení i představa, že kurz může pomoci jejich vrstevníkům.

Jak funguje dárkový poukaz na Cviky pro dětské nohy?

Dárce (třeba právě vy) si ZDE objedná on-line kurz.

Obdrží údaje potřebné pro platbu a po úhradě mu přijde e-mailem dárkový poukaz. A k tomu instrukce, co má udělat (vyplnit poukaz a sdělit obdarovanému jednoduchou instrukci).

Obdarovaný mi pak napíše e-mail. Obratem mu přijde mu přístup do kurzu. A to je vše!

Nasednete s námi a pojedete? Bude to vážně jízda!

Kdykoli si vzpomenete, tak nás vždycky najdete na jednom místě. Budeme s vámi venku nebo doma, stačí si najít deset minut času a potkáme se. Uvidíte, že na konci kurzu dokážete různé nové kousky.

Těšíme se na vás.  

Rozhovor o dětských botičkách a obouvání se třemi majiteli obchodů s barefoot obuví

Když jsem před více než dvěma lety začala chystat on-line kurz Cviky pro dětské nohy, byla jsem od začátku v kontaktu s rodinami svých klientů nebo bývalých studentů, kde mají malé děti (ty moje už dávno odrostly). Sledovala jsem, jaké mají pohybové návyky v rodinách, jakým výzvám čelí a které zdravotní či jiné problémy s nohama řeší. Mezitím už máme malého „chodce“ i doma, a je radostné pozorovat dětský vývoj opět v přímém přenosu.

Své nápady, poznatky i zkušenosti jsem moc ráda průběžně sdílela s několika výbornými fyzioterapeutkami, zaměřenými právě na děti. V minulém článku jsme se společně se dvěma z nich věnovaly jejich praktickým zkušenostem (nejen) s problémy dětských nožek. A narazily jsme i na téma botičky a obouvání.

Protože také dlouhodobě sleduji různá fóra věnovaná zdravému životnímu stylu, vím, že téma obouvání dětí zde maminky hodně řeší. A tak jsem se tam (některá fóra mají i více než 50 000 členů) zeptala, co by rodiče nejvíce zajímalo. Velmi časté byly otázky na barefoot obouvání.

Pro názor na ně jsem si zašla nejen k fyzioterapeutkám, ale o kvalitní odpovědi na vaše velmi praktické otázky jsem požádala ty nejpovolanější – majitele obchodů s barefoot obuví. Právě oni botky pečlivě vybírají a nakupují i podle přání zákazníků, a proto mají jednak velký rozhled na poli barefoot obouvání co se týká jednotlivých výrobců botiček, jednak vědí, které jsou ty nejvíce preferované a osvědčené značky.

A hlavně se denně setkávají s mnoha a mnoha dětskými klienty, znají jejich chování,viděli všemožné typy dětských nožek a chodidel a vyzkoušeli jim nejrůznější typy botiček. A tak dobře vědí, které botky kterému typu nožky nejlépe sednou. Oslovila jsem tři majitele a prodejce – pro bližší seznámení si níže rozklikněte profil každého z nich.

Právě jim jsem tedy položila vaše praktické dotazy. Dozvíte se konkrétní tipy a informace, a to nejen o barefoot botkách. Tak pojďme na to.

Vybíráme dětské botičky. Jaká jsou podle vás nejdůležitější kritéria, aby botičky dobře seděly?

Klára – Smartbarefoot: Základem je správná velikost (bota dostatečně dlouhá a široká) a dále správný střih (tvar) boty. Do délky kupujeme nové boty s nadměrkem 8–12 mm, pro menší děti 8–10 mm, pro větší těch 8–12 mm.

Na šířku bychom měli počítat s nadměrkem 1–2 mm na každou stranu. Bota musí dobře sedět v patě, na nártu a v kotníku. Tedy sledujeme, zda má dítě spíše užší patu, nízký, nebo naopak vysoký nárt a silnější, či spíše drobnější kotník. Bota by také měla odpovídat tvaru nohy. Nohu posuzujeme v zatížení, ideálně i při chůzi.

Petr – Soulad: Stejná kritéria jako u dospělých, rozlišení dle tvaru chodidla na tři typy: úzký, střední, široký v přední či zadní části, a především zajištění klasických barefoot aspektů: asymetricky široká špička s rovným palcem, ohebnost do vrtulky a ruličky na obě strany ve všech místech, bez podpatku a zvednuté paty.

Magda – naBOSo: Správné dětské barefoot boty by měly být dítěti hlavně pohodlné, noha by se v botě měla chovat přirozeně a simulovat chůzi naboso.

Tady je několik základních kritérií pro výběr barefoot botky:

• podrážka musí být ohebná, tj. lze ji ohnout podélně (stočit do ruličky), příčně a do spirály (nestačí ohebnost jen v oblasti prstních kloubů, jak to má většina běžných bot);
• podrážka musí být měkká a flexibilní: dětská noha nemá sílu ohnout (ušlápnout) tvrdší podrážku boty a zbytečně se tím namáhá;
• podrážka musí být plochá a hlavně bez podpatku (ten vede k narušení chůze a změně těžiště těla, nutí též nohu nevhodně dopadat na patu); nežádoucí je také zdvižená špička (nutí chodidlo k nežádoucímu zhoupnutí);
• v botě musí být dostatečný prostor pro prsty jak na délku, tak i na šířku, aby se mohly při chůzi pohybovat a mít možnost se „rozplácnout“;
• boty musejí být lehké a ze zdravotně nezávadných materiálů;
• boty nemají mít podporu klenby ve stélce (jinak je noha v botě s klenbou jako v sádře, nemůže reagovat na terén a stává se pasivní). Svaly klenby nelze vytvarovat podpěrami, ale cvičením!

Jak správně měřit nožky, aby maminka věděla, jakou velikost dítě potřebuje?

Klára – Smartbarefoot: Na měření délky doporučuji rodičům pořídit si měřidlo Plus 12, jímž změří nejen nohu, ale i vnitřní prostor v botě. Mohou tedy kontrolovat, zda má dítě ještě vyhovující velikost bot. S měřením šířky je to složitější, neboť do toho, jak sedne bota na šířku, vstupuje i výška nártu. Nejpřesnější měření šířky je nejspíš posuvným měřítkem (šuplerou), nicméně vyžaduje spolupracující dítě. Pokud nemáme měřidla, měříme v krabici nebo přiložením nohy ke stěně.

