Když se učitel a student učí jeden od druhého

Milan Jirků byl v roce 2018 studentem fyzioterapie ČVUT Praha a navštěvoval také mé hodiny – učila jsem jej povinný předmět zdravotní tělesná výchova pro budoucí fyzioterapeuty, tedy jak sestavit cvičební hodinu a naplnit ji kvalitním, smysluplným a účinným  obsahem.

Na hodinách jsem si brzy všimla jeho fundovaných a trefných komentářů – do představy běžného „prváka“ na vysoké škole rozhodně nezapadal. Později mi řekl, že má za sebou už celkem pestrou kariéru, a jeho zkušenosti z fyzioterapeutické praxe v Německu mě hodně zaujaly. A tak jsem ho vyzpovídala.

To, co jsem se dozvěděla, je kvůli srovnání s poměry u nás pro českého pacienta velmi poučné.

Milan Jirků

(35 let) žije v Brně a v Plzni. V letech 2011–14 studoval fyzioterapii na ZČU v Plzni, v roce 2013 pobýval na pracovní stáži u Deutsche Rentenversicherung Bund, Klinik Franken, Bad Steben. V roce 2018 byl studentem fyzioterapie na ČVUT v Praze. Současně jako živnostník nabízí masérské, rekondiční a regenerační služby, pracuje také jako instruktor pohybové terapie v domově se zvláštním režimem. Angažuje se i v politice (člen Svobodných).

Milane, jak jste se dostal do Německa na praxi a kam?

V roce 2012 jsem se přihlásil při studiu na ZČU na zahraniční stáž v rámci programu ERASMUS a koncem čtvrtého semestru vyrazil do města Bad Steben na kliniku Franken, patřící privátní pojišťovně Deutsche Rentenversicherung Bund.

Jak funguje systém zdravotního pojištění u běžného německého občana?

Stejně jako u nás i v Německu si každý občan povinně sjedná zdravotní pojištění. Jak víme, u nás je povinné zdravotní pojištění pro všechny bez možnosti výběru – neplatí jen ti, kdo jsou osvobozeni od této platby ze zákona, tedy děti, studenti do 26 let, ženy na mateřské, osoby na rodičovské dovolené a nepracující důchodci. Všechny ostatní při neplacení povinného pojistného čekají sankce.

Na rozdíl od nás však němečtí občané mají na výběr. Mohou se buď pojistit u státu, nebo si sjednat pojištění u soukromé pojišťovny – pak mají možnost čerpat výhody soukromého pojištění. Existuje i možnost být pojištěn u státu a zároveň se připojistit u soukromé pojišťovny (je to pro lidi s nižšími příjmy, kteří nedosáhnou na možnost pojistit se u soukromé pojišťovny kompletně).

Jsou mezi pojišťovnami velké rozdíly v tom, co hradí, co nabízejí a kolik stojí běžné pojištění občana? Je pojišťovna, pro kterou jste pracoval, „běžná“, nebo spíše výlučná? A jak funguje?

Obrovský rozdíl je mezi pojištěním od státu (má podobný rozsah jako zdravotní pojištění u nás, jen o něco kvalitnější) a privátním zdravotním pojištěním. To nabízí nesrovnatelné výhody, začínající již komplexností zdravotní péče a končící třeba výběrem mezi velmi kvalitními kloubními náhradami.

Mezi jednotlivými privátními pojišťovnami jsou rozdíly spíše v nabídce produktů, tedy nabízejí-li například ještě lepší náhradu kyčelního kloubu, nebo raději na pokoji plazmovou televizi.

Privátní pojištění je sice o něco dražší než státní, je zde ale velké množství slev za dobrou péči o sebe a pak je rozdíl mezi pojistným státním či soukromým už velmi malý až minimální. Velkým omezením německé vlády je limit, kterého vaše hrubá mzda musí dosahovat, abyste směli pojištění u soukromé pojišťovny uzavřít. Jinak se u ní smíte pouze připojistit.

Ovšem například u pojišťovny, na jejíž klinice jsem pracoval (Deutsche Rentenversicherung Bund), je cca přes 21 milionu klientů. To je v podstatě čtvrtina počtu obyvatel Německa – rozhodně se tedy nejedná o výlučnou péči pouze pro bohaté.

Je to největší privátní pojišťovna v Německu a má nejvíce nemocnic a klinik. Není ovšem jediná, celkem je soukromých pojišťoven 46. U soukromých pojišťoven je možné si též připlatit nadstandardní péči, ale v rámci plnění je poskytován tak vysoký standard, že to většinou není třeba.

