Všechno zlé je k něčemu dobré… tak k čemu? (4. díl)

Jak to všechno začalo…

Někdy stačí jen vteřinka… a z lektorky je pacientka! A celý život je naruby. Jako letos koncem února.

Je krásné prosluněné sobotní odpoledne a začínáme s mužem zlehka trénovat do kopců nad Vltavou na letní Alpy. Druhý cyklovýlet je už skoro u konce a já si zajedu ještě o pár kilometrů navíc. Vyjíždím z lesa a vracím se po známé travnaté, dneska trochu blátivé, lehce se svažující polňačce kousek za Prahou. Když tu najednou cítím, jak mi zadní kolo podjíždí na měkkém terénu, naklání se ke svahu a rychle sklouzává dolů na nižší část cesty.

Instinktivně stavím pravou na zem a snažím se zachytit padající kolo. Ale nejde to! Elektrokolo je už moc nakloněné a taaak těžké, že ani nestačím rychle vytáhnout zapřenou nohu zpod kola. Padá na ni vší vahou a… něco tam rupne.

Vstávám pomalu, dýchám, zjišťuju škody v kotníku a cítím, že to asi bude výron jako hrom! Blíží se mladý pár se psem, zastavují, debatujeme, nabídnou mi pomoc. Paní Anička mě doprovodí zbylých pár set metrů na kraj vsi, pan David zatím doběhne pro auto, a dokonce mě odveze až domů, i s kolem!

Na nohu už doma nemůžu ani stoupnout, podezřele mě bolí i lýtko, je to celé podivné. Manžel mi přináší ze sklepa staré berle a veze mě na pohotovost do pražské Střešovické nemocnice.

První návštěva ve Střešovicích

Z okénka na „emery“ příjmu na mě kulí oči překvapená sestřička Martina – chodí totiž ke mně pravidelně cvičit, aby měla zdravá záda. A volá: „Co to má znamenat, to jako středeční cvičení snad odpadá?“  Mávám jí francouzskými berličkami: „Právě testuju nové cvičební pomůcky!“

Roztáčí se známé kolečko: lékařka – rentgen – lékařka – CT – a ještě jeden rentgen – lékařka a nakonec diagnóza: máte to zlomené, obě kosti, bude nechodící sádra na šest týdnů… A pokud se po víkendu zkušeným kolegům nebude něco ještě zdát, zavoláme vám, já jsem ještě „v záběhu“, říká mladá doktorka a přidržuje kotník s rychleschnoucí sádrou ve správném úhlu svým bříškem. V duchu blahořečím našemu zdravotnictví a věřím, že ti všichni tady mi pomohou dát se zase do kupy!

Jojo, v pondělí ráno zavolali… „Je potřeba revize, je tam odštípnutá část kosti, je třeba to zpevnit a přišroubovat… tedy operace. Přijďte ve čtvrtek na příjem!“

Mezičas na vydechnutí

Čas do čtvrtka využívám ke zrušení nejbližšího semináře ZDRAVÉ NOHY, ty tedy teď vážně nemám! Další bude až na podzim, to se už budu jistě zase dobře pohybovat.

Všem, kdo by jej rádi absolvovali dřív, můžu zatím naštěstí doporučit online kurz CVIKY PRO NOHY. Sice to není úplně online verze semináře se všemi těmi pomůckami, ale toho hlavního, tedy účinných cvičení na chodidla, kotníky a celé nohy, tam je vrchovatě!

Uvědomuji si ten paradox – přesně to, co mnoho let učím jiné, budu za nějaký čas VELMI potřebovat i sama, při rehabilitaci vlastního kotníku :)

A taky musím – velmi nerada – zrušit tříměsíční cvičení ZDRAVÁ ZÁDA s pravidelnými lekcemi jednou týdně. To je mi vážně moc líto, každý týden se na tohle pravidelné setkávání se cvičením velmi těším.

Své cvičící přátele ale nechci nechat na holičkách a bez cíleného pohybu, za kterým ke mně chodí.

Naštěstí jim můžu jako kompenzaci nabídnout kromě možnosti vrácení peněz taky on-line kurz ZÁDA V POHODĚ. Ještě že za „covidu“ vznikl! Dost lidí toho hned využije, což mi dělá velkou radost! Když ne naživo, tak teď mé tři skupiny můžou díky tomuto kurzu cvičit i doma, mají mě rovnou v obýváku. Úřaduju s nohou nahoře, vždycky až do noci, lidí je hodně a tak mi to trvá…

Druhá návštěva… a napotřetí už zůstávám!

Ve čtvrtek mě muž veze do Střešovic podruhé: dokulhám s berlemi na příjem, po kontrole ale jdu zase domů – dnes už se nevejdu do operačního plánu. Tak v pátek prý určitě!

Páteční ráno dorážíme znovu – už v půl osmé, vstupní kolečko přijímání na lůžkové oddělení, jinak „stanice 2“ se protahuje na celé dopoledne, ale před dvanáctou už „ležím“.

Spolu-pacientkám přinášejí oběd, mně nic. Jsem přece v pořadí, a tedy nejíst, nepít! Vyšetření před operací už mám za sebou u obvodní lékařky, ale anesteziolog je velmi pečlivý, něco se mu nezdá na EKG, a proto mi dává „stopku“ na operaci.

A tak proběhne kolečko vyšetření ještě jednou: poslechne mne internistka, vyšetřuje kardiolog, sestra natáčí EKG, laborant znovu bere krev a v pět odpoledne mě lékař ortoped znovu „uschopňuje“ k operaci. Podruhé blahořečím naší zdravotní péči, ten kolektiv tady je neskutečně dělný a poctivý!

To už je čas večeře, spolu-pacientkám přinášejí jídlo, mně nic. Přichází milá sestra a dává nám na výběr ze tří jídel na další dny – jedno lepší než druhé, mám pak ještě větší hlad. V sedm večer se „jdu“ o berlích přeptat: je pořád šance, že se dostanu na řadu dnes? Ano, stále „jsem ve hře“, ale pořád se neví, akutní případy mají samozřejmě přednost.

Jenže v devět večer je tu jídlo! Ještě je pro mě sehnali, na vedlejší stanici. Po třinácti hodinách hladovění přijde velmi vhod, ale taky to znamená – dnes už žádná operace!

Začíná víkend a je tu třetí pokus…

V sobotu začínám třetí den nalačno, přichází lékař a ladí mě hned do nejistoty – mají toho hodně, možná ani dnes pro mě nebude místo?

Pan stavebník, který pracuje na rekonstrukci mé chatičky na venkově, posílá povzbudivou zprávu: „Jestli pro Tebe pořád ještě nemají volnou vrtačku, tak já tu svou nastartuju, šroubky taky mám, přijeď, zmákneme to tady!“

Vtom přichází zdravotní „bratr“ Tomáš – oficiálně však sestra, a rozstřihává mi sádru. Po chvíli mi napíchne kanylu pro anestezii a za další hodinku přinese předoperační „oblbovací“ prášek a čeká, až jej polknu. Píšu rychle odpověď: „Vrtačka netřeba, už jim nejspíš přivezli na sál i ty správné šroubky, vypadá to vážně nadějně!“

Spolu-pacientkám přinášejí oběd, mně nic. Ale vnímám situaci radostně, vždyť už za chvíli jdu do akce!

Ve čtyři mi bratr-sestra nese oběd! Takže zase nic… Pozdě odpoledne přichází lékař s omluvou: zase akutní případy, nevejdu se. Ale zítra už určitě!

A tak se soustředím na přednášku o kolenních náhradách mé sousedky – je tu už pošesté: Nejen, že všechny zdejší lékaře zná jménem ona, ale také místní zdravotní personál zná jménem ji! Během dvou let na ní postupně vyzkoušeli všechny dostupné implantáty… Tak snad tenhle poslední její tělo konečně přijme.

Druhá pacientka Eva má teprve své první „plechové“ koleno, a když tu anabázi poslouchá, nahlas doufá, že jí hned sedne a vydrží navěky!

V neděli že se nedělá? Kdepak, to ve Střeškách neplatí!

Noční směnu má báječná a sehraná dvojice sestřiček Alenka s Věruškou – jsou veselé, milé a ochotné. S úsměvem rozdávají pilule „na bolest“, takže to hned bolí míň. V noci připojují a odpojují na kapačky pacientky tak zručně a tiše, že je ani neprobudí.

Začínám čtvrtý den nalačno, už to skvěle umím!

A pozor – hned v devět ráno mi přinášejí nejnovější model lehounkých zelených „šatů“, je jak z dílny Kanye Westa: zcela průhledný, se sexy vázačkou dozadu, a k tomu i světlý „baret“. Ohóóó, konečně! Málokterý pacient se tak těší na skalpel jako já v tu první březnovou neděli!

Cestou na sál se při jízdě na lůžku dozvídám od mladého „transporťáka“ další podrobnosti: v tuto neděli se ve „Střeškách“ pracuje v „klidném“ režimu, kdy nejede všech dvanáct operačních sálů na maximální výkon od rána až dlouho do noci – teď některý i chvíli „stojí“.

Potřetí blahořečím našim lékařům za jejich neskutečné výkony, kdy každý zraněný nebo nemocný tu dostane špičkovou péči v podstatě v jakoukoliv hodinu v týdnu. Jinde se v neděli nedělá – ale tady se pracuje pořád!

Dál už to zná každý, kdo kdy byl na operaci v narkóze: vážně si nepřejete slyšet, jak vám vrtají do kostí – vybrala jsem si tedy tu celkovou. Dva tři nádechy… a pak už nevnímám nic. Tedy ani svého operujícího lékaře – a při tom zápřahu, jaký tu panuje, se uvidíme nejspíše až při první kontrole.

Když se po nějakém blíže neurčeném bezčasí opět ocitnu zpátky na lůžku… ááách, kolik je hodin? Vážně už tři odpoledne? Mezitím se tu vyměnily obě spolu-pacientky, místo nových kolen mají nové kyčle. Zjišťuji, že jsem už taky připojená na hadičky a léčivý koktejl mi kape do žil.

Večeře je tu – dneska už i pro mě! I s hadičkami se dá dobře jíst. Večerní kombinace televizních detektivek, uklidňujících léků, dobře naladěných sestřiček Věrky a Alenky a povídání spolu-pacientek Zdeny a Jany mě i přes všechny vyčuhující hadičky ukolíbá ke spaní. Ani sebou nehnu, když mě sestřička odpojuje a znovu připojuje…

Pondělní den plný akce

A je tu ráno, noha je zafačovaná a nebolí, ale jak vypadá, netuším. Co ale přesně vnímám, je fakt, že nemůžu chodit, a tak si ráno zažiju i tu pověstnou mísu. K milé a usměvavé ranní sestře přetékám vděčností. A počtvrté blahořečím všem sestrám, bratrům a dalším zdravotníkům, kteří se tak obětavě starají o nás všechny, kdo jsme zrovna ne-mocní a ne-schopní.

První všední den je plný akce! Velká vizita – asi půjdu zítra domů, hurá – a pak přímo na pokoji probíhá výuka s velmi šikovnou fyzioterapeutkou Martinou.

Se dvěma „kyčlařkami“ nacvičuje základní pohyby vleže na lůžku i chůzi o berlích. S velkou radostí sleduji, jak jim vše perfektně vysvětluje, jak volí přesně ty správné cviky, dobře je s ženami procvičí a hned je i opraví, jak nic nevynechá, a ještě přidává další tipy.

Se mnou má méně práce, chůzi o berlích i cvičení už dobře znám nejen z dřívějších úrazů z mládí, ale i z vlastní výuky. Přece jen jsem víc jak deset let učila budoucí fyzioterapeutky na ČVUT právě podobné zdravotní cvičení. Nakonec zabrousíme i do studia na škole, výuky i praxe.