Na délku měříme nohu od středu paty po nejdelší prst. Na šířku měříme v oblasti prstních kloubů – tam se měří i šířka bot. Nicméně pokud dítě roztahuje prstíky hodně do vějířku, musíme s tím počítat a vybírat tvarově vhodnou obuv, to znamená takovou, která se ve špici ještě více rozšiřuje.

Petr – Soulad: podle mě bez žádných přístrojů a klasicky po staru obout botku, plně zatížit chodidlo a nahmatat cca 1 cm volného prostoru před nejdelším prstem či kompromisně alespoň vyndat stélky (pokud to lze) a postavit se na ně.

Magda – naBOSo: Ideální je dětskou nohu změřit speciálním měřidlem přímo v prodejně barefoot obuvi. Měříme-li doma, je důležité měřit skutečnou délku nohy krejčovským metrem nebo pravítkem (tedy neobkreslovat nohu, je to nepřesné).

Jak? Opřeme patu bosé a zatížené nohy (dítě na ní stojí plnou vahou) zezadu o svislou zarážku. Například o stěnu. Od ní měříme délku až k nejdelšímu prstu (nemusí to být vždy palec), šířku chodidla měříme v jeho nejširším místě. Některé děti nemají rády měřidlo, tak nám pomůže i obkreslená noha.

Co na doma: jsou bačkůrky nutné, nebo ne? A co protiskluzové ponožky – nejsou lepší? A co nosit, když je doma tvrdá podlaha (plovoucí atd.), a ne koberce?

Klára – Smartbarefoot: Osobně si myslím, že doma jsou bačkůrky zbytečné. Pokud z důvodu chladu nebo klouzavosti podlahy rodiče něco na nohy vyžadují, vystačí si děti s protiskluzovými ponožkami anebo s textilními capáčky.

Důležité je vybírat i dostatečně široké ponožky. Jednotvárnou podlahu můžeme ozvláštnit senzomotorickými koberečky různého druhu anebo alespoň moc často neuklízet hračky. Děti si s oblibou stoupají na cokoli, co na zemi najdou. 

Petr – Soulad: Aby si děti správně osvojily maximálně přirozený a šetrný pohyb, je paradoxně nejlepší být úplně naboso na úplně tvrdém a rovném povrchu. Tělo samo získá nejpřesnější cit, jakou ránu došlapu si může dovolit, a jakou už ne. Občasná bolest je zde ten nejlepší učitel, který nelže, na rozdíl od měkkého umělého koberce či tlustých bačkor.

Magda – naBOSo: V zimě ve vytopeném bytě jsou pro nohy dostačující ponožky. Ať už normální, prstové nebo protiskluzové. Je důležité dbát na to, aby měly ponožky správnou velikost: když jsou příliš malé (těsné), i případné barefoot boty ztrácejí smysl.

Na chladné podlahy nebo ve školkách a jiných zařízeních doporučujeme barefoot bačkory nebo stačí tzv. capáčky. Je důležité nechat nohu cítit se jakoby naboso, ale zároveň ji chránit.

V dětském kolektivu, kde nosí ostatní děti různé boty i uvnitř, jsou nohy jen v ponožkách nebo naboso snadno zranitelné a mohly by přijít k úrazu. V létě, obzvláště venku, je nejlepší nechat děti chodit naboso co nejvíc.

Barefoot (=BF) v zimě: co když hladká podrážka na ledu klouže? Dokážou tomu nějaké materiály podrážky zabránit? Klouže vzorovaná podrážka méně než hladká? Hladká je ale zase obvykle tlustší i uvnitř – neztrácí se pak efekt BF chůze?

Klára – Smartbarefoot: Klouzavost či neklouzavost je spíše o přilnavosti k povrchu než o vysokém vzorku. Pokud někdo hledá botu s vysokým vzorkem, tak se BF opravdu vzdálí. Na ledu každopádně klouže všechno. Ale – v BF nohy pracují lépe a dokážou tedy na klouzavý povrch reagovat.

Petr – Soulad: Ano zimní bota má mít hlouběji „vyreliéfovaný“ vzorek proti klouzání v měkkém povrchu, jako je například sníh, měkká hlína či tráva. Samozřejmě na hladkém ledu uklouzne kdykoliv vše, ať je to BF nebo obyčejná botka, jedno jestli hladká nebo vzorovaná – a více než o řešení té nejdokonalejší obuvi tu jde opět hlavně o zvládnutí vhodného pohybu citlivého na nevhodný povrch. Raději tedy vertikální vzpřímené malé kroky než dlouhé, protažené horizontálně a způsobující uklouznutí.

Co je lepší volba – merino vložka do zimní boty, nebo raději tlusté ponožky, aby dítku nebyla zima?

Klára – Smartbarefoot: Z mého pohledu udělá obojí stejnou službu, ale pouze za předpokladu, že v botě i potom zůstane dostatek místa pro pohyb nohy. Nedoporučuji vrstvení (punčocháče a na to ponožky), a hlavně se musí dávat pozor, aby se tlustou ponožkou neucpal veškerý vnitřní prostor v botě. Noha se pak nemůže hýbat a prochladne.

Petr – Soulad: Je to naprosto individuální, oboje je skvělé řešení, samozřejmě je pak třeba myslet na větší nadměrek u zimních bot.

Magda – naBOSo:  Záleží na „zimomřivosti“ vašeho dítěte. Teď na podzim, pokud není velká zima, stačí do boty teplá vložka proti chladu od země. Postupně se pak dá přidávat: do větší zimy ještě teplé ponožky. Obecně je nejteplejší variantou zateplená celá bota s kožíškem.

Noha, která má v botě dostatečný prostor a není utlačovaná, se v botě hýbe, je prokrvená a není jí zima. Proto pozor při přidávání teplých vrstev do boty: je důležité dbát na to, aby byl v botě stále dostatečný nadměrek.

Jaký nadměrek má být pro zimní botky, když se do nich počítá s tlustými ponožkami? Kupovat raději „celoročky“, nebo letní/zimní?

Klára – Smartbarefoot: Nadměrek má být stále stejný, tj. 8–12 mm. Pokud dítě opravdu nosí silné ponožky, které mohou zabrat i 4 mm, potom častěji měnit velikost bot.

Pokud bych totiž dala dítěti na nošení boty, které budou mít nadměrek např. 1,5 cm, s tím, že ho vyplním ponožkou, tak si musím uvědomit, že to je stejné, jako bych si já obula botu o 3 cm větší. V tom se prostě nechodí dobře. Dítě to sice může „zvládat, chodit v tom hezky“, ale je to samozřejmě za cenu přizpůsobení pohybu velikosti boty. A vzhledem k tomu, že nám jde o přirozený pohyb, velký nadměrek nedoporučuji.