U této velké pojišťovny je i cca 10 mil. důchodců – pojišťovna totiž nabízí i důchodové pojištění. Při některém druhu pojištění můžete např. hradit pouze důchodové pojištění a to zdravotní máte k tomu automaticky v ceně – záleží na druhu smlouvy sjednané na míru klientovi.

Musejí se klienti o sebe nějak zvlášť starat, aby jim byla poskytnuta sleva na pojistném? A co konkrétně pro to musejí dělat – třeba absolvovat některý preventivní program?

Pojišťovna dělá vše pro to, aby její klienti byli zdraví a také zůstali zdraví po maximální dobu. Pokud již onemocní nebo se zraní, tak se především hledí na to, aby nemoc byla co nejkratší a léčba probíhala co nejefektivněji. Pro pojišťovnu je pochopitelně mnohem levnější a tedy výhodnější udržet klienta zdravého než platit léčbu následků nemoci.

Klienti jsou motivováni k prevenci svého zdraví sníženou až nízkou cenou pojistného. Slevu získají, pokud například absolvují některý z programů (např. programy Škola zad, Nordic Walking, prevence kouření, Ergonomie pracoviště, Zdravý životní styl apod.) nabízených pojišťovnou. Nebo za absolvování preventivních prohlídek, za návštěvu protikuřácké poradny či absolvování očkování.

Pokud se o sebe nestarají, pojistný poplatek jim zůstává v plné výši.

A že to funguje, jsem se přesvědčil i v praxi – německý pacient je opravdu odpovědný za své zdraví, k terapii přistupuje aktivně a chce se opravdu uzdravit, nejen se nechat léčit! A to vůbec není běžný přístup u českých pacientů. Prevence u nás je stále popelkou a lidé na ni zatím moc „neslyší“.

Pracoval jste na klinice jako fyzioterapeut – jak v praxi na vašem pracovišti probíhala péče o jednotlivé pacienty?
Pracoval jsem na rehabilitační klinice, která se specializuje na následnou péči. Když je klient – například po náhradě kyčelního kloubu – propuštěn z nemocnice, rána mu již nekrvácí a nemá žádné komplikace, ihned odchází k nám do této následné péče. Tedy žádné čekání týdny až měsíce bez rehabilitace, a poté docházení ambulantně dvakrát týdně na terapie, ale je mu ihned poskytnuta velmi komplexní péče.

Co to znamená v praxi? Po vstupním vyšetření klienta lékař stanoví postup terapie. Na pravidelném pondělním konziliu se pak u každého jednotlivého pacienta podrobně probírá průběh jeho léčby, případně se terapie podle situace doplní o další možnosti. Tohoto konzilia se účastní veškerý odborný personál, který s pacienty přichází do styku. Kromě lékařů jsou v týmu k dispozici také fyzioterapeuti, ergoterapeuti, maséři, psychologové a sociální pracovníci a všichni se podílejí na efektivní léčbě ve vzájemné součinnosti.

Jak dlouho čeká klient na termín operace při zmíněné náhradě kyčelního kloubu? A v čem konkrétně následná péče spočívá?

Termín operace je určován víceméně rychlostí, jakou pacient je schopen absolvovat předoperační vyšetření, a také termínem, který mu bude vyhovovat. Chci tím říct, že nečekáte mnoho měsíců až několik let jako u nás, ale pohybuje se to spíše v rozmezí týdnů.

Kloubní náhrady se nepřiplácejí, protože již v pojistném je počítáno s takovou náhradou, která bude pro pacienta ta nejvhodnější – a ne ta nejlevnější.

Týden až dva po operaci je pacient převezen na rehabilitační kliniku (třeba na tu naši), kde probíhá následná péče s cílem co nejrychleji obnovit původní funkci a začlenit vše do běžných denních činností.

Klienti tu pobývají zhruba šest týdnů až dva měsíce v režimu trochu podobném našim lázním a již před koncem pobytu jsou většinou schopni chůze bez berlí.

Ke každému pacientovi se přistupuje individuálně, cílem je co nejrychlejší a plné uzdravení. Tým odborníků kliniky mu terapii takříkajíc „šije na míru“.  Klient denně absolvuje velké množství procedur, a to od osmi do čtyř hodin, stejně jako v práci, ovšem zde má „na práci“ jedinou věc: své uzdravení! Jednotlivé terapie na sebe logicky navazují, aby celková péče měla co nejlepší efekt.

Střídá se tedy cvičení individuální se skupinovým, cvičí se někdy s pomůckami, jindy na přístrojích nebo i zcela bez nich, cvičí se v bazénu vstoje ve vodě, nebo je lekce plavání, probíhá ergoterapie (nácvik účelně prováděných denních běžných pohybů), masáže, sauna (foto), posilování na posilovacích strojích, cvičení na chodníčkách (pro bosé nohy), cvičení nebo chůze venku v přírodě a různé další terapie.

