Vladana BotlíkováJak to všechno začalo…
Někdy stačí jen vteřinka… a z lektorky je pacientka! A celý život je naruby. Jako letos koncem února.
Je krásné prosluněné sobotní odpoledne a začínáme s mužem zlehka trénovat do kopců nad Vltavou na letní Alpy. Druhý cyklovýlet je už skoro u konce a já si zajedu ještě o pár kilometrů navíc. Vyjíždím z lesa a vracím se po známé travnaté, dneska trochu blátivé, lehce se svažující polňačce kousek za Prahou. Když tu najednou cítím, jak mi zadní kolo podjíždí na měkkém terénu, naklání se ke svahu a rychle sklouzává dolů na nižší část cesty.
Instinktivně stavím pravou na zem a snažím se zachytit padající kolo. Ale nejde to! Elektrokolo je už moc nakloněné a taaak těžké, že ani nestačím rychle vytáhnout zapřenou nohu zpod kola. Padá na ni vší vahou a… něco tam rupne.
Vstávám pomalu, dýchám, zjišťuju škody v kotníku a cítím, že to asi bude výron jako hrom! Blíží se mladý pár se psem, zastavují, debatujeme, nabídnou mi pomoc. Paní Anička mě doprovodí zbylých pár set metrů na kraj vsi, pan David zatím doběhne pro auto, a dokonce mě odveze až domů, i s kolem!
Na nohu už doma nemůžu ani stoupnout, podezřele mě bolí i lýtko, je to celé podivné. Manžel mě veze na pohotovost do pražské Střešovické nemocnice.
První návštěva ve Střešovicích
Z okénka na „emery“ příjmu na mě kulí oči překvapená sestřička Martina – chodí totiž ke mně pravidelně cvičit, aby měla zdravá záda. A volá: „Co to má znamenat, to jako středeční cvičení snad odpadá?“ Říkám jí: „Právě testuju nové cvičební pomůcky!“
Roztáčí se známé kolečko: lékařka – rentgen – lékařka – CT – a ještě jeden rentgen – lékařka a nakonec diagnóza: máte to zlomené, obě kosti, bude nechodící sádra na šest týdnů… A pokud se po víkendu zkušeným kolegům nebude něco ještě zdát, zavoláme vám, říká mladá doktorka a přidržuje kotník s rychleschnoucí sádrou ve správném úhlu svým bříškem. V duchu blahořečím našemu zdravotnictví a věřím, že ti všichni tady mi pomohou dát se zase do kupy!
Jojo, v pondělí ráno zavolali… „Je potřeba revize, je tam odštípnutá část kosti, je třeba to zpevnit a přišroubovat… tedy operace. Přijďte ve čtvrtek na příjem!“
Mezičas na vydechnutí
Čas do čtvrtka využívám ke zrušení nejbližšího semináře ZDRAVÉ NOHY, ty tedy teď vážně nemám! Další bude až na podzim, to se už budu jistě zase dobře pohybovat.
Všem, kdo by jej rádi absolvovali dřív, můžu zatím naštěstí doporučit online kurz CVIKY PRO NOHY. Sice to není úplně online verze semináře se všemi těmi pomůckami, ale toho hlavního, tedy účinných cvičení na chodidla, kotníky a celé nohy, tam je vrchovatě!
Uvědomuji si ten paradox – přesně to, co mnoho let učím jiné, budu za nějaký čas VELMI potřebovat i sama, při rehabilitaci vlastního kotníku :)
A taky musím – velmi nerada – zrušit tříměsíční cvičení ZDRAVÁ ZÁDA s pravidelnými lekcemi jednou týdně. To je mi vážně moc líto, každý týden se na tohle pravidelné setkávání se cvičením velmi těším.
Své cvičící přátele ale nechci nechat na holičkách a bez cíleného pohybu, za kterým ke mně chodí.
Naštěstí jim můžu jako kompenzaci nabídnout kromě možnosti vrácení peněz taky on-line kurz ZÁDA V POHODĚ. Ještě že za „covidu“ vznikl! Dost lidí toho hned využije, což mi dělá velkou radost! Když ne naživo, tak teď mé tři skupiny můžou díky tomuto kurzu cvičit i doma, mají mě rovnou v obýváku. Úřaduju s nohou nahoře, vždycky až do noci, lidí je hodně a tak mi to trvá…
Druhá návštěva… a napotřetí už zůstávám!