Je velmi osvěžující na vlastní oči vidět, jak potom v praxi funguje to, co jsem svým studentům léta předávala v tělocvičně! A závěr tréninku? Jsem opět samostatná a mísu už nepotřebuji!

Klepání… a přichází starší sympatický „saniťák“ Pavel – jedeme na CT a na rentgen! Zručně kormidluje s celým lůžkem skrze úzké dveře pokojů, výtahů, chodeb přecpaných pacienty i vyšetřoven a já si v duchu na svém těle přehrávám, kolik úsilí jej stojí každé zatočení s tak těžkým a dlouhým nákladem. 

Při mnohém popojíždění se od tohoto čilého sedmdesátníka dozvídám nejen jeho věk, ale i to, že každá taková jízda s pacientem je pro něj už jen třešničkou na dortu – ta hlavní práce na kondici se přece odbývá už třicet let doma! A jak na to jde? Každý den si zavěsí mezi veřeje do dveří berli (jak jinak, když dělá v nemocnici na ortopedii, že), na ni zahákne posilovací gumu a jede svou sestavu posilovacích cviků.

 Přidala jsem mu pár dalších účinných cvičebních tipů, které jsme během čekání mezi pacienty společně i „natrénovali“, byl nadšený!

Rentgenoložka mi po dotazu odtajní, že tam vidí 9 – ano, slovy DEVĚT šroubů! Aaach, je ze mne opravdová „ironwoman“!

A je tu další oběd –nejspíše bude můj „rozlučkový“ – jídlo je vážně bezva. Chutná zelenin!ová polévka, pak podle výběru mám buchtičky s krémem a jahodový kompot, ale může být svíčková nebo třeba uzené, knedlík a zelí.  A ještě tvarohový krém navrch, nemůžu si stěžovat!

Odpoledne plné příběhů

Po obědě mě čeká další nálož nových zážitků a informací, když mi paní Zdena podrobně vylíčí, co obnáší život na chovné stanici s yorkšírskými teriéry. A ne ledajakými – ti její vyhrávají mnohé soutěže!

Každý chovatel to ví, ale já (a další laici) tedy ne – co je to balíčkování dlooouhé, předlouhé, několik let rostoucí psí srsti, aby se nezacuchala? Nebo jak vypadá správný malý šampión a co vše se u těchto pejsků hodnotí jako žádoucí, jak správně učesat psa pro soutěž či jak dozdobit mašle barevnými kamínky, aby byl výsledek ještě hezčí?

Probíráme fotky, videa, učím se rozpoznat ten správný „vítězný“ pohyb při chůzi i správnou velikost chlupatého drdólku do mašličky. Ještě chvíli a bude ze mne rozhodčí…

A pak vyslechnu i další velký příběh: jak se lze také propracovat k nové kyčli – naštěstí to snad v dnešní době už nehrozí. V raném miminkovském dětství je děťátku ortopedem nařízena šiiiroká dečka, je přísně kontrolováno, aby byla vždy přes ramínka pevně utažená. Až tak přísně, že se hlavičky stehenních kostí povysunuly z kyčelních kloubků. Při následné terapii je poté batolátko ponecháno až do tří (!) let neustále ve strojku – vše naštěstí nějak přestálo…

Rané „mučení“ dotyčnou dohnalo až v dospělosti – po porodech nastalo velké zhoršení doprovázené bolestmi a totální náhrada prvního kyčelního kloubu jen lehce po třicítce, po dalších mnoha letech přišla náhrada druhého kloubu a pár měsíců nato i výměna toho prvního. Co všechno mohlo být jinak, kdyby se tehdy léčilo dnešními metodami?

Večeře je dokonce teplá, óóó! Ani doma denně večer nevařím teplé jídlo!

Na náš dívčí pokoj přichází noční směna: dvojice „bratrů“, ale vlastně sester, s růžovým vozíkem plným schválených „drog“ proti bolesti a na spaní. Já je mám ještě v tekuté podobě, ostatní ale nepohrdnou.

Vzpomenu si na let s italskou linkou, kdy nás v letadle obsluhovali fešní stevardi a plnili nám veškerá přání. To vše je tu podobné, ba i ta ulička docela úzká, i ten vozík tu mají podobný, jen whisky tu v nabídce chybí…  

Poslední den v nemocnici… a domů!

Nastupuje ranní směna a při vizitě mě už vypouští domů. Čeká mě ještě chvilka s fyzioterapeutkou Martinou, nové vysoké berle a pak převaz. Sádra je pevná, jak to asi bude probíhat? Sestřička zručně rozstřihne horní nesádrovou část a odhalí rány. Teprve nyní vidím rozsah celé akce! Operující lékař se až k tomu závěrečnému „vyšívání“ asi dost zapotil – později se dozvím, že se mému kotníku intenzivně věnoval dobře dvě hodiny! Popáté děkuji, a to z celého srdce – či spíše : z (opět) celého kotníku! 

Nyní ještě s obdivem sleduji, jak efektivně a přitom pečlivě si sestřička poradí s tou mojí hrozivě vypadající několikabarevnou tlapkou i jak ji, už ovinutou, jemně ukládá zpět do sádrové „postýlky“.

Loučení a v devět hodin jsem už venku, další pacientka se právě ubytovává… a do jednoho a půl dne se kompletně vymění celý náš pokoj. V téhle nemocnici se pracuje s obrovskou efektivitou!

Teď mám před sebou trpělivé čekání, až kosti dobře srostou. Po sundání sádry budu mít hodně práce, ale i když bude návrat k plnému rozsahu pohybu pomalejší, jistě se zdaří vrátit se ke všemu, co mě tak baví.

A až se jednou ohlédnu za touhle kapitolou svého života, budu vždycky vědět, že jsem byla v nejlepších rukou – těch šikovných, výkonných a pečujících cizích, i těch vždypřítomných a láskyplných vlastních.

A jak to bude dál?

A jak jistě tušíte, operací to nekončí. S berlemi teď budu nějakou dobu žít.

A ty nejlepší každodenní radosti, zábavné příhody, tipy a vychytávky jsem (nejen) pro vás, kdo to zrovna potřebujete, sepsala do pokračování tohoto „dobrodružství“, do článku: 

Když máte berličku nejen jako … (2. díl)

Další díly najdete tady:

Jak pohybem vdechnout život do zraněné části těla (3. díl) 

Všechno zlé je k něčemu dobré… tak k čemu? (4. díl)

Když se velké přání potká s dobrou rehabilitací (5. díl = po 10 měsících)

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Říká se: „Mám to jako berličku!“

• A za TO se schová NĚCO, co má člověk jako fyzickou nebo mentální podporu, co má v záloze, pro každý případ, co kdyby se to hodilo…
• Tak třeba takováto berlička: tahák na písemku pro nejistého studenta, mentální kouč pro vrcholového sportovce, maminka pro batole objevující svět na pískovišti, kamarádka v hledišti pro začínajícího herce při prvním představení… 

Však vy víte sami nejlíp, kdy něco takového taky potřebujete – a co ta vaše berlička je, že?

A co když berlička není jen JAKO, ale skutečná?

Ne každý má v životě to „štěstí“, že někdy potřebuje opravdové berle. Ale když máte úraz dolních končetin a najednou vám k opoře načas chybí jedna nebo obě nohy, už jste do téhle náhradní opory chyceni:)

A tu berličku (nebo spíš DVĚ berličky) vážně využijete, protože bez nich se prostě nepostavíte ani nepřemístíte. Najednou jsou berle nepostradatelné pro každou minutu vašeho života.

A tak se musíte naučit nejen s nimi žít, ale hlavně se s nimi sžít. Jako teď i já.

Čekají mě totiž vysněné DVA měsíce prázdnin!

Mám volno, pohodičku, už od února prázdniny jako v dětství! Tedy žádné postávání u plotny, žádné mytí nádobí, žádné nákupy potravin, převážení věcí autem, vyřizování pochůzek, koupě oblečení či vybírání bot, ani hození dopisu či vyzvednutí balíčku… Ale ani vedení pravidelných lekcí s mými cvičícími přáteli či vyzvedávání vnučky (tohle mě ale vážně mrzí:)

Má to jen drobný zádrhel – tyhle „prázdniny“ budou výhradně na berlích!

Jaké berle mít a jak je nastavit?

Pro zpestření „prázdninového“ času jsou v zásadě tři možnosti: pro lehkou nestabilitu stačí vycházkové hole s nastavitelnou výškou a s protiskluzným gumovým ukončením. Ty dražší mohou být třeba i skládací, při přejezdu na výlet se schovají do batůžku a když je potřeba, jen se vytáhnou – jedna nebo obě.

Pro větší oporu jsou to francouzské berle se zdrsnělou protiskluzovou úpravou rukojeti, opět výškově nastavitelné a zakončené gumovým protiskluzem. Ty se už obvykle používají obě, samotnou vám ani neprodají. Právě ty mi hned po úrazu přišly vhod, čekaly ve sklepě ještě z dob dávného zranění kolene v mládí.

A pro ty úplně nestabilní pacienty s těžkými zlomeninami jsou to berle podpažní, s držadlem pro ruce a vyměkčenou opěrkou do podpaží, výškově nastavitelné a zase dole s gumovým protiskluzovým zakončením. Přesně o ty jsem si také na závěr pobytu v nemocnici řekla – s vidinou, že je doma budu střídat.

A to jsem ani nevěděla, že na nové berle mám nárok od pojišťovny každé DVA roky. Ale využívat v praxi zrovna tenhle nárok vážně ani nechcete!

Praktický tip: je možné si na berle přikoupit stabilizační nástavec ve tvaru trojnožky nebo čtyřnožky, který z padajících berlí utvoří berle stojící! A pro dlouhodobé uživatele berlí se hodí i „držák“ na berle, který je možno přidělat na místo, kde se berle odkládají nejčastěji (třeba v nemocnici je uchycen rovnou na posteli:)

A pro úplnost dodávám, že existuje ještě verze tzv. bariatrických berlí, které mají opravdu velkou nosnost (až 225 kg) a unesou tedy i „prostorově významného“ až otylého pacienta.

Nastavení berlí je důležité!

Úplně stejně jako třeba nastavení židle nebo monitoru při práci u počítače – přesně tady totiž vznikají zárodky velkých problémů až bolestí nejen krční páteře, ale celých zad.

Když jsem viděla, jak se po oddělení ve Střešovicích s berlemi šourají někteří pacienti, hned jsem si představovala, co všechno je za pár týdnů bude bolet, a už předem jsem za ně trpěla. Hlava s bradou daleko v předsunu, ramena až u uší, ohnutá záda mezi lopatkami a skrčené lokty, tohle všechno svědčí na první pohled buď o špatném nastavení výšky berlí od země, nebo o jejich špatném používání.

Správné nastavení berlí

Takže jak na to? Když se postavíte zdravou nohou na zem a o berle se lehce vzepřete (o rukojeť u vysokých podpažních berlí – a ještě by pak měl zbýt cca 4-5 cm prostor mezi opěrkou v podpaží a vlastním podpažím (!), anebo o rukojeť u nižších francouzských berlí), vždy byste měli při plném opření o berle mít:

• ramena VEDLE trupu a rozložená do stran,
• lopatky rozložené do stran a lehce stažené dolů,
• hrudník rozklenutý do prostoru,
• lokty jen lehce pokrčené,
• celé tělo lehce napřímené,
• pohled očí směřuje vpřed, ne dolů,
• pánev v mírném podsunutí a hýždě lehce zpevněné,
• váha na zdravém chodidle rozložená na celou jeho plochu.

