Vladana BotlíkováPoslední týden srpna jsem ve skalách Adršpachu. A jako tohle celé léto, samozřejmě naboso.
Kurz se studenty probíhá naprosto v pohodě, je to skvělá parta. A postupně se ukazuje, že někteří mají odvahu prozkoumat tuhle pestrou krajinu, plnou překvapení, pěkně do hloubky.
Kontrast vody, skal i mechu je totiž lákavý. Úplně to zve ke skopnutí bot a k vykročení. A tak se postupně zouvají boty a hurá bosky do kraje.
Nohy ochutnávají borůvčí, jehličí i pevnou skálu v bludišti a na vyhlídkách Ostaše, i v úzkých štěrbinách a průrvách spletitého Kočičího hradu.
A ohmatávají i pevné skalní stupy v divoké Pískové roklině Broumovských stěn.
Stromové lávky pohozené v rokli, řetězy, skalní hrnce na umytí nohou i měkké strouhy v lese spouštějí z nohou další páry bot.
Na průhledy do krajiny z pískových vyhlídek nad Broumovskou zemičkou už šplhají bosky.
Hřeben Jestřebích hor je plný kvetoucího vřesu i cestiček sypaných jehličím. Dál se táhnou travnaté kopce, tak příjemné na dotek, až se nakonec zaboříme do temných mechových roklí Teplických skal. A tam už to jde úplně naměkko…
Jde o to, vyzkoušet nové chutě naplno. Nohy se naboso diví, někdy trpí, většinou se ale radují. Vyzkoušelo to celkem asi deset studentů, a všichni po prvním shození bot je už zpátky nenazuli! Dokonce i takoví, co to předtím nikdy ani nezkusili: jako třeba moje studentka Katka. A co říkala po svém prvním týdnu bez bot, a hned v občas docela těžkém terénu?
„Hned první den jsem podle Vladčina vzoru sundala boty a capkala bosá. To mi na jednu stranu zaručilo, že jsem se za pochodu nikdy nenudila (bylo třeba dávat pozor, kam kladu chodidla), ale na druhou stranu stačila chvilková nepozornost a hned bylo ukopnutí všelijakých částí nechráněné, botami zhýčkané nohy. Ve výsledku co den, to malé zranění. Ale chodit bosa mi to nezabránilo, tím spíš, že jsem už kvůli občasné bolesti nemohla nosit uzavřené boty (a chodit celý den v sandálech je pro nohu ještě horší než chodit bosa:). Z devíti desetin bych sundala boty znovu! Celý týden chození jako bosonožka byl kouzelný!“
Výhoda? Na patách se nedělají z bot puchýře! Nevýhoda? Do chodidel se zapichují větvičky!
Ošetření a namasírování ulevuje, podrobná masáž chodidel zotavuje.
Nakonec ještě pohled na dvě nej: největší nohy, co se, byť na chvilku, zuly. Úctyhodná padesátka se těžko obouvá…možná někdy by už ze zoufalství raději zůstala i bez bot.
Zato šestatřicítka si najde obutí o dost snáze…i ta to ale na chvíli zkusila naboso.
A závěrečná bilance tohoto týdne? Dalších pěkných více než 80 kilometrů bosochození, žádná újma na chodidlech, noví bosí následovníci studující terén rovnou „naplosko“… A taky pěkné zážitky pro všechna dostupná čidla polohy a pocitů z chodidel. Vjemy putovaly nejen do odpovídajících částí mozku, ale hodně vytížené bylo i centrum „euforie a radosti“:)
Chodit bez bot v přírodě je zkrátka zábava, a nejen pro mne, zas je nás o pár víc.
A než se opět zavřeme do podzimního obutí a zbude nám pak aspoň výživné domácí cvičení, zkuste ještě rychle, dokud nám počasí přeje, někde na chvíli shodit boty. Aspoň na chvilku, třeba i na „tajňačku“ pod dlouhou sukní, co končí až na zemi…
Fotopříběh z Adršpachu najdete na facebooku a jestli se vám usmívají nejen koutky, ale i nohy, tak prosím, sdílejte dál.
Kdo budete mít cestu do Dejvic, tak jedna ochutnávka bude koncem září v naboso.