Ve čtvrtek mě muž veze do Střešovic podruhé: dokulhám s berlemi na příjem, po kontrole ale jdu zase domů – dnes už se nevejdu do operačního plánu. Tak v pátek prý určitě!
Páteční ráno dorážíme znovu – už v půl osmé, vstupní kolečko přijímání na lůžkové oddělení, jinak „stanice 2“ se protahuje na celé dopoledne, ale před dvanáctou už „ležím“.
Spolu-pacientkám přinášejí oběd, mně nic. Jsem přece v pořadí, a tedy nejíst, nepít! Vyšetření před operací už mám za sebou u obvodní lékařky, ale anesteziolog je velmi pečlivý, něco se mu nezdá na EKG, a proto mi dává „stopku“ na operaci.
A tak proběhne kolečko vyšetření ještě jednou: poslechne mne internistka, vyšetřuje kardiolog, sestra natáčí EKG, laborant znovu bere krev a v pět odpoledne mě lékař ortoped znovu „uschopňuje“ k operaci. Podruhé blahořečím naší zdravotní péči, ten kolektiv tady je neskutečně dělný a poctivý!
To už je čas večeře, spolu-pacientkám přinášejí jídlo, mně nic. Přichází milá sestra a dává nám na výběr ze tří jídel na další dny – jedno lepší než druhé, mám pak ještě větší hlad. V sedm večer se „jdu“ o berlích přeptat: je pořád šance, že se dostanu na řadu dnes? Ano, stále „jsem ve hře“, ale pořád se neví, akutní případy mají samozřejmě přednost.
Jenže v devět večer je tu jídlo! Ještě je pro mě sehnali, na vedlejší stanici. Po třinácti hodinách hladovění přijde velmi vhod, ale taky to znamená – dnes už žádná operace!
Začíná víkend a je tu třetí pokus…
V sobotu začínám třetí den nalačno, přichází lékař a ladí mě hned do nejistoty – mají toho hodně, možná ani dnes pro mě nebude místo?
Pan stavebník, který pracuje na rekonstrukci mé chatičky na venkově, posílá povzbudivou zprávu: „Jestli pro Tebe pořád ještě nemají volnou vrtačku, tak já tu svou nastartuju, šroubky taky mám, přijeď, zmákneme to tady!“
Vtom přichází zdravotní „bratr“ Tomáš – oficiálně však sestra, a rozstřihává mi sádru. Po chvíli mi napíchne kanylu pro anestezii a za další hodinku přinese předoperační „oblbovací“ prášek a čeká, až jej polknu. Píšu rychle odpověď: „Vrtačka netřeba, už jim nejspíš přivezli na sál i ty správné šroubky, vypadá to vážně nadějně!“
Spolu-pacientkám přinášejí oběd, mně nic. Ale vnímám situaci radostně, vždyť už za chvíli jdu do akce!
Ve čtyři mi bratr-sestra nese oběd! Takže zase nic… Pozdě odpoledne přichází lékař s omluvou: zase akutní případy, nevejdu se. Ale zítra už určitě!
A tak se soustředím na přednášku o kolenních náhradách mé sousedky – je tu už pošesté: Nejen, že všechny zdejší lékaře zná jménem ona, ale také místní zdravotní personál zná jménem ji! Během dvou let na ní postupně vyzkoušeli všechny dostupné implantáty… Tak snad tenhle poslední její tělo konečně přijme.
Druhá pacientka Eva má teprve své první „plechové“ koleno, a když tu anabázi poslouchá, nahlas doufá, že jí hned sedne a vydrží navěky!
V neděli že se nedělá? Kdepak, to ve Střeškách neplatí!
Noční směnu má báječná a sehraná dvojice sestřiček Alenka s Věruškou – jsou veselé, milé a ochotné. S úsměvem rozdávají pilule „na bolest“, takže to hned bolí míň. V noci připojují a odpojují na kapačky pacientky tak zručně a tiše, že je ani neprobudí.
Začínám čtvrtý den nalačno, už to skvěle umím!
A pozor – hned v devět ráno mi přinášejí nejnovější model lehounkých zelených „šatů“, je jak z dílny Kanye Westa: zcela průhledný, se sexy vázačkou dozadu, a k tomu i světlý „baret“. Ohóóó, konečně! Málokterý pacient se tak těší na skalpel jako já v tu první březnovou neděli!