Pokud to je jinak, výšku berlí upravte: uberte ji nebo o malinko zvyšte – a poté znovu vyzkoušejte, a klidně několikrát!

Správně nastavené berlí vám umožní, abyste se mohli od rukojeti berlí dlaněmi aktivně ODTLAČIT vzhůru! Tím se vám tělo krásně protáhne až do krční páteře a šíje. Celé tělo je aktivní a na berlích nevisí, ale vznosně se napřímí a hlava se automaticky povytáhne ke stropu / vzhůru.

Jsou-li francouzské berle i jen o malý kousek vyšší, tak se obvykle odtlačení ani nepodaří, a pacient si nechá rukojeti berlí pasivně vtlačit do dlaně – tlak rukojetí se pak přenese i do víc a víc pokrčených loktů a taky do ramen. Ta se postupně zdvihají až k uším a taky se stáčejí dopředu, a celý hrudník se jakoby schovává mezi ramena. A rozjede se i vyhrbení páteře v místech lopatek, předsunutí hlavy a horní části těla vpřed, zlomení v pase (a někdy i vystrčení hýždí). A následně se pak dotyčný/á namísto vzepření o berle do nich jen pasivně zavěsí.

A co když jsou vysoké podpažní berle nastaveny o kousek výše a člověk chodí do těchto berlí neustále zavěšený, nezbývá už vůbec prostor v podpaží a dochází k útlaku nervů a cév v podpaží. To může způsobit poškození podpažního nervově-cévního pletence a projevit se brněním, poté i ochrnutím celé ruky, která pak visí dolů. Je třeba dlouhodobě se nezavěšovat, ale stále lehce se od vysokých berlí odtlačovat.

A co když jsou obojí berle o trochu kratší, než by měly být? Celá záda nemocného pak zůstanou ohnutá – ani při velkém odtlačení vzhůru se nenarovnají, protože jim k tomu chybí potřebný kousek délky. A být „zborcené harfy tón“ a vypadat jako na umření, to vážně nechcete! Vždyť je to „jen“ úraz, a z toho se za nějakou chvíli zase vzpamatujete!

I v dobře nastavených berlích se však můžete pohybovat zhrouceně, když zapomenete na odtlačení od dlaní vzhůru, tak jako je to vidět na obrázcích výše. A pak ani vás nemine to, co zažijí pacienti, kteří mají moc krátké nebo moc dlouhé berle: bude vás velmi brzy bolet šíje, trapézy a pak i celá záda.

Další důležitá věc je obouvání. Už při nastavování berlí počítejte s tím, jakou obuv budete doma / venku nosit (hlavně na té zdravé noze, pokud ještě nesmíte na nemocnou došlapovat).

Obuv by měla mít pevnou patu, dost prostoru pro prsty, aby se mohly roztáhnout  a pomoci v opoře, a pokud možno úplně bez podpatku. Když se nemocný (vsedě) obouvá, je pro snadnější nazutí boty je dobré použít dlouhou lžíci. 

Až to ale všechno vychytáte, budete se cítit i mnohem bezpečněji a chození o berlích vám půjde rychleji a hladce. Věříte, že i při chůzi o berlích pak můžete vypadat elegantně?

Bezpečnostní okénko: Pokud budete na berle odkázáni delší dobu, občas zespodu zkontrolujte, v jakém stavu je gumový nástavec. Prodřená guma pak dobře nefunguje jako bezpečná opora a berle může podklouznout, a to byste vážně nechtěli!

Jak se dvojí berle osvědčují v praxi

Francouzské berle jsou lehčí, rychleji se do nich „nastoupí“ a pro rychlé domácí přesuny jsou moc fajn. A někdy stačí i jen jedna berle – třeba pro krátké přesuny od ledničky ke stolu, pokud se pohybujete poblíž kuchyňské linky, o kterou se můžete jednou rukou opřít. Nebo pokud máte poblíž židli, jejíž opěradlo vám také poslouží k druhé opoře.

Ale když je chcete někde odložit, tak kvůli trčícím rukojetím drží hůře bezpečně opřené a často se skácejí na zem (tedy pokud u opěrek loktů nemáte berle trvale přivázané k pažím).

Praktický tip: nejlíp tyhle berle drží v jakémkoliv, i v úplně malém rohu:)

Druhá potíž bývá v zápěstí, pokud je už předtím slabší. Když se několik týdnů palcové a malíkové valy v dlani opírají o rukojeť berle, tak se zápěstí, neustále zalomené téměř do pravého úhlu, velmi přetíží a začne trvale bolet. Pak pomůže buď vědomé a neustálé drobné vyrovnávání tohoto zalomení a pokud to nejde, tak už jen delší klid… Anebo na chvíli přechod na vysoké berle. 

Vysoké podpažní berle jsou lehce nemotorné pro „nástup“ – než si je správně uvelebíte pod ramena, chvilku to trvá.

Výhodou u nich je zase to, že při opírání o rukojeti jsou zápěstí v prodloužení předloktí a bez zalomení, tedy ve fyziologicky výhodnější pozici a tak tolik nebolí. Také se do nich můžete v případě nutného krátkého odpočinku trochu zavěsit, využít více oporu o podpaží a nechat na chvilku odpočinout přespříliš namáhaná zápěstí.

Také pokud si potřebujete něco podat nebo přemístit na ploše o kus dál, můžete tyhle drobné úkony dělat i v opření o berle. Jste tak o něco stabilnější než jen vstoje na jedné noze a berle nemusíte odkládat. A když už, tak se tak často nekácejí.

Každé spadnutí těch či oněch berlí totiž znamená ohnout se pro ně až k zemi a při jejich sbírání balancovat na jedné noze – a to málokdo po úrazu či operaci považuje za bezpečnou pozici.

Když máte před sebou akci, kdy budete často zastavovat, sedat si a vstávat, postávat jen krátce a popocházet také jen na kratší vzdálenosti (třeba návštěva lékaře s nasedáním a vysedáním z auta), jsou asi šikovnější berle francouzské, které se kvůli kratší délce lépe podávají i transportují.

Pokud ale víte, že budete potřebovat ujít delší vzdálenost a nebude třeba tolikrát vstávat a sedat, bývají zase pohodlnější berle vysoké. Ale pokud máte tu čest být v tomto výlučném „berlo-klubu“, jistě si sami vyzkoušíte, co je pro vás lepší.

Důležitý ZDRAVOTNÍ TIP:

Po čase užívání berlí se začnou na palcových valech v dlani dělat otlaky až později i mozoly, a je třeba o dlaně pečovat a promazávat je. Ale nestačí to! Rukojeti francouzských berlí jsou po čase pro dlaň VELMI tvrdé! A tak je třeba je nějakým způsobem vyměkčit.

Jinak hrozí, že otlaky přejdou postupně do další fáze, kdy se začnou v dlani tvořit tuhé vazivové uzly a pruhy. Ty se postupně zvětšují a mohou se stát základem pro onemocnění ruky – jde o tzv. Dupuytrenovu kontrakturu. Při ní tyto vazivové pruhy postupně omezí hybnost dlaně a prstů ruky, ty se už pak plně nenatáhnou a i dlaň zůstane trvale sevřená. K uvolnění je pak nutná operace.

A pozor, nehrozí to jen pacientům s berlemi, ale k téhle zapeklité staženině mají náběh i třeba profi-řidiči nebo pracující se sbíječkami…, zkrátka všichni ti, kdo v práci zažívají dlouhodobě vibrace: třeba malé, ale stálé. Neustálé drobné chvění zapojuje obranné mechanismy – ruce se tomu brání nejprve zvýšeným stažením a postupně se přidá i „vyztužení“ vazivovými pruhy či uzly.

Pokud víte, že budete na berle odkázáni déle než dva-tři týdny, určitě to řešte!

Vyměkčený návlek na rukojeť berle se dá buď koupit (1 kus cca 100-250 Kč, a potřebujete dva:), nebo si můžete pomoci jakkoliv i sami s tím, co doma najdete. Já jsem zvolila obyčejnou žínku na mytí nádobí z Kauflandu a dvě gumičky, a funguje to taky skvěle. Anebo můžete vždycky, když jdete delší dobu s berlemi, nosit vyměkčené gelové rukavice na kolo. Ovšem pro popocházení v rámci domova to je značně nepraktické. Otlaky hrozí i z podpažních opěrek u vysokých berlí: i ty se dají vyměkčit, třeba ovinutým pruhem molitanu.

Bezpečnostní okénko: Naučte se umísťovat při chůzi berle tak 10-20 cm od nohou, hlavně je nepřikládat těsně ke stojné noze. Když byste nedopatřením zavadili berlí o nohu, tak ani malé „brknutí“ by  pro vás neskončilo dobře!  

Jak si berlemi sedat a vstávat

Ne každý má tak skvělou kondici, že zvládne se samozřejmou lehkostí vstát na jedné noze. Spíše je to tak, že každé vstávání je pro zraněného docela námaha. A tak je dobré si vstávání trochu zpříjemnit.

Jednak si připravte na ty židle, kam si budete často sedat, vyměkčení v podobě polštářku, sedacího klínu a podobně. Aby vám polštář nespadl a dosed nakonec nebyl natvrdo, můžete si polštář nebo klín opatřit třeba páskem, upnutým pod židlí na suchý zip.

Pokud budete vstávat z kancelářské židle s kolečky, zaaretujte si ji předtím, než vstanete, aby vám neujela. Tuto kolečkovou židli také můžete využít i jinak: pokud jste na chůzi už moc unavení, tak se na ní můžete přiblížit k potřebnému místu /věci v místnosti.

A pak si určitě nacvičte, jak sedat a vstávat pohodlněji: tedy s oporou jednak o berli, jednak o stůl, topení, noční stolek nebo jiný kus nábytku, který je pevný a šikovně po ruce. Před vstáváním si sedněte na přední kraj židle, berli se dejte co nejblíž židle a pokud možno kolmo, na druhé straně se opřete dlaní o nábytek nebo jinou oporu (třeba i o druhou berli) a zraněnou nohu dejte dopředu. Pak se nakloňte tělem vpřed a současně se vzepřením rukama o berli /nábytek vstanete.

Bezpečnostní okénko: 

Při sedání na židli se ujistěte, že jste dostatečně blízko, a sedejte si opět nejlépe s oporou o nábytek. Neriskujete tak velmi nepříjemné zranění kříže či kostrče. Padnout do měkkého polštáře je fajn, ale dopadnout místo toho na zadek až na zem, to vážně nechcete!

A pokud jde o sedání na WC, můžete to vylepšit o nástavec na WC, bude se vám pak velmi pohodlně vstávat i sedat!

Jak s berlemi přenášet věci z jedné do jiné místnosti?

Zdravý člověk si neuvědomí, že běžné „přátelské“ věci se pro člověka s berlemi stanou nepříjemným oříškem. Třeba jak s podpažními berlemi přenést talíř s lákavě naaranžovaným jídlem z kuchyně do jídelny, když i jeho přemístění z kuchyňské linky na stůl je detektivní problém! Nebo jak si s francouzskými berlemi podat k televizi či k počítači plný hrnek s právě zalitým vařícím čajem nebo libě vonící, ale horkou kávou, když obě ty ruce potřebujete k opoře?

Praktické tipy:

Ale zraněný člověk se ve snaze být nezávislý stane velmi tvořivým a vynalézavým! Vyhrabe všechny možné tašky s uchy přes rameno a rozeseje je po bytě. Ba i košíky jsou vítané. Kdykoliv je třeba něco přenést, taška je po ruce.