Petr – Soulad: Vždy před nejdelším prstem musí být cca 1 cm pro tzv „wiggle room“, tedy místo pro třepotání prstů, jak to bylo historicky při vzniku značení EU obuvi v minulých stoletích.

Magda – naBOSo:  Délka nadměrku je individuální a záleží na pokročilosti malého chodce. Je důležité brát v úvahu také typ nohy. Užší noha snese menší nadměrek než širší. Letní sandálky by měly mít menší nadměrek než „celoročky“ či zimní boty. Obecně lze doporučit tyto pravidla:

• začínající chodec: celoročky – max. 1 cm, zimní boty – max. 1,2 cm
• zkušený chodec: ideálně 1,2 cm, zimní boty – max. 1,5 cm

Dělají se botky v různých šířkách pro stejné číslo a značku? (tedy pro různě tvarované nožky – někdo je má úzké, jiné dítě široké přednoží a prsty…). Nebo je třeba značka spojena s tím, že má tvar pro „úzkou“ nožku, zatímco jiná značka pro „širokou“? A jaké značky jsou pro jaké nožky, pokud to tak je?

Klára – Smartbarefoot: Nedělají, každý výrobce má svá kopyta, na kterých vyrábí, a neznám žádného, který by používal vícero druhů kopyt tak, aby pokryl více tvarů nohou. Některé značky, zejména německé, používají odlišení šířky podle standardizovaného systému WMS (např. Filii, Ricosta), proto v jejich nabídce nalezneme boty s označením M (užší) a W (širší).

Nicméně tvarově je to stejná bota na stejné podešvi, liší se jen velikostí svršku. Ten je u W prostornější, tedy je taková bota vhodnější na vyšší nárt anebo tzv. „pustí“ trochu více do šířky, ale je to rozdíl pár milimetrů, rozhodně to nejsou o 1 centimetr širší boty.

Druhá část otázky: Ano, je to tak, různé značky jsou vhodné pro různé nohy.

Úzké, podlouhlé nožky – Filii (M pro drobné nožky, W zvládnou i vyšší nárt), Ricosta Pepino (ne všechny, v BF obchodech najdete většinou jen vyhovující modely, v klasických obuvích mohou být k dostání i jiné, nevyhovující modely), Bundgaard Petit, Froddo Prewalkers;

Ploutvičky – úzká pata, široké v prstech – Fare Bare, Baby Bare Shoes, Sole Runner, Camper (Peu Cami), Zeazoo (Yeti a Leo), Jonap (bare řada);

Širší nohy – Beda, Protetika (bare modely), zimní Stonz, Little Blue Lamb (baby řada), Jack&Lily.

Modely pro ploutvičky a pro širší nohy se mohou překrývat, hodně tam záleží i na kotníku, výšce nártu, tvaru nohy.

Petr – Soulad: Nedá se plošně a jasně říci, poněvadž se to stále mění. Dnes jedna značka vyrábí tak, zítra bude jinak, jedny modely má všechny takové, za měsíc vydá například nový jiný.

Chce to vždy se podívat na tvar nožičky dítěte i nohy dospělého a na tvar vybírané obuvi, milimetry netřeba řešit, chodidlo je živé a proměnlivé, takže stačí selským rozumem rozdělit na vyložené úzkou, střední či vyloženě širokou nohu i botu.

Magda – naBOSo:  Ano, existují značky, například Filii, které dělají řadu M pro nižší nárt a W pro vyšší nárt. Dále jsou pak značky, které se vyznačují užším nebo širším typem bot, ale nedá se tím řídit úplně na sto procent.

Model od modelu to záleží též na konkrétní značce. I ta, která vyrábí boty pro užší nožky, může mít v sortimentu model pro nohu širší a naopak. Vždy je nejlepší přijít pro radu přímo do prodejny. Nebo na e-shopu sledovat velikostní tabulky. Pod každým modelem jsou vždy velikostní tabulky včetně délky a šířky boty.

Jaké materiály jsou voděodolné, například pro dítě do sychravého počasí s deštěm? Vyhrají nakonec klasické holínky, nebo existuje jiné materiálové řešení, a ještě třeba i BF?

Klára – Smartbarefoot: Kvalitně naimpregnovaná kožená bota zvládne hodně, samozřejmě holina to není, holiny ale považuji za boty na krátkodobé nošení (v největším lijáku, brodění v kalužích). Existují už i BF boty s membránou, výrobci používají TEX membrány zejména u zimních modelů.

Petr – Soulad: Rozhodně doporučuji pravou tříslo-činěnou kůži, ideálně dvouvrstvou, i podšívku, která je přirozeně voděodolná. Tedy ne průmyslová chemie či umělé goretexy, membrány a veganské umělé kůže z polyesteru, tudíž z plastových peletek, a tedy ze surové ropy. To totiž skrze svou kůži absorbujeme do těla a zaděláváme si tak na vážnější vnitřní zdravotní problémy.

Dále tyto materiály při nošení způsobují kvůli neprodyšnosti obuvi její smrádnutí (včetně chodidla) i menší životnost a další problémy. Cokoliv Poly – tedy polyester, -amid, -uretan, -nylon, -silon – je podle mne dnes největší a nejhorší problém. Měli bychom se řídit tím, jak to ve špatném počasí dělali naši předci, kteří výdobytky civilizačního průmyslu neměli, stejně tak jako civilizační nemoci.

Magda – naBOSo:  Stoprocentně voděodolné jsou pouze holínky, tedy pokud do nich nenateče zeshora :)

Na zimu volíme boty buď kožené nebo z voděodolného materiálu, které jsou často veganské. O boty je nutné se starat a pravidelně je impregnovat. Na hladkou kůži je nejlepší používat přípravky s včelím voskem.

BF botičky nejsou zrovna levné. U kterých značek cena opravdu odpovídá vysoké kvalitě zpracování? Boty se tedy nerozlepují, drží zapínání atd. Kvůli čemu se obvykle reklamují?

Klára – Smartbarefoot: Nejčastějším problém BF bot všeobecně je lepení. Je to logické, pružný spoj je náročnější na slepení než pevný spoj. Ze své zkušenosti ale musím říci, že ač to tak z internetových diskusí nevypadá, procento reklamací je nízké.

Petr – Soulad: Rozlepky jsou 80–90 % všech reklamací, vybírejte tedy jen ideálně z boku, či alespoň shora prošitou obuv, ideálně opět s přirozeným zapínáním na tkaničky, či sedlářské knoflíky a přezky, kompromisně suché zipy, které jsou umělé, ale nedotýkají se naštěstí kůže.