Jak probíhalo vaše vlastní začlenění do týmu, věnovali se vám kolegové? Co jste se během pobytu naučil?

Zpočátku jsem „stínoval“ své kolegy – každý den jsem měl určeného kolegu, kterého jsem pozoroval a poslouchal při vyšetření, ošetření a cvičení s pacienty a psal si poznámky. Postupně jsem se zapojoval nejdříve do průběhu cvičení a zkoušel části hodin vést pod dozorem kolegy. Nakonec jsem hodiny vedl sám a kolega kontroloval. S tím, jak se zlepšovala moje komunikace v němčině, mi postupně přidělovali jednotlivé případy k samostatnému vyšetření a poté i k ošetření.

Hned od počátku se mnou ostatní jednali jako s kolegou a členem týmu. Ochotně mi předvedli své techniky a pak mě je i naučili, podělili se o své zkušenosti. Zároveň měli kolegové také zájem o techniky české fyzioterapie.

Z odborného hlediska bylo ohromně přínosné až neocenitelné, že jsem mohl absolvovat jakékoli školení či doškolení v jakékoli oblasti, kterou bych pak dále mohl použít v léčbě svých pacientů. Musím říci, že jsem se tam za celkem krátkou dobu svého pobytu (čtyři měsíce) naučil mnohem více než předtím za několik let na škole. Jen pro zajímavost – stihnul jsem se např. proškolit v  Dornově metodě, v mobilizačních měkkých technikách a v kraniomandibulární terapii (náprava „křívě“ posazeného čelistního kloubu).

A teď i k hlavnímu tématu našeho webu: jak se řeší podiatrické problémy, tedy obecně problémy s nohama a chodidly – například ploché nohy, halluxy, a jiné vady nohou v důsledku nesprávných pohybových stereotypů? Učí někdo pacienty, co a jak?

Celkový výchozí stav, tedy i stav nohou, se zjišťuje již při podrobném vstupním vyšetření. Na základě výsledků se pak individuálně určí další terapie, zaměřená na úpravu pohybových stereotypů a poté i na prevenci. Opravdu velký důraz je kladen také na nácvik rovnováhy, správného postoje a kvalitních funkčních pohybů. V tomto pohledu je stav nohou a chodidel naprosto klíčový.

Měli jsme k dispozici  velké množství pomůcek a také pestré prostředí pro nácvik, venku i uvnitř. Součástí rehabilitačního cvičení jsou například speciální chodníčky, bosá chůze, bedničky s kamínky a velké množství různých nestabilních ploch. Důraz se kladl na cvičení chodidel (malá noha atd.) a správnou funkci hlubokého stabilizačního systému. Používala se také Dornova terapie. Na klinice probíhal pro klienty také kurz školy chůze.

Všichni fyzioterapeuti a další pracovníci jsou vedeni k tomu, aby byli pacientům sami příkladem.

Začíná to třeba tím, že všechny cvičební prostory i vlastní procedury byly přístupny v určeném čase i pro zaměstnance a vedení kliniky velmi podporovalo, abychom toho využívali pro práci na sobě: bazén pro plavání, zdravotní posilovnu, volejbal, Nordic Walking, vodní vibrační postel, saunu, infračervené světlo atd. Vedoucí kliniky Dr. Geigner dokonce vyučoval zaměstnance vlastní bojový sport (KiBoDo).

A končí to třeba tím, že moji kolegové mi zpočátku často opravovali držení těla při masáži nebo při terapii. Pomáhali mi tak vyvarovat se přetížení některé části těla, abych mohl pracovat nejen kvalitně, ale i v pohodě.

Jaké zkušenosti máte vy sám s problémy s nohama a chodidly – měl jste hodně takových pacientů?

Až zde na klinice jsem si sám pro sebe objevil důležitost svých chodidel a nohou a začal se tím mnohem více zabývat, změnil jsem i některé své denní návyky a přidal i pár osvědčených cvičení.

Klinika se zaměřuje na rehabilitaci pohybového ústrojí. Po kyčlích a kolenou byly nejčastějším problémem právě nožní klenby a vbočené palce, často doprovázené bolestmi zad i hlavy.

Jste spíše zastáncem aktivně-pasivní opory pomocí chytrých vložek (Formthotics atd.), nebo aktivního cvičení? Tedy doporučil byste raději vložky, nebo cvičení? A jak k tomu přistupovali vaši kolegové v Německu?