Umělecké aranžmá na talíři nemocný rád vypustí a raději si jídlo naservíruje do praktické hluboké misky, ze které se obsah při přenášení jen tak nevysype. Málo používaná, dávno odložená termoska je nyní výhrou! Čaj nebo kávu si do ní vestoje na jedné uvaří levou zadní – a ještě mu pití vystačí na delší dobu.

Hrneček (zabalený preventivně raději v utěrce) nosí jen prázdný, a v tašce přes rameno nebo přes rukojeť berle pak všechno lehce přenese. A s úsměvem, jak to skvěle vymyslel. Je-li v bytě hladká podlaha, tak se pro přepravu někdy hodí i koš/košík na prádlo – ten po ní krásně klouže a dá se posunovat i sádrovou nohou nebo berlí:)

A tu úplně největší vychytávku vymyslel kamarád po operaci kolene: z kanceláře si nechal domů zavézt pojízdný stolek na šanony… a byl převážecí král!

Nemocný se také rychle naučí své „výlety“ z pokoje do pokoje mnohem víc promýšlet – a naplánuje si, co všechno bude cestou potřebovat, co vyzvednout, odložit, nabrat nebo vykonat, aby nemusel jít znovu. Vždyť i zraněný člověk je tvor lenivý… A když náhodou zapomene přenášecí tašku jinde, i tak si poradí.

Další tipy:

Hodí se i bunda „klokanka“ s velkou kapsou na břiše, přetažená přes triko – tam se leccos taky vejde. I sukni nebo šaty pod klokanku je lepší volit s kapsami. Nebo si okolo pasu připnout „ledvinku“ – ta na drobnější věci úplně stačí.

I samotnou berlí se zvládne mnoho věcí: přisunout si spadlou věc, rozsvítit či zhasnout, naládovat prádlo do pračky, nabrat zapomenutý svetr z druhé židle… a mnoho dalšího. Když jsou už padající berle hodně otravné, po známých prostorách se lze posunovat s oporou o nábytek a židle.

Když je zdravá noha už moc unavená, stačí se na minutku opřít zády o stěnu a odpočinout si. Nebo místo dokulhání si k potřebnému místu dojet na židli s kolečky.

A když už jinde nezbývá prostor, leccos se dá přepravit ještě jinak – jen si vzpomeňte na pořekadlo: „Mám toho plné zuby!“

Bezpečnostní okénko: Odstraňte z místností, kde se budete pohybovat s berlemi, všechny koberečky, dečky a jiné drobné věci z podlahy, po kterých byste mohli uklouznout! Stejně tak odstraňte nahromaděné boty a botičky okolo botníku. Berle v dětské botičce nebo pád po smejknutí berle po koberečku, o tom jistě nesníte!  

Jak na hygienu s nohou v sádře

Poprvé to nemocného obvykle napadne tak během druhého týdnu fixace, a když je ve třetím, tak už určitě! To si tak sedí u počítače, vyřizuje maily… a vtom přijde impuls: „Tady se musí vyvětrat, něco tu sakra smrdí!“ Pak chvíli hledá… až mu to dojde: to ta jeho noha!

Už týdny je nevětraná, v noci přikrytá, ve dne odkrytá, mnohokrát zpocená a zase vysušená, má za sebou už pár stovek hodin v těsném obalu, zapařená, i trochu rozpíchaná od pletací jehlice – provizorního „drbátka“ – tak není divu! A začne řešit, jak to změnit. 

První kontrola obvykle bývá po 1-2 týdnech od zasádrování či od operace. Leckdy je možné se lékaře zeptat už tehdy: sádra či ortéza? Můj lékař se naopak zeptal mne: a já si ihned vybrala možnost sundavací ortézy (samozřejmě ale ani v ní nesmím ještě mnoho týdnů nohu zatěžovat).

První výhoda: příjemnější hygiena s možností se konečně pohodlněji vysprchovat. Jak na to? Máte-li sprchový kout se sedátkem, jste úplně za vodou. I bez sedátka si poradíte, třeba postačí vyšší umělohmotná stolička z Ikey.

Když máte vanu, je to větší oříšek. Připravujete-li se na dlouho plánovanou operaci (a/nebo i na období staršího věku), je možné pro snadnější vstup dodatečně nainstalovat do vaší „klasické“ vany dobře těsnící otvírací dvířka – specializovaná firma to zvládne za jeden den.

Pokud to tak nechcete, jde to vyřešit i jinak: existují lavice, které si jedním koncem postavíte do vany, druhým mimo ni, a po lavici se pohodlně přesunete tam i zpět. Anebo jako já: stolička z Ikey do vany, židle vedle vany – a je to!

Druhá výhoda: můžete ihned (a ne až po třeba šesti a více týdnech od zranění) začít pečovat o kůži na původně zasádrované noze! Pod sádrovým obvazem kůže trpí a vysychá – je třeba ji velmi promazávat a krém do kůže lehce vmasírovávat, a to opakovaně po mnoho dní, než se kůže zase vrátí „do normálu“.

Třetí výhoda: péče o případnou jizvu, pokud jste po operaci, je neskutečně efektivnější a rána se mnohem dříve zahojí. Jen si to představte, o kolik napřed budete, a kolik si ušetříte času, to případný doplatek za ortézu bohatě vyváží.

Je dobré předem počítat s tím, že tento doplatek obvykle nebývá v korunách, ale spíše ve stovkách až tisících korun (záleží samozřejmě na druhu, ta má mě stála dost přes dva tisíce). Vaše uzdravení včetně všech dalších výhod za to ale určitě stojí!

Bezpečnostní okénko: POZOR na mokrou podlahu! Bývají z toho opravdu ošklivé pády a to tedy jistě nechcete. Mějte hadr po ruce na vytření loužiček či kapek po sprchování (klidně i berlí:)

Jak s berlemi chodit po rovině, do schodů a ze schodů

Celkem velmi brzy narazíte na problém: k lékaři na kontrolu či k vám do bytu vedou schody! Stačí jich pár, nebo i víc, a pokud se navíc rozbije třeba výtah, nic jiného, než potrénovat chůzi po schodech, vám ani nezbyde.

Není to ale zase tak složité, vlastně platí jednoduché pravidlo:

Dolů ZE schodů: jdou NEJDŘÍV BERLE !, potom noha – nejprve nemocná, pak zdravá

Nahoru DO schodů: jde NEJDŘÍV NOHA – nejprve zdravá, až pak nemocná noha a nakonec berle!

Bezpečnostní okénko: Chůze s berlemi velmi hodnotně posiluje paže, ramena i záda. A navíc tato dovednost nutí i k přemýšlení, před sestupem nebo výstupem buďte tedy vždy velmi soustředění!

Když posloupnost chození po schodech spletete, tak si nejen vmžiku letíte pro další sádru, ale taky se nedoplatíte u zubaře za nový chrup. Tak hlavně nezapomeňte, že to není stejné a klidně si to říkejte nahlas jako básničku:  Jako jedna moje kamarádka během velmi dlouhé fixace kolene: dolů berle-noha hnedle, vzhůru noha-až pak berla!

Během několika prvních pokusů na schodech také požádejte někoho, ať jde ZE schodů PŘED vámi, a při chůzi DO schodů zase ať jde ZA vámi – bude sloužit jako pojistka proti pádu. A schody mějte vždy dobře OSVĚTLENÉ!

Když půjdete s berlemi někde venku, můžete si přes berli nebo na nadloktí obtočit reflexní pásku – hodí se při přecházení ulice i jinak, abyste byli lépe vidět!

I chůze po rovině je malé umění. Buď se můžete plahočit jako hlemýžď nebo válečný jednonohý invalida, zavěšeni v berlích s hlavou vraženou mezi rameny, nebo to můžete využít k odrazu od pomyslného dna: vypadá to trochu jako nácvik „skoku o tyči“.

Pošlete dopředu obě berle a nemocnou nohu, od berlí se odtlačíte až odrazíte… a dopředu jde pak zdravá noha.

https://youtu.be/pfbIfYymC-0

Pokud ještě na nemocnou nohu nesmíte došlapovat vůbec, tak noha v prostoru mezi berlemi se země dotkne jen lehounce, nebo vůbec – ale už ta nápodoba kroku a mírné střídání nohou vyrovná pánev a uleví celému tělu, a chůzi tak velmi zpříjemní. Vždyť vy už málem normálně jdete:)

Na převaz či kontrolu můžete „obléci“ sádrovou nohu do sukně – je to jednodušší, než se složitě soukat do kalhot. A je to i řešení docela elegantní… Jen pokud volíte dlouhou sukni jako já, tak si ji prosím při chůzi do schodů pořádně vyhrňte!

Jak se o sebe postarat: vaření, praní, žehlení a jiné

Přejde pár týdnů doma, vám otrne a začnete mít „roupy“: nejen tu a tam něco přenést, ale i uvařit byste si chtěli, třeba i zamést nebo vyprat, protože celá domácnost tak trochu „stojí“.

Ano, vše je možné, ale pokud nemáte nohu zatěžovat, neriskujte to!

Raději si ke všemu prostě sedněte! Mnoho činností se dá před-připravit vsedě: pomocné kuchařské práce jako je příprava těsta, zeleniny, příloh, vykostění masa, příprava pizzy – však vy víte, co mají vaši rádi a poradíte si. A když pak potřebujete být i „u plotny“, i tam si poradíte: nohou, kterou ještě nesmíte dole v kotníku zatěžovat, si na židli prostě klekněte:)

Tohle je taky ideální čas pro likvidaci hromad nevyžehleného prádla, pro zašití a opravy oblečení, pro upletení těch léta odkládaných svetrů, šál či naslibovaných ponožek i pro vytřídění přehlcených šuplíků u pracovního stolu, a to vše opět pohodlně vsedě.

Hned si budete připadat velmi užiteční až nepostradatelní, a vaše rodina z vás bude mít velkou radost:) Jen to zas příliš nepřehánějte – pamatujte, že na prvním místě jste nyní hlavně vy!

Namáhaná místa na těle potřebují vaši zvýšenou péči

Po pár týdnech zjistíte, že původně docela vyvážené držení těla se bortí, nemocná zasádrovaná noha už vůbec nebolí, zato ta zdravá začíná silně haprovat, a že největší problém teď není s nohama, ale s rukama – ty stále víc vypadají jako u kopáče kanálů.

A navíc se objevují bolesti v částech těla, o kterých jste dřív vůbec nevěděli, protože předtím bezchybně fungovaly.

Ano, nemocenská dovolená – stejně jako mateřská dovolená – není žádná dovolená, ale těžká každodenní „dřina“:) Pokud nechcete viset zdravotníkům a příbuzným na krku a prožívat malomyslné pocity z nemohoucnosti, bolavého těla i duše, je třeba začít o sebe denně pečovat. A toto je především váš úkol, nikdo jiný to za vás neudělá! Čím lépe a pečlivěji se o sebe postaráte během této vynucené pauzy, tím dříve se vrátíte k plnému zdraví.

Která tři místa nejvíce trpí?

U lidí s úrazem nohy jednoznačně ruce!

Každý den si ruce promažte výživným krémem a pečlivě si promasírujte celou dlaň (já třeba na dlaně i na nové jizvy používám krém, který obsahuje hooodně aloe vera a propolisu). Především v dlaních pečujte o bříška pod každým prstem a oba dva masité valy pod palcem i pod malíkem, které jsou na přechodu dlaně v zápěstí – a přesně tam se tvoří otlaky, puchýře a mozoly.

V těchto „kořenech“ dlaně se totiž nejvíc opíráte a odtlačujete od madel a rukojetí berlí. Pokud víte předem (čeká vás dlouho plánovaná operace), že s berlemi budete muset nějakou dobu chodit, je dobré také zhodnotit svou tělesnou váhu.