Magda – naBOSo:  V naBOSo prodáváme pouze značky bot, které jsou prověřené a kvalitní. V poslední době se vynořilo mnoho nových českých výrobců, kteří nabízejí boty, jejichž kvalita zpracování je na hraně.

Pokud výrobce nemá technologicky vyspělou výrobu a boty jsou například pouze lepené, musíme být opatrní. Reklamace bot konkrétního výrobce pak vrhá negativní světlo na celý obchod.

Jak nahlížíte na nošení botek „po někom“? Jste pro výměny botiček „zděděných“ po cizím dítěti, které na FB skupinách probíhají mezi maminkami? Nebo doporučujete raději vždy pouze nové?

Klára – Smartbarefoot: Pokud boty nosilo dítě, kterému dobře seděly, nevidím důvod, proč by je nemohlo nosit další dítě.

Petr – Soulad: Ano, určitě jsem pro výměny. Dnes už jsou zdravotní studie, které dokladují, že čím používanější obuv, tím zdravější pro přirozenější pohyb. Je to stejné, jako že dobře zajetý automobil pojede lépe než nikdy nenastartovaný. Chce si to opět dobře vybrat kus od kusu.

Magda – naBOSo: To je velmi individuální. Můžete narazit na bazárkové barefoot boty, které jsou minimálně nošené a zároveň za dobrou cenu. Na druhou stranu se na barefoot bazaru prodává spoustu obnošených a prošlapaných bot za nepřiměřenou cenu.

Je důležité vždy konkrétně posoudit stav bot (zda mají sešlapanou patu, jak vypadají boty uvnitř apod.). Problém vzniká, pokud jsou boty obnošené dítětem, které má nějaký zdravotní nedostatek.

Co je ještě důležité při výběru botek pro dítě? Platí například i pro děti tip chodit kupovat botky k večeru, a ne ráno jako u dospělých?

Klára – Smartbarefoot: Já doporučuji chodit nakupovat boty tehdy, kdy jsou děti odpočaté a pokud možno v dobrém rozmaru. S nespolupracujícím dítětem je těžké pořízení a myslím, že pokud se člověk zrovna trefí do „nenálady“, je lepší nechat nákup na jindy, než odejít s nevyhovujícími botami.

Petr – Soulad: Je to naprosto individuální, řiďte se prosím zdravým selským rozumem a vše bude v pořádku. Ovšem barefoot boty a cvičení (je-li třeba) je pro děti rozhodně lepší volbou než ortopedická obuv.

Magda – naBOSo:  Nejlepší je s dětmi chodit nakupovat boty tehdy, když mají dobrou náladu a chuť si boty zkoušet.

Na co se rodiče ptají v obchodě nejčastěji?

Klára – Smartbarefoot: Nejčastěji chtějí rodiče vědět, zda bota dobře padne. Snažím se jim ukázat, jak si nohu v botě osahat, a nabádat je k tomu, aby se dívali, jak dítě v botě chodí. Chůze by měla být co nejpodobnější chůzi naboso. Samozřejmě, že každá bota do určité míry nohu omezuje, ale snažíme se to omezení minimalizovat.

Dost často  se setkáváme i s dotazy na vpadlé kotníky, vtáčení špiček a podobně – odkazujeme na fyzioterapii. V některých případech už totiž nestačí pouze barefoot obutí. Je třeba cvičit, cvičit, cvičit. A když to jde, tak i běhat doma či venku a hrát si klidně i naboso.

Dostáváme také klasické dotazy, zda je BF vhodné i ve městě a zda jsou nutné pevné opatky. Odpovídám: BF ve městě ano, jsem přesvědčená o tom, že lidské tělo dokáže chodit bez problémů po pevném povrchu, ale musí se správně „používat“! Laicky – pokud budu bouchat pěstí o zeď, bude mě bolet ruka. Pokud budu bouchat nohama o beton, budou mě bolet nohy.

Děti se zcela přirozeně pohybují správně, takže si dobrovolně nohy o beton neomlátí. Zato dospělí mají bohužel většinou úplně jiný než přirozený stereotyp pohybu – na jeho změně je třeba pracovat. Je velmi nepohodlné chodit po městě ve velmi tenkých podrážkách ve městě a přitom dupat. Právě díky tomu by BF obuv mohla být pro dospělého motivací ke změně stylu chůze.

 

Magda – naBOSo: V obchodě řešíme délku a šířku chodidla a společně měříme. Dále se rodiče ptají na tvar chodidla. Řešíme i vhodné materiály na konkrétní činnosti. Poté rodiče řeší dysbalance jako valgózní kotníky apod. V této oblasti spolupracujeme s fyzioterapeuty, kteří doporučí další řešení.

 

O kterých problémech by měli rodiče vědět, protože se vyskytují často?

Klára – Smartbarefoot: Myslím, že nejčastějším problémem jsou špatně padnoucí boty, ale to se v BF neděje, to vidím spíš tam, kde rodiče obouvají klasickou obuv.

Petr – Soulad: Rád bych upozornil na přílišné řešení věcí za dítě – i když nemusíme rozumět či souhlasit s tím, co naše dítě chce, nemusíme mu vnucovat své pravdy. Zkusme raději více naslouchat a respektovat to, co si vybere dítě, a to třeba i nelogicky. Vždyť děti jsou “čerstvá” a nádherná, civilizací nezmanipulovaná stvoření!

Magda – naBOSo: Nedávno jsem četla výzkum, že 70 % dětí ve školkách má malé botičky a nožička tak není schopná se přirozeně vyvíjet. Na to bych si dala opravdu pozor.

Tak, a jsme na konci! Praktické byly otázky a také odpovědi byly z dennodenní zažité praxe.

A co vám k tomuto tématu vzkazuji já?

Hodně z vás se stresuje při výběru botek: zda se trefí, zda to bude sedět, zda dítěti volbou právě těchto botiček neuškodí. Po zkušenostech z nejbližšího okolí je nejdůležitější tento můj vzkaz: pravidelně kontrolujte, zda dětské už nožky nevyrostly z botek, které jste jim koupili! Nošením malých botek si dítě „zadělává“ na pozdější velké problémy (ba až deformity) nohou.