Cestou na sál se při jízdě na lůžku dozvídám od mladého „transporťáka“ další podrobnosti: v tuto neděli se ve „Střeškách“ pracuje v „klidném“ režimu, kdy nejede všech dvanáct operačních sálů na maximální výkon od rána až dlouho do noci – teď některý i chvíli „stojí“.
Potřetí blahořečím našim lékařům za jejich neskutečné výkony, kdy každý zraněný nebo nemocný tu dostane špičkovou péči v podstatě v jakoukoliv hodinu v týdnu. Jinde se v neděli nedělá – ale tady se pracuje pořád!
Dál už to zná každý, kdo kdy byl na operaci v narkóze: vážně si nepřejete slyšet, jak vám vrtají do kostí – vybrala jsem si tedy tu celkovou. Dva tři nádechy… a pak už nevnímám nic. Tedy ani svého operujícího lékaře – a při tom zápřahu, jaký tu panuje, se uvidíme nejspíše až při první kontrole.
Když se po nějakém blíže neurčeném bezčasí opět ocitnu zpátky na lůžku… ááách, kolik je hodin? Vážně už tři odpoledne? Mezitím se tu vyměnily obě spolu-pacientky, místo nových kolen mají nové kyčle. Zjišťuji, že jsem už taky připojená na hadičky a léčivý koktejl mi kape do žil.
Večeře je tu – dneska už i pro mě! I s hadičkami se dá dobře jíst. Večerní kombinace televizních detektivek, uklidňujících léků, dobře naladěných sestřiček Věrky a Alenky a povídání spolu-pacientek Zdeny a Jany mě i přes všechny vyčuhující hadičky ukolíbá ke spaní. Ani sebou nehnu, když mě sestřička odpojuje a znovu připojuje…
Pondělní den plný akce
A je tu ráno, noha je zafačovaná a nebolí, ale jak vypadá, netuším. Co ale přesně vnímám, je fakt, že nemůžu chodit, a tak si ráno zažiju i tu pověstnou mísu. K milé a usměvavé ranní sestře přetékám vděčností. A počtvrté blahořečím všem sestrám, bratrům a dalším zdravotníkům, kteří se tak obětavě starají o nás všechny, kdo jsme zrovna ne-mocní a ne-schopní.
První všední den je plný akce! Velká vizita – asi půjdu zítra domů, hurá – a pak přímo na pokoji probíhá výuka s velmi šikovnou fyzioterapeutkou Martinou.
Se dvěma „kyčlařkami“ nacvičuje základní pohyby vleže na lůžku i chůzi o berlích. S velkou radostí sleduji, jak jim vše perfektně vysvětluje, jak volí přesně ty správné cviky, dobře je s ženami procvičí a hned je i opraví, jak nic nevynechá, a ještě přidává další tipy.
Se mnou má méně práce, chůzi o berlích i cvičení už dobře znám nejen z dřívějších úrazů z mládí, ale i z vlastní výuky. Přece jen jsem víc jak deset let učila budoucí fyzioterapeutky na ČVUT právě podobné zdravotní cvičení. Nakonec zabrousíme i do studia na škole, výuky i praxe.
Je velmi osvěžující na vlastní oči vidět, jak potom v praxi funguje to, co jsem svým studentům léta předávala v tělocvičně! A závěr tréninku? Jsem opět samostatná a mísu už nepotřebuji!
Klepání… a přichází starší sympatický „saniťák“ Pavel – jedeme na CT a na rentgen! Zručně kormidluje s celým lůžkem skrze úzké dveře pokojů, výtahů, chodeb přecpaných pacienty i vyšetřoven a já si v duchu na svém těle přehrávám, kolik úsilí jej stojí každé zatočení s tak těžkým a dlouhým nákladem.
Při mnohém popojíždění se od tohoto čilého sedmdesátníka dozvídám nejen jeho věk, ale i to, že každá taková jízda s pacientem je pro něj už jen třešničkou na dortu – ta hlavní práce na kondici se přece odbývá už třicet let doma! A jak na to jde? Každý den si zavěsí mezi veřeje do dveří berli (jak jinak, když dělá v nemocnici na ortopedii, že), na ni zahákne posilovací gumu a jede svou sestavu posilovacích cviků.
Přidala jsem mu pár dalších účinných cvičebních tipů, které jsme během čekání mezi pacienty společně i „natrénovali“, byl nadšený!
Rentgenoložka mi po dotazu odtajní, že tam vidí 9 – ano, slovy DEVĚT šroubů! Aaach, je ze mne opravdová „ironwoman“!