Pokud máte nadváhu, počítejte s tím, že vaše ruce budou trpět ještě víc, než by musely. Je to bolestivá zkušenost mnoha pacientů, kteří měli poprvé berle při „normální“ váze a podruhé již s nadváhou – všichni svorně uváděli, že kdyby to tušili, určitě by již předem raději upravili svůj jídelníček a tím i svou hmotnost.

Druhá problémová oblast je dosud „zdravá“ noha!

Ta chudák musí odnosit zátěž za obě nohy, a ještě ji nutíte občas balancovat, poskakovat a různě se vykrucovat… a tak ji už prosím nezatěžujte – určitě si přes ni nepřehazujte zraněnou nohu. Raději ji opečujte: polohujte si ji nahoru (o čelo postele, o stěnu, židli), ať si odpočine, promasírujte její koleno i kotník, ať se prokrví a vzpamatuje.

Třetí místo je v nadloktí nebo v podpaží.

Podle toho, jaké berle máte, se ozve místo velkého otlaku, a tím je u vysokých berlí omačkané podpaží a u francouzských berlí je to kromě dlaní také místo zezadu těsně nad ohybem loktu, kde se nadpaží opírá o hranu horní opěrky. Ošetřete si obě místa promazáním a jemným namasírováním. A pokud máte, střídejte obojí berle, ať si stihnou bolavá a přetěžovaná místa trochu odpočinout.

Samozřejmě je nejlepší nechodit na dlouhé trasy, pohybovat se s rozmyslem a úsporně, a hodně od berlí odpočívat, aby se namáhané tkáně stihly zregenerovat.

Kde ještě bývá oslabení?

Páteř taky trpí

Při nesprávném opírání o berle se přetěžuje páteř krční včetně šíjových i trapézových svalů. A při neustálém nadzdvihávání zraněné nohy se také křiví pánev a kroutí se hrudní i bederní páteř.

Tady je první pomoc docela jednoduchá: vsedě si kratičce zacvičte dva tři cviky – nic složitého.

Párkrát si zakružte rameny: s nádechem zdvihněte ramena zepředu vzhůru a s výdechem je stáhněte vzad a dolů, a užijte si hlavně ten pohyb vzadu a dolů! Krásně uvolníte napětí v šíji a ulevíte napnutým trapézům.

K rozhýbání a zahřátí celé páteře se vsedě několikrát otočte vpravo a vlevo. Pak se v otočení na chvíli zastavte, chyťte se opěradla a poté i opěrky židle, a párkrát se prodýchněte – protáhnete si tak hrudník i bedra a uvolníte z nich přebytečné napětí.

Když to znehybnění trvá hodně dlouho, můžete se dostat do stavu, že vám polehávání po posteli „leze na mozek“, ani číst už vás nebaví, ale chcete se hýbat trochu víc! Jenže jednak víte, že teď to jde vážně jen vsedě, jednak vás nenapadá, co a jak cvičit, abyste si neuškodili.

Přesně v této situaci jsem si teď i já – chůze i pestrý pohyb mi jako lektorce pohybu tak chybí, že jsem celá nesvá, mám abstinenční příznaky:) Vzpomněla jsem si naštěstí na svůj online kurz Záda v pohodě. Přesně to vlastně nyní potřebuju: velká část cviků je totiž na židli, a u těch cvičení, při kterých se stojí, je většinu z nich možné dělat i vsedě – BINGO!

Je tam opravdu pestrá směsice cvičení pro celé tělo: dýchání, uvolnění na klouby, protažení i zpevňování svalů… to vše se nemocnému při znehybnění dolní končetiny velmi hodí jako prevence bolestí jinde než v noze.

Ve dvanácti lekcích se navíc cvičení pořád lehce obměňuje, aby se člověk nenudil, jednak se postupně také mírně zvyšuje obtížnost. A každý si může vybrat jen malý kousíček lekce – třeba jen protahovací cvičení, na které právě má chuť, protože tu najde i přesný čas, kdy to v lekci začíná.

A jako bonus je tu i Vitalizační masáž rukou – tu teď vlastně automaticky dělám každý den, abych neměla z berlí mozoly. Pokud to máte stejně jako já, jděte do toho!

Nemocná noha ztrácí sílu a celý člověk i rovnováhu

Pokud máte nohu po operaci (například výměna některého kloubu, zpevnění polámané kosti či operace halluxů, menisků a vazů), jistě už v nemocnici dostanete vhodná cvičení od fyzioterapeutů – přímo na svůj zraněný kloub nebo část nohy. Fixace na nějakou dobu vás ale taky nemine. Pokud máte štěstí v neštěstí a jde „jen“ o prostou distorzi či jednoduchou zlomeninu bez nutnosti operace, i tak vám naordinují sádrovou dlahu nebo fixaci ortézou.

A tak přidávám ještě tip na drobný pohyb hlavně pro zdravou, ale i bolavou nohu.

Málokdo vědomě trénuje rovnováhu, pokud je zdravý. Jakmile jste ale odkázáni jen na jednu nohu, je dobré si rovnováhu trochu nacvičit (klidně nejprve vsedě na židli, a až pak vestoje, bezpečně opřeni o berle): s berlemi zatěžujte nejdříve víc špičku, poté zase patu zdravé nohy, střídejte i zatížení víc na vnější a pak na vnitřní části chodidla, aby pak fungovala jako opora CELÁ plocha zdravého chodidla a aby to uměla v případě zakolísání i vybalancovat. 

Jakékoliv znehybnění a nemožnost došlapu však velmi rychle postihne stehenní a lýtkové svaly na nemocné noze – začnou slábnout a svalový objem mizí téměř před očima. Zlomené kosti či poraněné vazy a svaly potřebují pro hojení čas, a to bez zatěžování a bez pohybování. Ale velmi jemná tonizace (zpevňování) pomůže zmenšit rychlost klesání svalové síly nebo oslabování i zastavit.

A na to se zaměříme ve třetím, posledním pokračování tohoto seriálu, trochu nedobrovolně okolnostmi vynuceného.

Víte, že chození o berlích má i jednoznačný bonus?

Když si mé cvičenky staršího věku stěžují, že jim na spodní straně paží nepěkně visí ochablé svaly, doporučuju jim posilovat trojhlavé pažní svaly třeba s lahvemi s vodou nebo s malými činkami. Teď budu mít třetí tip: berle:) Tricepsy se při chůzi o berlích zapínají tak, že takto pevné paže jsem už dlouho neměla!

Zásadní doporučení na závěr

Srůstání zlomených nebo naprasklých kostí a hojení potrhaných měkkých tkání (vazy, šlachy, fascie, svaly) trvá, trvá, prostě nějakou dobu trvá! Váš lékař přesně ví, proč vám ordinuje fixaci na určitý počet týdnů, a na rentgenu či na CT si to navíc zkontroluje. I když si myslíte, že právě u vás probíhá hojení pomaleji, nebo naopak rychleji, buďte trpěliví a důvěřujte lékaři a procesu léčby.

Po sundání fixace vás čeká rekonvalescence, podle druhu zranění různě dlouhá. Připravte se na to, že zatímco zasádrovaná noha v zásadě nebolí, po sundání vše zpočátku vypadá dost děsivě: noha je slaboučká, kůže vypadá šeredně, všechno najednou velmi bolí a s nohou nejde vůbec hnout… A tak ještě nějakou dobu i po sundání se vám ty berle budou náramně hodit – a v tu dobu už s nimi budete zacházet mistrovsky!

Tu nejdůležitější radu dávám na závěr:

Neděste se, zůstaňte optimističtí a důvěřujte lékařům, fyzioterapeutům, sobě i celému procesu!

Nebojte se, že se to nezlepší – vždycky se to zlepší!! Jen to bude nějakou chvíli trvat, regenerace je zkrátka proces, ne okamžik. A také se určitě připravte na to, že bez vaší aktivity a snahy to nepůjde!!

Nikdo jiný nemá tak obrovský zájem na tom, abyste byli brzy fit, jako vy sami:) A tak tomu musíte podřídit vše ostatní – teď jste to vy a vaše noha či chodidlo, koho musíte klást na první místo!

Určitě dostanete doporučení na rehabilitaci – a je dobré se objednat co nejdříve, čekací lhůty bývají dlouhé. Fyzioterapie je skvělá pro ty první týdny, kdy obvykle ještě nemáte cit pro to, co si můžete s oslabenou nohou dovolit, a jistě dostanete také cvičební „domácí úkoly“. Ale ani sebelepší fyzioterapeutka ani sebevíc milující člen rodiny za vás tu „práci“ na sobě neudělá. Pokud si nevěnujete čas, nemůžete čekat ani výsledky. Když do své léčby vložíte vlastní energii, vždycky se přetaví ve zlepšení, a vaše zdraví se obnoví. To je „zákon“, takhle to funguje!

Pokud nevíte, proč tuhle berličkovou anabázi podstupuji, tak nebylo to úplně dobrovolně, jen abych měla pro vás o čem psát:) Více o mém únorovém zranění i o „velké zábavě“ v nemocnici  je v prvním článku této „rehabilitační “ série TADY.

Tak držím palce nejen vám všem, kdo to právě potřebujete, ale i sobě:).

Další díly najdete pak tady:

Jak pohybem vdechnout život do zraněné části těla (3. díl) 

Všechno zlé je k něčemu dobré… tak k čemu? (4. díl)

Když se velké přání potká s dobrou rehabilitací (5. díl = po 10 měsících)

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Ajaj, stal se mi úraz!

Někteří z vás jste to jistě zažili, ať už osobně nebo zprostředkovaně ve své nejužší rodině: po třeba i banálním pádu se na některé končetině rozbijí klouby či pohmoždí měkké tkáně – potrhají vazy, chrupavky, kloubní pouzdra… Anebo se nalomí, zlomí, vytrhnou či odštípnou kosti…

A pak, v tom jednodušším případě bez komplikací, skončí poraněná část těla na několik týdnů v sádře nebo v ochranné ortéze.

Při komplikacích následuje operace – sešití šlach, vazů, upravení chrupavek, obroušení kostí, sešroubování a třeba i zpevnění tyčí či destičkou, částečná nebo úplná kloubní náhrada… a mnohá další řešení těchto průšvihů.

Jen co pominou prvotní poúrazové a pooperační bolesti, začíná fáze hojení, často podpořená různě dlouhou fixací. V sádře či ortéze obvykle téměř nic nebolí, poraněná část v klidu odpočívá, pacient nabírá síly a trpělivě čeká na zacelení. Je to takové ticho před bouří.

I já jsem teď od mého únorového úrazu kotníku zažívala jakési „bezčasí“ – od té doby mi týdny plynou docela jednotvárně a tak pomalu…

Ten první „zasádrovaný“ týden má noha zažila ještě před operací, další dva, opět v sádře, pak po operaci.

A pak následovalo ještě dalších pět týdnů v ortéze – celkem dva měsíce bez normálního pohybu, bez zatěžování zraněné nohy a jen s omezeným popocházením o berlích.

Teď však s berlemi už umím skvěle zacházet:)

Jak reagují lidé, když se stanou pacienty

Doba v pevné fixaci dolní končetiny je opravdu zkouškou trpělivosti i naplnění významu slova pacient (= trpělivý, trpělivě snášející:). Už v této fázi se rodí dva základní typy pacientů:

• ti poněkud pasivní, kteří cítí velký respekt k lékaři, bez reptání snášejí vše, co jim řekne, z někdy až přílišné úcty k lékařskému stavu se ani se moc nevyptávají a prostě odevzdají svou vůli i osud do lékařových rukou,
• a pak jsou ti více aktivní, kteří lékaře také velmi respektují, ale berou jej jako kolegu, se kterým chtějí konzultovat: zajímá je podrobně, co přesně jim je, jaký je další plán léčby, co se bude dít v dalších týdnech a kdy už se začne s rehabilitací.