Shoduji se v tom i s fyzioterapeutkou Drahomírou Tichou z minulého rozhovoru: i méně šikovně vybrané botky naštěstí nepořizujete navěky, ale vydrží jen omezenou dobu, po kterou se dětské nožky rozhodně nestačí „zkazit“… A poté už zase musíte vybrat boty větší! Mnohem více zla a pozdějších zdravotních problémů způsobí, když dítě nosí malé boty ještě dlouho poté, co z nich prokazatelně vyrostlo! A že se to děje velmi často, říkají i čerstvé odborné studie, třeba zrovna v odborném časopise Umění fyzioterapie v čísle Dětská noha, věnovaném nápravě porušené funkce nožek i právě obouvání.

Dobré je, když doma dítě může aspoň na chvíli botky úplně odložit a pobíhat po koberci naboso, a třeba si i nožkama trochu pohrát, aby se mohly „nadýchnout“.Tip ZDARMA pro vás – stáhněte si a vyzkoušejte s dětmi:

Hry pro nožky.

Názory se různí i na nošení bot po jiném dítěti: důležité je, zda měl předchozí nositel podobný tvar nožky – třeba v rodině to tak bývá. Pokud nemá sourozenec nějaký velký zlozvyk a nešmajdá, tak nošení zděděných, i lehce ochozených botek není problém. Shoduji se v tom s našim předním podiatrem MUDr. Miroslavem Havrdou,  kterého jsem před časem též zpovídala. Pokud je ale tvar nožek zcela rozdílný a přidají-li se k tomu ještě různé pohybové zlozvyky a navíc nekvalitní materiál botek – bude pak lepší volbou koupit svému dítku botičky nové.

A protože dětské botky (barefoot, ale nejen ty) nejsou úplně nejlevnější, to pak stojí za to se zamyslet:

Kde tráví vaše dítě nejvíc času, a kolik hodin to je?

Je to ve školce (ve škole)? Nebo venku? Naše vnučka třeba chodí do zahradní školky – v tyto dny je doma minimum času a dobré venkovní botky využije naplno, je v nich prakticky celý den, i v zimě (má od dcery ručně ušité barefoot botky a proti prochladnutí má uvnitř vložku z ovčího rouna). Jiné dítě však může být většinu týdne v uzavřené místnosti (škola, školka, umělecké kroužky): botky na ven skoro nepotřebuje, zato vhodnou domácí obuv určitě ocení.

Vím, že mnozí z vás jako čtenáři mých blogů řeší kondici nožek i obouvání svých dětí (či vnoučat) a že není jim jedno, jak a v čem chodí.

A tak jsem pro ozdravování nožek malých dětí také něco podnikla: u všech tří výše „zpovídaných“ obchodníků s barefoot obuví jsem vyjednala slevu 5 % na všechny typy botiček.

Tento fajn bonus najdete v mém novém online kurzu 

A platnost tohoto bonusu pro děti jsem rozšířila i na nákup „dospěláckých“ barefoot botek pro vás, milí rodiče!

Celý on-line kurz, tedy oba díly včetně všech bonusů, pořídíte zhruba za cenu levé dospělácké a pravé dětské balerínky. Tenhle nepár by ale nebyl k užitku Vám ani Vašemu dítku, zatímco z on-line kurzu získáte spoustu užitečného oba. A právě teď ještě platí skoro-zaváděcí ceny.

Nepodceňujte prevenci už v kojeneckém věku

Dnes si posvítíme (nejen) na dětské nožičky.

Často se ptáte i na děti, a zajímá vás, jak má správně probíhat zdravý vývoj dítěte.  A také, kdy se ještě nezneklidňovat, když si všimnete některé zvláštnosti v pohybu nebo chování dítka, a kdy už to je na konzultaci s některým z odborníků. Také co jsou ty zvláštnosti, na které je třeba si dát pozor. Hanka vám dnes odpoví i na mnoho dalších otázek.

Fyzioterapeutka Hanka se představuje

Hanka Tonarová je maminka dvou malých školáčků, bývalá gymnastka a fyzioterapeutka.

Vystudovala bakalářský obor fyzioterapie na UK FTVS, poté pracovala na lůžkovém i ambulantním oddělení nemocnice s poliklinikou. V praxi zjistila, že informace a poznatky ze školy zdaleka nestačí a navíc nejsou vždy aplikovatelné.

Proto pak místo návazného magisterského studia absolvovala dvouletý kurz Vojtovy reflexní lokomoce. Byl to splněný sen: otevřel jí oči i cestu k dětem a díky Vojtově metodě získala mocný dar, kterým nyní může hodně pomoci. Poté pracovala v několika dalších ambulantních zařízeních, již výhradně s dětskými pacienty, a v tom se „našla“. Absolvovala pak ještě řadu dalších kurzů, zaměřených na děti, zejména na problematiku dětských nohou, protože právě takových malých pacientů hned po kojencích stále více přibývalo.

Další velkou školou pro ni byla i péče o své vlastní nedonošené děti. Po mateřské „dovolené“ se vrátila do práce již do vlastní ordinace v Otradovicích (nedaleko Prahy). Nejvíc ji baví práce s těmi úplně nejmenšími kojenečky, ať už preventivní nebo terapeutická. Velmi často k ní jezdí na konzulace či terapie i maminky s dětmi, jejichž nožky se nezdají být úplně v pořádku. Jak dětských pacientů přibývalo, nestačila už Hance vlastní kapacita a tak k sobě začala důkladně hledat kolegyně, pracující se stejnou empatií a filosofií, a vzniklo centrum HoneyCare.

Hanko, jak sis našla cestu k práci s malými dětmi?

Po skončení školy jsem během praxe v nemocnici postupně zjišťovala, kam mě to táhne i co mi nedělá dobře. Pochopila jsem třeba to, že i práce se seniory je hezká a smysluplná. Ale i to, že přeplněná ambulance chronických dospělých pacientů mě velmi přetěžuje – otékají mi ruce, jsem vyčerpaná a nedokážu pacientům pomoci tak, jak bych chtěla.

Čím dál víc jsem si začala uvědomovat, že bolesti u většiny pacientů jsou následkem dlouhodobých procesů v těle, a tak mi začalo připadat, že bojovat s nimi je boj s větrnými mlýny.

Smekám před fyzioterapeuty, kteří s nimi i tak umí „bojovat“. Já to tehdy neuměla a došlo mi, že s těmi „porouchanými součástkami“ chci pracovat hned, jakmile se objeví, protože takto jdou „opravit“ mnohem snadněji a rychleji. A také se může zastavit proces pokažení: už se pak „nerozbíjí“ nic dalšího.

A tak mě začala lákat dětská, a to zejména kojenecká rehabilitace.

Jak „staré“ děti vstupují do Tvé péče?