Jsem rozhodně zastáncem aktivního cvičení chodidel a chůze bosých nohou a to také doporučuji. Nezaměřoval jsem se jen na nohy, ale hledal jsem i širší souvislosti v celkovém držení těla a svalovém napětí.

Ovšem nohy tvoří základnu toho, jak stojí a pohybuje se celé tělo, proto je nesmírně důležitá jejich celková kondice. I mí kolegové k tomu přistupovali stejně.

Co vy sám děláte pro své nohy, co byste mohl doporučit i ostatním?

Chodím naboso nebo v barefoot obuvi, a to co nejčastěji to jde. Mám speciální obuv do práce, tedy ne ty tzv. zdravotní pantofle, které spíše nohy deformují a učí je nezdravé pohybové návyky (zdvihat a krčit prsty, aby boty z nohou nesklouzly atd.).

Doma zouvám boty, venku jsem přes léto naboso v lese, na trávě či v podstatě kdekoli v přírodě. A především denně doma cvičím svou sestavu, ve které má důležité místo i pár cvičení přímo na plosky nohou.

Vím, že máte on-line kurz Cviky pro nohy, zaměřený na nohy a chodidla, který jde svým zaměřením právě v duchu přístupu na německé klinice, kde jsem působil. Jednak výběrem cvičení, jednak využíváním pestrých pomůcek i zkoušením různých možností, jak dopřát nohám svobodu pohybu, i naboso.

A především drobnou, ale vytrvalou denní prací na sobě. Ta přináší nejen změnu pohybového i životního stereotypu, ale i úlevu od bolesti a zlepšení zdravotního stavu nohou a celého těla.

Poslední otázka: Co byste nejraději změnil na českém zdravotním systému, když jste měl možnost náhledu do toho německého?

Dal bych pacientům možnost volby mezi státním a privátním zdravotním pojištěním. A přál bych jim, aby nevkládali osud svého zdraví jen na bedra jiných a nespoléhali se, že jim zdraví navrátí pouze operace či zázračné pilulky.

Mí němečtí pacienti měli jiný přístup: za své zdravotní problémy nečinili primárně zodpovědného někoho nebo něco zvenčí, ale „vzali zdraví do svých rukou“ a postarali se o sebe především oni sami: (dobrou pojistkou) a aktivním přístupem.

Ano, opravdu to tak je – teď si vzpomínám, jak i naši němečtí přátelé se vždy zajímají o prevenci mnohem dřív, než je něco bolí. A pokud si někdy přivodili úraz, tak pilně a kvalitně rehabilitují až do úplného vyléčení a i poté se snaží si udržet kondici pravidelným pohybem.

Nikdo vás totiž nezná líp než vy sami. Fyzioterapeut může pomoci, ale tu drobnou denní „práci“ za vás nikdo jiný tak dobře udělat nemůže!

Přesně tak! Kdo do sebe investuje čas a energii, naplno se mu to vrátí v lepší kvalitě života. I ten nejempatičtější  fyzioterapeut se vám nemůže věnovat s takovou láskou, péčí a intenzitou, jako vy sami. Milane, děkuji vám za rozhovor a vaše odpovědi. I já vám děkuji za zajímavé otázky.

Tak, milí přátelé,

kdo se poslední radou ve svém životě řídí, může si život opravdu užívat a nejen přežívat.

Podle nejnovějších statistických údajů se totiž za posledních 50 let prodloužila doba dožití o osm let (na průměrných 76 let u mužů a 81 let u žen). Ovšem těchto osm let „navíc“ lidé obvykle promarodí.

Vy však chcete jet na plný plyn, že? Třeba vás to inspiruje a podíváte se, jaké preventivní programy zdarma nabízí třeba ta vaše pojišťovna, ať už je to VZP nebo jiná.

A jednu nabídku už pro vás chystám i já – dobrý tip pro ty z vás, kdo jste zaměstnanci ve státním sektoru (buď ve státních příspěvkových organizacích nebo v organizačních složkách státu). Dostanete jej ode mne hned v příštím mailu!

Ještě vám maily ode mne nechodí a chcete být „v obraze“? Stačí si stáhnout  jakýkoli můj e-book. Tak třeba e-book Probuďte své nohy: naučím vás v něm rychlou a velmi účinnou Vitalizační masáž chodidel a navíc pak nepřijdete o ten dobrý tip. Své příznivce však nezahlcuji, píšu jen když mám co říct.

P.S. Některé fotografie v článku jsou převzaty z oficiálních stránek kliniky v Bad Steben: https://franken.deutsche-rentenversicherung-reha-zentren.de