Patřím k těm druhým a tak ke konci fixace jsem to už nevydržela a zeptala se ještě před odloženou osobní kontrolou telefonicky svého operatéra: můžu už s nohou trochu hýbat a cvičit?

Co se děje pod sádrou

Obvykle si lidé spojují sádru či fixaci s tím, že se v tu dobu se zraněnou částí těla nic neděje.

Ale ono se děje mnohé! Jednak povrch kůže i všechny měkké tkáně vážně potřebují čas na zhojení: byť obvykle jizvovité, přesto ale zcelení a opětovné spojení, a stejně tak i kosti. Ta doba klidu je pro tělo nutná a delší čas je tak velkým přítelem hojení.

Je ale současně i nepřítelem – to když se jedná o svaly. Dlouhá nečinnost je oslabuje a během pár týdnů klidu se tak může dramaticky změnit nejen síla, ale i reliéf těla: zdravá a zraněná část už nejsou souměrné.

Třeba mně noha s poraněným kotníkem poměrně rychle hubnula, a to nejen dole okolo kotníku, ale úplně celá dolní končetina – začala ubývat svalová hmota čtyřhlavého stehenního i lýtkového svalu a stehno i lýtko ztrácelo dost rychle na objemu ve srovnání s druhou nohou. Čím více byl člověk před úrazem aktivní, tím rychleji se to děje, u sportovců někdy i v řádu dní – pokud by to nechali jen tak.

Správný postup při hojení a důležité upozornění

Co dělat, abyste neskončili zesláblí, navíc nerovnoměrně na jedné části těla, a přitom dali tělu čas na zhojení?

Se sádrou se toho moc nedá dělat, ale přece jen něco ano. Můj zraněný kotník poslouží jako „příkladová studie“ a ukážu, jaké „vylomeninky“ jsem tropila a co pro něj během uzdravování průběžně dělám. Analogicky je možné postupovat i u zranění paže nebo třeba jiné části dolní končetiny.

Svůj postup jsem volila po konzultaci s lékařem, který mě operoval, se svým ošetřujícím fyzioterapeutem, na základě osobních zkušeností z minulých zranění a čerpám i ze svých dlouholetých znalostí lektorky seminářů Zdravé nohy.

A tak hned na začátku důrazně říkám: I když mně osobně tento přístup velmi pomáhá, vaše zranění může vyžadovat jiný postup! Proto prosím, ať případné následování mých rad rozhodně KONZULTUJETE S LÉKAŘEM, který vás ošetřuje a je za vaši léčbu zodpovědný. Může vám totiž doporučit třeba jiný časový plán, kdy už můžete končetinu více zatěžovat a rozhýbávat.

Zkušenosti ze dřívějších zranění

Koncem února jsem dostala sádru a o operaci ještě nebyla ani zmínka. Z minulých zranění vím, že pokud je třeba snášet pevnou sádru víc jak šest týdnů, je každý další týden spojen s velkým slábnutím. Přesně to jsem již v mládí zažila při úrazu kolene – sádrová fixace celé nohy, od třísla až ke kotníku, tehdy trvala JEDENÁCT týdnů!! Když mi pak rozřízli sádru, vykoukla zevnitř jen ubohá tenounká hůlka zcela beze svalů. Rozcvičení tuhého kloubu a hlavně opětovné „osvalení“ trvalo celý jeden velmi bolestivý rok!

Proto jsem se nyní hned od začátku snažila o to, abych po co nejdelší dobu zachovala ve zraněné noze svalovou sílu. Od zasádrování jsem měla do operace týden, a to jsem cvičila celkem dost naplno.

Začátek rehabilitace – zpevňování svalů nohou

Hned po zasádrovnání byla zraněná noha ještě plná sil. A tak ještě než mi svaly na stehně začaly slábnout, mohla jsem vsedě na stole se sádrou přednožovat a v přednožení pak chvíli vydržet – vždyť přesně to stejné po mně požadoval na sádrovně zdravotní „bratr“, když mi sádroval kotník!

Sádra tu slouží jako rozumně těžká zátěž pro stehenní svaly, a lehké výdrže pomáhají účinek zátěže na tyto svaly nohou zvýšit. Když se navíc zapřete patou nebo celým chodidlem zdravé nohy o zem nebo o nábytek a odtlačíte se dlaněmi od stolu, židle nebo jiné opory, krásně si zpevníte také břicho, střed těla i paže. A když tohle všechno uděláte najednou a přitom vydechnete, propojíte si tělo s nohama do jednoho zpevněného celku. Zraněný kotník přitom může zůstat uvnitř sádry celkem v klidu.

Druhá možnost pro udržení svalové síly nohou (v mém případě hlavně stehenních svalů) jsou lehké podřepy ze stoje na zdravé noze s přednoženou zraněnou – cvičila jsem s lehkým dotykem židle, ale vy se klidně pevně opřete o stůl či o jiný nábytek.

Má smysl takto posilovat a jak moc? Je dobré začít vnímat, co tělo snese a co je už hodně namáhá. Já jsem prvních pár dní zkusila cvičit asi dvakrát denně: sérii 10 – 12 zacvičení jsem vždy několikrát opakovala. Před operací už mě to ale docela vyčerpávalo, a tak jsem to poslední dva dny zkrátila na jednou denně, hned po ránu.

Po týdnu v sádře následoval pobyt v nemocnici a operace, a to už samozřejmě takto cvičit nešlo. Vše předem natrénované se ale zúročilo a svaly na zraněné noze jsem udržela o něco déle funkční.

I po operaci je žádoucí udržet sílu v nejdůležitějších svalech – v těch pod sádrou, a hlavně v těch mimo sádru. Vleže nebo vsedě na lůžku jsou možnosti omezené, ale jsou: mohla jsem svaly alespoň lehce zpevňovat (izometricky posilovat). I to se velmi vyplatí, všechny tyto svaly, které drží tělo vzpřímeně, budou později pomáhat i při chůzi.

Po zákroku se však nejdřív musíte seznámit s novým stavem operované končetiny a zjistit, jak vypadá i reaguje kůže, podkoží, nejbližší klouby i svaly. A hned o ně začít pravidelně pečovat. 

Rehabilitační rutina při hojení a srůstání kostí

Jak tedy může vypadat každodenní pohybové a cvičební okénko zraněných, když máte již sundavací ortézu? Nejlepší čas na péči a cvičení je ráno, když využijete hlavní výhodu ortézy: možnost ji sundat a umýt se. 

Důležité je co nejvíce operovanou končetinu poznat, odhalit její slabá místa, dotykem a hlazením zjišťovat, kde a jak je to citlivé či naopak necitlivé, při umývání odloučit suchou kůži, a postupně začít končetinu jemně masírovat a tím dbát o její opětovné prokrvení a zlepšení citlivosti.

Zde je pár tipů k prokrvení a zahřátí bolavé nohy:

• Při umývání jemně masírujte kůži zraněné nohy obyčejnou, a pak i drsnější žínkou,
• při utírání jemné „vyfrotýrujte“ (nejen) svalstvo nohy, postupně sílu přítlaku zvyšujete,
• hlaďte postiženou /zraněnou část těla jemnými kroužky pomocí palců a prstů rukou – seznámíte se tak s místy zvýšené citlivosti až bolesti,
• promažte kůži léčivým krémem – hlavně tu část nohy, „schovanou“ v ortéze (já jsem používala krém s Aloe vera a s propolisem, ale vy třeba máte jiný oblíbený krém),
• opečujte také své chodidlo, a to jemným masírováním – nejlépe Vitalizační automasáží (můžete ji zdarma stáhnout ZDE. Využijte nejprve jen ty části, které zvládnete, nevíce asi hlazení a promasírování, později přidávejte i uvolňování kloubů),
• na závěr pak proveďte několik sérií izometrických posilovacích cviků na všechny dostupné části nohy (nebo jiné zraněné části těla).

Jak na izometrické posilování

Na noze to jde úplně stejným způsobem, jako když zatnete ruku v pěst – a zapne se vám i celé předloktí i zpevní bicepsy. Toto posilování je „izometrické“ = posilovaný sval se ani nezkracuje, ani neprodlužuje – zústává stejně dlouhý, ale vzrůstá v něm napětí. To můžete skvěle kontrolovat: čím víc zatínáte sval, tím víc se posiluje. Múžete se tak velmi jednoduše učit vnímat, jak se vaše tělo v posilované části cítí, a také co ještě snese.

O jaké svaly na noze půjde a jak je co nejjednodušeji zapnout a zpevnit? Níže uvedenými cvičebními tipy se můžete inspirovat pro svůj každodenní základní cvičební program:

• Hýžďové svaly: zapnete je stažením obou půlek k sobě,
• stehenní svaly zepředu (= čtyřhlavý stehenní sval) zapnete propínáním kolene (viz foto),
• svaly lýtka a chodidla se zapínají při pohybu špičky a prstů nohy dolů do natažení – opřete se přitom všemi prsty do ortézy či sádry, až ucítíte, že se lýtko trochu zpevnilo,
• svaly holeně zapnete při ohýbání chodidla nahoru k holeni, do „fajfky“,
• všechny tyto svaly můžete procvičovat vsedě i vleže, vždycky s volně nataženýma nohama.

Tato tonizace svalů současně slouží i jako „cévní gymnastika“, kdy cévy procvičujete velmi malými pohyby, ale ve velkém počtu opakování (začněte třeba na dvaceti, a každý den přidejte navíc 5-10, podle toho, jak se cítíte). Cvičení je skvělou prevencí trombózy a embolie. Funguje i proti otokům, zlepšuje místní prokrvení a udržuje váš cévní a kardio systém v kondici i při „polehávacím“ režimu. A z tohoto důvodu se lehké izometrické posilovací cvičení provádí již velmi brzy po zákrocích, a to v různých variacích podle druhu zranění.

Nebojte se – zvládne to opravdu každý. Cvičte nejprve vleže nebo vsedě s nohou položenou na posteli, a zprvu jemněji. Pokud máte volnější vazy v kolenou (hypermobilní kolena), je možné je podložit malým polštářkem. Až se víc „sžijete“ s tím, co vám fixovaná noha dovolí, tak postupně při zapínání svalů přidávejte na síle.

Zranění pacienti se obvykle bojí sami na sebe sáhnout, nebo se dokonce trochu hýbat dříve, než dostanou pokyn – obávají se, že si tím mohou ublížit.

Ale tohle velice jednoduché izometrické cvičení mi doporučila provádět i naše nemocniční fyzioterapeutka Martina, a to co nejčastěji. Já jsem je cvičila pak i doma v sádře a poté i v ortéze – a na dost dlouhou dobu (víc jak měsíc) to bylo kromě masáží jedno z mála cvičení, které jsem pravidelně dělala.

Později můžete zkusit cvičit i vstoje: jednou rukou se přidržujte stolu, druhou berle (nebo židle), a pak zkuste napnutou nohu několikrát přednožit, unožit i zanožit – toto cvičení se hodí především po sundání fixace.

Je jasné, že tato má doporučení jsou jen obecná. Každá diagnóza má svá specifika i kontraindikace a vy nejspíše máte jiný úraz než já… Proto vždy cvičení přizpůsobte doporučení od vašeho ošetřujícího lékaře a fyzioterapeuta!

Rozšíření rehabilitačních technik po zahojení zlomenin

Jakmile jsem měla po důležité kontrole, kdy se na RTG ověřilo, že kosti dobře srostly (obvykle to bývá po šesti týdnech od zranění nebo u mne od operace), přidala jsem další varianty cvičení: jednak uvolňování týdny znehybněného kloubu kotníku, jednak jemné protahování všech zkrácených struktur.