Nejčastěji ke mně chodí dětičky od narození po předškoláky, starší děti obvykle z kapacitních důvodů postupuji kolegům. Jsem si vědoma toho, že nás fyzioterapeutů, co se „nebojíme“ malých dětí není mnoho, zatímco s těmi staršími si poradí „všude“.

Kdy by měl rodič zbystřit, aby nezanedbal něco, co se pozdějizbytečně dlouho „opravuje“? Jaké zlozvyky jsou červenou kontrolkou ve věku „plazení“, „lezení“ po čtyřech, během prvních krůčků a nakonec v batolecím „běhacím“ věku do tří let a nebo později?

Všechny dovednosti, které Vlaďko uvádíš, jsou skoro zbytečně pozdě. Když se objeví problém například s otáčením ze zad na bříško – absence nebo provedení přes záklon či švihem, v plazení – používaní jen jedné nohy a ruky, v lezení – jeho absence nebo modifikace, když je první a téměř jediná forma sedu sed do „W“, když je stoupání bez nakročení přes „rytíře“ nebo jen přes jednu nohu, je to obvykle následek už několikaměsíčního denodenního „špatného“ tréninku.

Tím „špatným“ myslím neideálně zapojené a nedobře sehrané svaly s nervovým systémem. Čím déle děťátko trénuje „špatně“, tím víc si posiluje a prohlubuje problém. Pak bude zajisté následovat i neideální technika stoupání a zapojení trupového svalstva ve všech dalších aktivitách, které přijdou, včetně chůze a postavení nohou při ní.

Nemá tedy smysl na nic čekat. Obvykle se nic nespraví samo. Problém se jen prohlubuje, fixuje nebo se třeba přesune jinam, kde není tolik vidět, ale stále tam bude. Je jen otázka, jestli ho v budoucnu budeme naší aktivitou nebo pasivitou přiživovat nebo se zrovna trefíme například do sportu, kterým si pomůžeme. Někdy může jít jen o zcela drobné potíže, ze kterých vzniknou například „jen“ šmatlavé nožičky, povolené bříško a vadné držení těla, ale jindy se může jednat o problém zcela zásadní! Problém, který může zcela ovlivňovat celý život dítěte i jeho rodiny!

Bohužel tyto velké problémy nejsou u miminek snadno pozorovatelné. Rodičům přijde jejich malé miminko krásné a roztomilé, ale utíká drahocenný čas, kdy je možno velké poruchy nejvíc ovlivnit. Bohužel se často stává, že pediatr si toho nevšimne (nebo to spíš nepozná, nemá totiž v tomto směru dostatečné znalosti a zkušenosti, to je ale na jinou debatu), a pak je malér na světě. Zbystří se, až když se potíže manifestovaly natolik, že už jsou „pořádně“ vidět.

Nerada bych teď děsila všechny čtenáře, ale chtěla jsem tím vysvětlit, proč je fajn přijít na rehabilitaci hned, jak se někomu něco nezdá. Anebo ještě lépe, chodit na preventivní prohlídky ke kompetentnímu fyzioterapeutovi (což bohužel nemusí být hned každý, který se odváží s dětmi pracovat). Je opravdu moc příjemné rodičům děťátka říct, že je všechno v pořádku, a věřte, že v ordinaci nedělám nic raději, ale jsem na taková slova u miminek velmi opatrná a nic nepodceňuji. Neznamená to, že je potřeba plašit, když miminko nedělá všechny dovednosti v přesném věku podle tabulek, ale je důležité, v jaké kvalitě dané modely provádí a zda nějaký nepřeskočilo.

Příklad: zrovna dnes mi přišla do ordinace maminka s dvacetiměsíční dcerou, která nechodí. Ano, jsou děti, kterým to někdy trvá déle (a tím maminku opakovaně ujišťovali), ale všechny předchozí dovednosti tam probíhají správně. Tady bylo bohužel evidentní, že stoupání nevypadá tak, jak by mělo, boční polohy neproběhly vůbec, otočky ze zad na bříško provádí náhradními vzory a kdybychom mohly vrátit čas, jistě bychom odhalily, že už ve dvou měsících dcerka nespojovala ruce před tělíčkem, tak jak měla…

Kdyby se děvčátko dostalo do terapie hned v prvních měsících, v dospělosti by nikoho nenapadlo, že mohla mít diparetické postižení. Teď čeká rodiče spoustu práce s cvičením, které se jim ani dceři dělat nechce a nikdo v tuto chvíli nemůže vědět, jestli bude poruchu ještě reálné „přecvičit“ a bude někdy „normálně“ chodit.

Takže Vlaďko, když to shrnu, je hodně těžké na Tvou otázku s červenou kontrolkou odpovědět. Každé vývojové stadium má mít určitou kvalitu, má svá specifika a posloupnost, ale to není reálné popsat v jednom rozhovoru, že?

Kam pro další informace, aby rodič měl vzor pro kontrolu optimálního vývoje

Uvedu však ještě jednu možnost: ve spolupráci s naBOSo jsem natočila videa s povídáním o psychomotorickém vývoji, kde po měsících vysvětluji, co má kdy děťátko předvádět. Rodiče si tak mohou orientačně svoje děťátko pozorovat a porovnávat a v případě, že se jim něco nezdá, vyhledat hned pomoc. Videa jsou TADY:

Psychomotorický vývoj miminek od narození do půl roku:

1. 1. část https://www.naboso.cz/Blog/Deti-naBOSo/podcast-vyvoj-0-3-mesice/
   2. část https://www.naboso.cz/Blog/Deti-naBOSo/podcast-vyvoj-deti-od-4-mesicu/

Ke komu mají rodiče s dítkem zajít pro radu nejdříve: k dětskému praktikovi, k ortopedovi? Anebo hned k fyzioterapeutovi?

V ideálním případě by pediatr měl být tím, kdo si „něčeho“ všimne a poté doporučí, jak postupovat dál. Já bych ale všem doporučila vedle pravidelných návštěv u pediatra i pravidelné návštěvy na fyzioterapii. U miminek ideálně poprvé mezi 6-12 týdny.

V případě, že to byl komplikovaný porod, že se miminku po narození nedařilo dobře, bylo kříšené, má evidentně problém s otáčením hlavičky, nepoužívá jednu končetinu, má problém s vyprazdňováním, s velkými bolestmi bříška či s velkým refluxem, anebo si jen rodiče nejsou jistí, jak s miminkem zacházet, pak samozřejmě mohou (a měli by) dorazit i dříve.

Pokud je problém většího charakteru, je na místě navštívit odborného lékaře (obvykle neurologa, rehabilitačního lékaře nebo ortopeda). Od nich však obvykle vede cesta zase zpět k nám fyzioterapeutům.