A je tu další oběd –nejspíše bude můj „rozlučkový“ – jídlo je vážně bezva. Chutná zelenin!ová polévka, pak podle výběru mám buchtičky s krémem a jahodový kompot, ale může být svíčková nebo třeba uzené, knedlík a zelí. A ještě tvarohový krém navrch, nemůžu si stěžovat!
Odpoledne plné příběhů
Po obědě mě čeká další nálož nových zážitků a informací, když mi paní Zdena podrobně vylíčí, co obnáší život na chovné stanici s yorkšírskými teriéry. A ne ledajakými – ti její vyhrávají mnohé soutěže!
Každý chovatel to ví, ale já (a další laici) tedy ne – co je to balíčkování dlooouhé, předlouhé, několik let rostoucí psí srsti, aby se nezacuchala? Nebo jak vypadá správný malý šampión a co vše se u těchto pejsků hodnotí jako žádoucí, jak správně učesat psa pro soutěž či jak dozdobit mašle barevnými kamínky, aby byl výsledek ještě hezčí?
Probíráme fotky, videa, učím se rozpoznat ten správný „vítězný“ pohyb při chůzi i správnou velikost chlupatého drdólku do mašličky. Ještě chvíli a bude ze mne rozhodčí…
A pak vyslechnu i další velký příběh: jak se lze také propracovat k nové kyčli – naštěstí to snad v dnešní době už nehrozí. V raném miminkovském dětství je děťátku ortopedem nařízena šiiiroká dečka, je přísně kontrolováno, aby byla vždy přes ramínka pevně utažená. Až tak přísně, že se hlavičky stehenních kostí povysunuly z kyčelních kloubků. Při následné terapii je poté batolátko ponecháno až do tří (!) let neustále ve strojku – vše naštěstí nějak přestálo…
Rané „mučení“ dotyčnou dohnalo až v dospělosti – po porodech nastalo velké zhoršení doprovázené bolestmi a totální náhrada prvního kyčelního kloubu jen lehce po třicítce, po dalších mnoha letech přišla náhrada druhého kloubu a pár měsíců nato i výměna toho prvního. Co všechno mohlo být jinak, kdyby se tehdy léčilo dnešními metodami?
Večeře je dokonce teplá, óóó! Ani doma denně večer nevařím teplé jídlo!
Na náš dívčí pokoj přichází noční směna: dvojice „bratrů“, ale vlastně sester, s růžovým vozíkem plným schválených „drog“ proti bolesti a na spaní. Já je mám ještě v tekuté podobě, ostatní ale nepohrdnou.
Vzpomenu si na let s italskou linkou, kdy nás v letadle obsluhovali fešní stevardi a plnili nám veškerá přání. To vše je tu podobné, ba i ta ulička docela úzká, i ten vozík tu mají podobný, jen whisky tu v nabídce chybí…
Poslední den v nemocnici… a domů!
Nastupuje ranní směna a při vizitě mě už vypouští domů. Čeká mě ještě chvilka s fyzioterapeutkou Martinou, nové vysoké berle a pak převaz. Sádra je pevná, jak to asi bude probíhat? Sestřička zručně rozstřihne horní nesádrovou část a odhalí rány. Teprve nyní vidím rozsah celé akce! Operující lékař se až k tomu závěrečnému „vyšívání“ asi dost zapotil – později se dozvím, že se mému kotníku intenzivně věnoval dobře dvě hodiny! Popáté děkuji, a to z celého srdce – či spíše : z (opět) celého kotníku!
Nyní ještě s obdivem sleduji, jak efektivně a přitom pečlivě si sestřička poradí s tou mojí hrozivě vypadající několikabarevnou tlapkou i jak ji, už ovinutou, jemně ukládá zpět do sádrové „postýlky“.
Loučení a v devět hodin jsem už venku, další pacientka se právě ubytovává… a do jednoho a půl dne se kompletně vymění celý náš pokoj. V téhle nemocnici se pracuje s obrovskou efektivitou!
Teď mám před sebou trpělivé čekání, až kosti dobře srostou. Po sundání sádry budu mít hodně práce, ale i když bude návrat k plnému rozsahu pohybu pomalejší, jistě se zdaří vrátit se ke všemu, co mě tak baví.
A až se jednou ohlédnu za touhle kapitolou svého života, budu vždycky vědět, že jsem byla v nejlepších rukou – těch šikovných, výkonných a pečujících cizích, i těch vždypřítomných a láskyplných vlastních.
Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