V tu dobu jsem již také absolvovala první z několika řízených rehabilitačních cvičení s velmi zkušeným fyzioterapeutem Janem.

Prováděl se mnou podobné cvičení, jaké jsem už sama praktikovala, ale skvělé bylo, že s nohou mohl pracovat v jiných úhlech a z těch stran, kam jsem sama zasáhnout nemohla. A třeba cvičení post-izometrické relaxace je nesrovnatelně efektivnější, když je s vámi provádí fyzioterapeut – a vy cvičíte společně s ním a ne sami. Zažila jsem tu i různé doplňkové terapie s přístroji (laser na péči o jizvu, rázová vlna atd.)

Od erudovaných odborníků je radost se něco přiučit, co můžete pak přidat i do vaší denní rutiny:) A tady jsou další tipy na celkové procvičení nohy po delším znehybnění, které pak doma dělám (a i vy můžete):

• postupně zařazuji uvolňovací cvičení na kotník: tedy nejrůznější kroužení, vtáčení a vytáčení, vše velmi jemně a jen tak, jak to tělo v tu chvíli dovolí,
• postupně přidám i rolování na válci pro uvolnění ztuhlého lýtka,
• začala jsem i s jemným protahováním, aby se zvýšila hybnost v týdny znehybněném kotníku: tedy napínání špičky, sunutí napnuté plosky po zemi a podobné pohyby,
• a na závěr ještě vždy přidávám několik sérií izometrických posilovacích cviků na všechny dostupné části své nohy.

Vizualizace jako efektivní podpora léčby

Je dobré pracovat i s vizualizací: tedy představovat si, jak se zraněná noha pohybuje, jako by již byla opět uzdravená a dobře pohyblivá. Hodně to pomůže v motivaci a noze to dává nové impulzy z mozku, jak se má chovat a pohybovat. Najděte si denně chvilku (může to být třeba ráno po probuzení nebo večer před usnutím), kdy si v myšlenkách připomenete momenty, které vám dělají v životě radost – prožívejte je do všech detailů a bez žádných omezení tak, jako by vaše zranění ani nebylo!

Pokud například milujete výlety do hor, představte si vaše oblíbené vyhlídkové místo. Vykreslete si nyní velmi podrobně, jak vystupujete po známé cestě: váš krok i dech je plynulý, jedno i druhé chodidlo postupně našlápne na kamenitý podklad, při došlapu jemně zbrzdí, a pak ploska, kotník i lýtko energicky odpruží další vykročení.

Vaše kotníky dokonale pracují ve skvělé souhře, nohy jsou odpočaté a lehce stoupají, dech je klidný… a brzy jste už nahoře. Tam se rozkročíte, stojíte pevně na obou nohou, rozhlížíte se a užíváte nádherný výhled! 

Velmi dobře také funguje, když souběžně cvičí zdravá i zraněná noha. Rozsah pohybu u zdravé pomáhá nastavit normu výše i pro tu zraněnou. A také hned vždy vidíte, jak vám to zrovna v ten den jde. Krátká VIDEO-ukázka uvolňovacího cvičení na kotníky:

Tohle drobné cvičení jsem natočila v době těsně před zraněním. A pomáhá mi i teď jako určitá „norma“ – mám před sebou vzor, jak dobře by se mohla operovaná noha opět hýbat.

Práce s jizvou

Pokud jste po operaci a zůstala vám po výkonu jedna nebo více jizev, je třeba také přidat péči o celou oblast narušené kůže a podkoží. Jednotlivé kožní, svalové a fasciové vrstvy byly řezem zásadně narušené, často se kromě měkkých tkání narušilo i jemné cévní a nervové předivo. Bez náležité pooperační péče by zůstala celá široká oblast napořád znehodnocená – kromě horšího prokrvování se velmi často mění (obvykle se snižuje) citlivost celé postižené oblasti nebo některých částí.

Pokud se ihned nezačne s jizvou pracovat, může zašitá rána na povrchu ztuhnout a také jednotlivé skalpelem protnuté vrstvy kůže, podkoží a dalších tkání se k sobě napevno „slepí“. Neproudí mezi nimi ani výživa, ani informace a pohyb, a později se už nepodaří docílit toho, aby po sobě jednotlivé svalové a vazivové vrstvy opět hladce klouzaly. Vnitřní zjizvení v operovaném místě může zapříčinit také různé nežádoucí tahy a pnutí nejen v přímo dotčených svalech, vazech a fasciích, ale leckdy se toto pnutí díky fasciové síti přenese až do míst velmi vzdálených od vlastního zranění a tam se projeví třeba ve formě bolesti.

Neopečovaná jizva může také celou okolní oblast různě křivit a deformovat – ať už stahovat dovnitř nebo vyboulovat, a samotná jizva i její okolí je pak nepěkné i na pohled.

Jak konkrétně na to?

Konkrétní pohyby a drobné hmaty vám poradí a předvede fyzioterapeut/ka: ukáže, jak jizvu a celé její okolí prokrvovat, protahovat i uvolňovat. Přesné pohyby i konkrétní sílu přítlaku si nechte předvést na své noze, abyste to osobně pocítili a mohli to pak sami dobře opakovat.

Kromě odborných hmatů můžete vy sami denně jizvu lehce promazat krémem s kolagenem nebo jinou hojivou součástí, lehce promačkávat, natahovat i vlnit. Tyto jemné pohyby spolu s pravidelnou každodenní automasáží dokážou zázraky a i velmi narušená oblast se po čase opět zregeneruje k plné funkci.

Jen musíte počítat s tím, že obnovit plnou citlivost v poraněné oblasti trvá asi nejdéle. Regenerace narušených nervových drah potřebuje spoustu času, i tady ale trpělivost a pravidelná péče nakonec přináší ovoce. Je pak radost sáhnout si na zraněnou část těla a zase ji úplně „normálně“ procítit.

Mám s tím vlastní několikerou zkušenost: právě obnova citlivosti v pořezaných prstech ruky, ve zraněné dlani či v operovaném koleni mi trvala mnoho měsíců, a v jednom případě i několik let, než se to vrátilo do podobného stavu jako před zraněním. Tělo má však zázračné samo-uzdravovací mechanismy a téměř vždycky se nakonec plná funkce obnoví. 

První pomoc proti otokům

Je dobré si uvědomit, že otoky mohou vzniknout také tím, že se tělo po úrazu ještě málo hýbe. Dochází tak k hromadění lymfy (mezibuněčné tekutiny) právě i v dolních končetinách. Lymfatický systém je taková druhá srdečně-cévní soustava, ale bez srdce. Pumpou pro správné proudění lymfy tu je dechový i fyzický pohyb. Pokud je pohybu málo, k odvodnění i k detoxikaci těla pomáhá také lymfodrenáž, buď provedená fyzioterapeutem, nebo i vámi doma.

Před vlastní lymfomasáží je nutné uvolnit lymfatické uzliny: při péči o nohy jsou to hlavně uzliny v tříslech, na vnitřní straně stehen a v podkolení. Inspirujte se ve videu s fyzioterapeutem. A teprve pak můžete přistoupit k lehkým tlakovým a tahovým pohybům, které odvedou nahromaděnou lymfu směrem k uzlinám. Chcete-li se lymfodrenáž naučit, abyste si mohli pomoci sami, doporučuji nejprve konzultaci s fyzioterapeutem, zda je pro vás vhodná. Ukáže vám také správný postup. Více najdete například ZDE.

Jako první pomoc proti otokům dolních končetin vám poslouží i osvědčený způsob: dát si nohy nahoru. Během tohoto poležení na pár minut si mohou odpočinout po práci či námaze nejen nohy, ale celé tělo.

Mějte však na paměti, že se při rehabilitaci vašeho zranění budou střídat dny dobré a horší. Zažijete momenty, kdy vše půjde hladce a budete mít vážně dobrý pocit z rychlého pokroku a ze zlepšení.

A přijdou také dny, kdy vás zraněná část bude hodně bolet, nebo naopak bude málo citlivá, kdy se již dosažená pohyblivost po mnoha dnech těžké „dřiny“ a péče opět sníží a vy budete mít pocit, že je všechno marné a noha (nebo jiná dotčená část těla) se už nikdy nezlepší. Leckdy zasáhne také „počasí“ – a vaše zranění nepříznivě ovlivní i změny venkovní teploty či tlaku.

Neklesejte však na mysli: po těch slabších dnech se dobře vyspíte, vyrovná se tlak…a vnitřní i vnější okolnosti zase nastartují další zlepšování.

Zapojení hojené části do správné funkce celého těla

Když konečně máte za sebou klopotné rozhýbávání zraněného kousku těla, můžete si už vydechnout? Kdepak, tím to zdaleka nekončí! Nechcete přece doživotně kulhat jen proto, že jste museli čtvrt roku odlehčovat jednu nohu, že?

Teď je třeba začít původně zraněnou nohu (nebo jinou část těla) běžně používat. Tedy zpevnit svaly v okolí postiženého kloubu, zpružnit a rozhýbat chodidlo, změkčit celou plosku a přednoží a rozpohybovat všechny prsty na nohou! A nejen to, je třeba začít také plosku plně zatěžovat, stejně tak jako koleno. A také držet přitom pěkně v ose s kotníkem nejen koleno, ale i kyčel – a i tu pořádně rozhýbat.

Potřebuji taky rozmanitější cvičení pro protažení lýtka, které je po znehybnění velmi zkrácené. Už teď dělám jednoduché cvičení „fajfky“. Ale nestačí to, rozsah pohybu mám ve zraněné noze ještě malý (obrázky jsou ještě se zdravou nohou!). Lýtko tedy opečovávám víc: zahřívám celý lýtkový sval řádným prohnětením a masíruji jej – hlavně okolo Achillovky, ale i celé svalové bříško. Jen co budu moci chodit, právě dobře fungující, pružné a silné lýtko bude zásadní pro obnovu normální chůze bez kulhání. 

Pro zvětšování rozsahu pohybu v poraněném kotníku jsem si navíc ušila bezva jednoduchou pomůcku: zabralo to pár minut a stačilo mi pár pruhů velmi pevného tkalounu, dva kousky suchého zipu a kousek širší gumy. Vínové pruhy obepnou chodidlo a kotník, modrý pak obemkne patu a tahem za černý dlouhý pruh s našitou gumou se dobře protáhne Achillovka i lýtko.  

Protahovat je možné hned ráno v posteli, klidně ještě vleže. Podmínkou ale je, že okolí Achillovky i lýtko předtím lehkým promnutím (třeba pomocí „drbání“ ploskou druhé nohy) zahřejeme, aby bylo k natahování „ochotné“. Nebo pak kdykoliv přes den, vsedě na židli. Cvičení zabere jen pár minut, ale pouze toto zdaleka nestačí! 

Cviky pro nohy – velký pomocník k uzdravení

Od týdne, kdy mi poslední den v květnu po čtvrt-roce konečně vyndají dva velké šrouby, spojující holenní a lýtkovou kost, bude i rehabilitace vyžadovat nový impuls. 

Mé Cviky pro nohy jej určitě přinesou, těším se na to! Vím, že tam mám opravdu hodně dobrých a účinných cviků a jejich různých variant, abych se při cvičení nenudila nejen já, ale ani moje svaly:) Některé cviky jsem již pozapomněla, ale teď je moc ráda najdu a zařadím, protože se přesně hodí do skládanky k ozdravení nohou. Třeba uvolňování a rovnání ztuhlých prstů. A také jejich zpevňování, které je ohromně důležité pro dobrý odraz, až mi lékař konečně povolí i chůzi bez berlí. To, abych pak nekulhala, hodně záleží i na volném skloubení v kotníku, to je pro hladkou chůzi naprosto zásadní.