Který z těch jmenovaných zlozvyků je nejčastější a jak z toho ven?

Ano, když se budeme bavit o zdravých dětech (tím myslím bez neurologického či jiného problému), nejčastěji rodiče zbystří při přetáčení vleže, při absenci lezení, W-sedu a pak obvykle při vpáčení jednoho nebo obou kotníčků (= valgozita patních kostí) nebo s obavou z X-postavení nebo z O-postavení kolen.

V případě W-sedu se vyplatí děti tento typ sedu přeučovat. Obvykle je to práce na dlouhou dobu, W-sed je totiž pro dítě nejsnadnější a nerozumí tomu, proč by nemělo dělat něco, co je pro něho tak pohodlné. Neuvědomuje si následky – vnitřně rotační postavení kyčelních kloubů, vytahování vazů v kolenou, páčení hlezen a z toho plynoucí následky při stoji, chůzi… Je třeba postupovat trpělivě a smířit se s tím, že se to neodnaučí za týden.

Je také třeba dítě učit, jak se má z jeho běžně dostupných poloh do sedu na zadečku vůbec dostat. Často totiž z kleku neznají jinou cestu, než dát zadeček doprostřed. Je třeba jim ukázat, že se dá přejít i do sedu stranou (na jednu „půlku“) a pak jen překlopit nohu. A pak už to s nimi dělat při hře, při čtení, prostě kdykoli si vzpomenete. Třeba vhodně posunout hračku, aby se muselo opřít o ruku a změnit těžiště, udělat z nohy dítěte tunel pro vláček a zaujmout ho v nové poloze… a tak podobně.

Nakousneme teď téma obouvání malých dětí: jaký máš postoj k barefoot obuvi u malých dětí obecně (myslím dětí do cca jednoho roku a pak i čerstvé „chodce“) – doporučuješ ji nebo k ní máš spíše rezervovaný postoj?

Zavřete-li malou nožičkou do pevné boty, velmi brzy zjistí, že botu „nepřepere“ a přestane se o to snažit. Tím jste ukončili aktivní vývoj nohy. Nožka je pak v botě pasivní a stává se z ní spíš takový podstavec, než aktivní hbitý orgán, který spolupracuje s celým tělem.

Aby měla noha předpoklad, že bude správně pracovat, musí být svalnatá. Takže jsem rozhodně zastánce BF obuvi, ve které má noha prostor a podmínky pro práci.

Neznamená to ale, že každé dítě, které odjakživa chodí bosé nebo v BF, nemůže mít s nohama problém. To ovlivňuje celá řada faktorů a obuv je jen jeden z nich. Existují případy, kdy BF boty nedoporučím, ale to spíše zřídkakdy. Častěji se spíš stává, že je potřeba změnit značku/tvar boty, tak aby nebylo místa v botě nikde málo, ale ani zbytečně moc!

Věnujeme se tomu i v podcastu pro naBOSo: viz První botičky pro začátečníky „chodiče“:

https://www.naboso.cz/Blog/Deti-naBOSo/podcast-prvni-detske-barefoot-boty

Pokud mají děti už nějaký problém (např. vbočené kotníčky), i tehdy jsi pro BF obuv? Anebo už dáváš vložky a doporučuješ pevnou patu / pevné boty? Nebo jak ještě jinak to jde řešit? A co ploché nožky: pomůže nebo uškodí zde BF obuv?

Začneme u valgózních „kotníků“ – ani u nich není nutné fixovat kotník pomocí pevné boty, kotník se totiž musí při chůzi pohybovat. Důležité je ale dostat do osy patní kost.

S tím může dobře pomoci individuálně doupravená tzv. funkční vložka, kterou doporučuji taktéž do dobře padnoucích BF bot. Pevný opatek je zde pro efekt vložky výhodou, ale ne vždy nutností. Nevidím důvod, proč i s vložkou dál nevyužívat výhod, jež BF obuv nabízí. Takže když to shrnu, nechodcům rozhodně nedoporučuji žádné boty, začínajícím chodcům nic nebo capáčky/prewalkerové BF botky, všem ostatním BF botky. A když je nějaký problém, pak BF boty s individuální korekcí.

A pozor, nemluvím teď o neurologických nebo těžkých vrozených ortopedických vadách, protože tam může být vše jinak.

Jaký je Tvůj názor na nošení bot po jiné dítěti: a to jednak v rámci jedné rodiny, jednak po cizím dítěti (obchůdky a weby s nošenou obuví)?

Vždy je potřeba respektovat tvar nohy – boty. Pokud se stane, že mají sourozenci tvarem nohu „jako přes kopírák“, pak nevidím důvod, proč by nemohli botky po sobě podědit. Vždy je ale potřeba zkontrolovat, zda bota stojí rovně, tzn. při pohledu na paty je osa boty skutečně kolmá k zemi a není „sešmajdaná“ (nejčastěji to bývá dovnitř).

Také zkontrolujte podrážky, zda-li nejsou asymetricky sedřené (nejčastěji na vnitřní straně pod patou). Pokud je toto v pořádku, můžou se botky recyklovat i dalšími dětmi. (Ohledně hygieny při dědění bot z bazárků a podobně je však už otázka na někoho jiného…)

Pomohou při tréninku zlepšování nožek například balanční a jiné senzomotorické pomůcky, má smysl je pořizovat na doma? Co jiného je ještě vhodné?

Senzomotorické pomůcky všemožných tvarů, struktur, od různých výrobců jsou moc fajn.

Je potřeba nohám dodávat různorodé podklady, a to nejen kvůli svalům a prokrvení. Také proto, aby si mozek neustále připomínal, že tam někde dole na konci těla nějaké nohy vůbec jsou, a aby s nimi pracoval. Tím je posiluje a chrání. Od malinka totiž trávíme spoustu času v botách, kde je prostředí pro nohu stále stejné, nudné a často stísněné, svaly se pak lajdají a noha se stává zranitelnější.

Kdo by nechtěl utrácet za pomůcky, bohatě stačí, když se bude v terénu pravidelně zouvat. Jsem ale trochu skeptická, když si někdo myslí, že jen senzomotorickým kobercem vyvede nohu z patologie. A když se ptáš na kladinky a další pomůcky, vše je vítáno! Čím více pohybu, tím lépe. Děti rády vylézají na pařezy, obrubníčky, někde šplhají.. Neberme jim prosím na procházkách tuto možnost, pokud to alespoň trochu jde. Není to sice cílená terapie, ale je to velmi vhodný základ pro jakoukoliv pohybovou terapii. Fantazii se meze nekladou, a pomůcek je dnes už nepřeberné množství.

Kde na škále terapeutické pomoci ke zdraví nožek  – od individuální terapie přes vložky a pomůcky vidíš aktivní cvičení? jsi jeho zastáncem? A jak postupuješ, kolik třeba zadáš cviků pro domácí cvičení a za jak dlouho dítě pak kontroluješ?

Záleží na tom, jak velký je problém. Z hlediska nohou dětí nejčastěji řeším valgózní postavení pat. Někde je odchylka docela malá a přesné aktivní cvičení je jediná forma terapie. Není také vždy pravidlem, že je potřeba cvičit hlavně samotnou nohu: leckdy posílení v oblasti kyčlí či trupu dostatečně „porovná“ i nožičku dole.

Někdy odvede hezkou práci i vhodně nalepený kineziotejp. U větších odchylek, například u dětí s velkou hypermobilitou a nestabilitou v kloubech, je někdy potřeba využít protetickou pomůcku. Nejčastěji to bývá funkční termoplastická vložka, individuálně doupravená, aby se patní kost a další struktury dostaly do osy a noha pak mohla během svých aktivit posilovat ve správném nastavení.

Neznamená to však, že by děti s vložkami nemusely cvičit, právě naopak! Obecně spíše pracuji stylem konzultací, tzn. naučím rodiče, jak doma s dítkem cvičit. Pak už si doma pracují (nebo taky ne:) a ke mně dochází na kontroly. Při nich zhodnotíme situaci a jeli-to třeba, cviky nebo vložky upravíme. Někdy je potřebná úprava už po měsíci, jindy stačí až po půl roce.

Jak vnímáš spolupráci s rodiči – je to radostná práce? Tedy jsou rodiče obvykle ochotni s dětmi cvičit, a vidíš i efekt domácí práce – tedy zlepšování?

Vždycky je to o lidech, o tom, čemu dávají zrovna v životě přednost, o jejich motivaci. Oproti ambulantním zařízením, kde jsem pracovala dříve a kde péče byla hrazena pojišťovnou, vidím u sebe v soukromé ordinaci velký rozdíl.

Obvykle do HoneyCare nechodí rodiče s papírem od doktora s tím, ať se o jejich dítě postaráme, ale přicházejí ti rodiče, kteří u potomka sami vystopují problém a chtějí ho aktivně řešit. Ti se pak doma opravdu snaží. A když zrovna ne, těší mě jejich upřímnost, když hlásí, že tentokrát moc necvičili (ať už je to z jakéhokoliv důvodu). Když vím, co za tím stojí, nejsem pak sama smutná z toho, že se stav nezlepšil.

To, jestli bude léčba rychlá nebo dlouhodobá a jak moc bude úspěšná, samozřejmě vždy záleží na diagnóze, na hloubce problému a dalších vrozených i získaných faktorech. Když ale děti pravidelně cvičí, podaří se jim nové pohybové návyky dostat do běžných pohybů. A pak se odměnou dostaví i zlepšení stavu.

Poté, co u Tebe terapie skončí, co s dítkem dál? Doporučila bys Cviky pro dětské nohy, aby měli rodiče další inspiraci, případně aby se dítko nezhoršilo?

Je samozřejmě fajn ještě nějakou dobu sledovat, jestli se problém nevrací, ale když terapie úspěšně skončí, je nezbytné, aby dětičky byly v životě i nadále aktivní. Tedy aby jim připadalo úplně automatické, že vedle čištění zoubků, mytí rukou a stravování se staráme také o tělo. Je to nutné o to více v době, kdy zasednou do lavic, k počítačům, mobilům…

Můžeme děti vést ke sportovním kroužkům či rekreačně sportovat, nejlépe v rámci celé rodiny. Po malých dětech totiž nemůžeme chtít, aby byly samy aktivní, když to nevidí u svých vzorů.

Cviky pro dětské nožky se můžou stát přesně jednou z těch aktivit, kterou si zacvičí dítě s mamkou nebo i celá rodina. Můžou být inspirací a nakopnutím k pohybu a práci s tou od mozku nejvzdálenější částí těla, na kterou často zapomínáme, a přitom po ní chceme desítky let oddanou službu.

V online kurzu Cviky pro dětské nohy je vše hezky vysvětleno a doplněno o řadu materiálů, například orientačním vyšetřením nožek v domácím prostředí. Cvičení si můžete i zaznamenávat (děti si mohou vybarvovat stopičky) a vy i děti tak budete mít přehled, co právě cvičíte a jak Vám to jde. Nohy si přece zaslouží, abychom na ně nezapomínali a věnovali se jim, navíc hravě a zábavně.

Ve speciální části (2. díl) kurzu si dokonce můžete vyfiltrovat cviky přesně podle obtíží Vašeho děťátka (ať už to jsou časté valgózní patičky nebo šmatlavé nožičky různých typů). Pro každou obtíž Vlaďka vybrala sestavičku několika cviků, z nichž některé sama často používám (např. žralok, rytíř, podřepy s gumou,..).

Vlastně by bylo moc fajn, kdyby CVIKY PRO DĚTSKÉ NOHY mohly dětičky trénovat preventivně nebo např. v době, než dostanou termín na rehabilitaci. Když by k nám pak přišly a měly už aspoň něco odcvičeno, tak by se nám terapie dařila mnohem rychleji, a v některých případech by možná už termín ani nebyl potřeba :)

Co máš v plánu dál?

Uvidíme, co přinese čas… Ráda bych pokračovala v edukaci a osvětě směrem k rodičům o dětské fyzioterapii a obouvání (nejen ve spolupráci s naBOSo), ráda bych rozšířila HoneyCare a přispěla k lepší komunikaci mezi lékaři a fyzioterapeuty. Budu se nadále vzdělávat v oblastech rané diagnostiky u kojenců, dětské fyzioterapii, problematice nohou,..

Milá Hanko, děkuji za Tvoje odpovědi, zamyšlení i za nálož inspirace a náměty k přemýšlení! Přeji Ti hodně uspokojení z Tvé tolik záslužné práce a co nejvíce spokojených dětí a rodičů, ozdravených a vyléčených pod Tvým vedením.

Bonus ke Dni dětí od Vlaďky

Pro vás, kdo jste po kurzu již pokukovali, mám teď takové popíchnutí: od 1. do 30 června 2023 je tento kurz ve speciálním „režimu“: zadáte-li speciální kód z prodejní stránky, budete na něj mít 10% slevu:)

K obsahu kurzu Cviky pro dětské nohy TUDY

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!