Už teď ze Cviků pro nohy denně využívám několik cviků, které jsem si vybrala z 1. a 2. kroku tohoto programu. Právě jednoduchá Rozcvička kotníku pomáhá jeho prohřátí a uvolnění. Cvičím ji vleže na posteli, ale někdy i vsedě na židli. 

Mám pro vás ale vylepšení, které zlehčí její provádění: budete-li cvičit vsedě na židli (jako je to na videu), prosím cvičte jen s jednou nohou, a druhou nechte opřenou chodidlem na zemi! (Začněte a končete vždy tou zraněnou). Proč? Lépe se soustředíte na pohyb v kotníku a nebudete muset ještě hlídat, zda současně netropíte divné kousky se svými zády, kterým by jistě nesvědčilo třeba velké prohýbání v bedrech.

VIDEO ROZCVIČKY KOTNÍKU je ukázkou. jak vypadají Cviky pro nohy uvnitř

Vy, kdo raději rychle skouknete text a fotky, než byste sledovali video, zde máte popis s fotodokumentací tohoto cviku. 

FOTOPOPIS variant ROZCVIČKY KOTNÍKU (podobný je u všech cviků v kurzu)

Dělám i „Protažení lýtka“ – důležité cvičení, které uchová pružné lýtko, pomáhá zlepšit odraz při každém kroku, ale funguje skvěle také jako prevence tvorby patní ostruhy.  

A ještě pár dalších vychytávek: pro zlepšení své nyní málo používané klenby určitě brzy zařadím i různá cvičení na posilování plosky a prstů nohou, ale i pro zpevnění holení, lýtek i stehen. To abych mohla po skoro čtyřech měsících zase vykročit bez kulhání! Tohle mě teď čeká, a propracovaný online kurz Cviky pro nohy  mě v tom hodně podpoří.

Třeba i pro vás je teď ta správná chvíle, kdy vám Cviky pro nohy mohou pomoci a ještě před létem zlepšit fungování i tvar nohou, zkrášlit držení těla i zpružnit chůzi.

Cvičte s radostí pro zdraví

Držím palce všem zraněným. Neklesejte na mysli, nespoléhejte pouze na fyzioterapeuty (i když určitě velmi doporučuji je vyhledat co nejdříve!) a denně cvičte také sami! Doporučuji cvičit vždycky ve stejnou dobu, nejlépe ráno. Když si cvičení pevně zafixujete a udržíte ve své denní rutině, můžete každý den sledovat malý posun ke zdraví. Když k tomu přidáte optimistický pohled a radost z toho, že své uzdravení můžete z velké části ovlivnit aktivním přístupem i vy sami, jste na své cestě k vyléčení už jen kousek od cíle. Existuje totiž přímá úměra mezi péčí o sebe a výsledky: čím více času si sami věnujete, tím rychleji dojdete k uzdravení.

Pro mne je nyní návrat ke zdraví prioritou a kromě půlhodinky společného cvičení 2x týdně s fyzioterapeutem si ochotně každý den věnuji víc jak hodinu, kdy s nohou cvičím, protahuji, masíruji a celkově pečuji nejen o kotník. A tak věřím, že se brzy dočkám i radosti nad tím, jak budu zas krásně vnímat svůj sice operovaný, ale již dobře rozpohybovaný a plně citlivý kotník, a to jednak při svých cvičebních lekcích, ale i při opětném sportování v přírodě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přeji i vám, ať se díky správné rehabilitaci a vlastní píli brzy vrátíte ke všem oblíbeným aktivitám a můžete si opět užít život naplno!

Všechny díly této „rehabilitační“ série jsou tady:

Někdy stačí vteřinka… a vše je hned jinak!

Když máte berličku nejen jako (2. díl)

Jak pohybem vdechnout život do zraněné části těla (3. díl)

Všechno zlé je k něčemu dobré… tak k čemu? (4. díl)

Když se velké přání potká s dobrou rehabilitací (5. díl = po 10 měsících)

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Ohlédnutí po půlroce od úrazu

Koncem ledna se kolem naší chatičky prohnala vichřice a polámala majestátní borovice, vysoké břízy i ovocné stromy na našem pozemku. Zahrada byla posetá polámanými větvemi, ze stromů trčely nalomené pahýly a nejhůř dopadla stará mirabela – vítr ji rozštípl a roznesl její korunu do všech stran.

Povolala jsem na tu pohromu stromové doktory – vyzkoušené arboristy, kteří naše stromy odborně ošetřovali už dřív. Činili se s pilou vysoko nad zemí a zavěšení na lanech „léčili“ všechny ty zlomeniny. Prořezávali, zkracovali koruny, snášeli větve tlusté jak letité kmeny a kupili dole celé hromady. Když skončili, země zůstala pokrytá odřezanými větvemi, naporcovanými kmeny a po mirabelce zůstal jen vysoký čerstvý pařez.

Vzchopila jsem se a začala velký úklid. To jsem ještě netušila, že rehabilitace celé zahrady potrvá celý půlrok! Týden nato jsem si totiž zle polámala vlastní kotník. I mne dávali dohromady ortopedičtí odborníci, ti však naštěstí odlomené kousky kostí neodřezávali, ale přišroubovali. I ta má rehabilitace trvá už taky hnedle půlrok…

A k čemu mi to zlé bylo tedy dobré? Co jsem za tu dlouhou dobu získala?

Věnuju si čas

Poprvé po čtyřiceti letech nevedu ani jedinou cvičební lekci pro druhé, a mnoho týdnů, vlastně celý semestr vůbec necvičit s mými lidmi je tak neobvyklé! A přece  mám nyní každý den klienta – sice jen jednoho, zato však velmi náročného – sebe!

Léčba po těžším úrazu bývá obvykle dlouhodobá záležitost a pokud nám na ní opravdu záleží, je nutná každodenní činnost.

Tím myslím, že ÚLPNĚ KAŽDÝ DEN je třeba provádět drobné krůčky. V ty první dny se zdá, že budou pořád stejné, ale kdepak: když nevynechám, dějí se menší či větší změny:

• vsedě na posteli trochu hýbu kotníkem a pak i masíruji jizvy,
• přidávám drobné protahovací a pak i posilovací cvičení na lýtko, kotník a chodidlo,
• stojím o berlích, a hurá, pak už s nimi i chodím, učím se s nimi různé triky,
• po pár měsících jdou berle do sklepa, kulhám a beru hůlky,
• už nekulhám, tak odkládám hůlky a trénuju chůzi s odrazem,
• jezdím na rotopedu, je to nuda, tak raději chodím v přírodě,
• a když přijde léto, plavu a jezdím na obyčejném, lehoučkém kole,
• a pořád denně hodinku cvičím svůj speciální program… a rozhodně se nenudím.
• Jo, a ještě ta bolest! Provází mě denně, věrně a neustále. Mění se její intenzita, vnímání i kvalita: někdy až naprostá necitlivost a tuhost, jindy velké tahy, tlaky až po bodavé píchání. Taky se stěhuje – když mizí v kotníku, objeví se ve druhém koleni, pak zas bolí (nejen od masáží) oba palce na rukou a nechtějí se ani ohýbat…

Stále docházím na rehabilitace, ale pomalu mě už skoro vyřazují jako vyléčenou. Ale tak to zdaleka není, už teď vím, že to bude ještě dlouhá cesta. Nejspíš až za pár let se obnoví plná citlivost v chodidle, a pohyblivost v sešroubovaném kotníku už asi nikdy nebude jako dřív, s tím se však dá už celkem normálně žít.

Taky chci opět vést své lekce Zdravá záda, a tak se připravuju na opětovné setkání se svými cvičebními přáteli v podzimních kurzech.

Už teď mi píšou, že se moc těší, a tak po celé léto, přes bolest i přes zdravotní nepohodlí, denně pilně trénuju:)

Chcete se taky přidat a zacvičit si se mnou?

Píšu a zkušenosti sdílím

Zase ráda a s lehkostí píšu. Rozhodla jsem se sdílet své úrazové „zážitky“ a hlavně nabyté osobní zkušenosti – třeba se mohou hodit i některým z mých čtenářek/čtenářů, i jim se tu a tam může něco stát. Dychtivě sbírám tipy pro případné „plameňáky“, jak nám trefně říkají sami zdravotníci.

Když to slyším poprvé, chechtám se tak, že se mi i srdce směje: zrovna si to šinu nemocniční chodbou na kontrolu, poskakuju přitom o berlích po jedné a tu zraněnou, natřenou ještě červenou „operační“ dezinfekcí, mám skrčenou, aby nebrnkala o zem… Typický plameňák!

Zjišťuju, že sdílení má svá kouzla i benefity. Najednou mi píšou i lidé, kteří se roky, ba nikdy předtím neozvali, i když mě prý pravidelně sledují. Mám radost, že doteď jen hypotetičtí čtenáři jsou reální a dokonce mají i jméno! O to větší mám chuť psát.

I na ulici mě třeba zastaví úplně „cizí“ lidé a ptají se, jak se mi daří –  je to vážně moc milé. A vida, ukáže se, že i oni jsou mými pravidelnými čtenáři, a nejspíš četli pilně i ten nejnovější „zdravotnický“ seriál o mém zranění.

Začala jsem zase číst

Léta jsem odkládala návštěvu knihoven na dobu, až budu mít čas, a mezitím mi legitka do knihovny dávno propadla. Teď mám víc volna i důvod, a už neztrácím čas.

Čtu cestou na kontrolu, v metru, tramvaji, v autobusu, čtu v čekárnách, při snídani, po obědě, před spaním, cestou na chatičku, na dovolené, čtu, čtu a čtu!

A taky hledám a sbírám tipy na dobré knížky, a to prosím i od vás, přátelé – máte pro mě nějaký??

Napište, těším se!

Rekonstrukce chatičky pokračuje

Také mám čas na rozmyšlení, jak to na naší chatičce má vypadat, až bude kompletně opravená. Spolu s mužem pilně jezdím na kontroly a porady se stavebníkem, nejprve ještě o berlích, pak už nalehko, bez nich.

Namísto sportovních obchodů či butiků se teď můj zájem přesunul do Hornbachu, Bauhausu, Sika, Světa světel, Pro-doma a dalších dříve přehlížených center.

Nechávám si posílat vzorky, vybíráme podlahy, obklady, nábytek, světla i asi tisíc dalších potřebností, plánujeme, rozměřujeme, nakupujeme, znovu vyměřujeme, stěhujeme, vybalujeme, objednáváme, přikupujeme, a tak dál a tak podobně, celé jaro a léto. Zná to jistě dobře každý, kdo někdy stavěl nebo rekonstruoval.

Je to ale už nadějnější doba než když jsme zjišťovali, co všechno nás čeká…

A třeba už konečně bude po dvou letech do zimy hotovo.

Zahrada ožívá

Postupně také začíná „rehabilitace“ poničené zahrady. Po malých kouscích třídím obří hromady dřeva: nejdřív ještě vsedě a s berlemi u nohou zpracovávám velkým i nůžkami hory větví…

Po odhození berlí už můžu postupně trénovat rovnováhu i s hráběmi a lopatou. Odhazuju jehličí, hrabu a vrším,  a mech i tráva ukryté pod touto vrstvou se můžou zase nadechnout.

Taky chůzi trénuju aktivně, ale raději ještě s oporou o kolečko plné malých polínek. Kupím je do nepřehlédnutelných hromad. Ta zimní spoušť postupně ubývá a pozemek se zas mění v docela obyvatelnou lesní zahradu.

Místo cyklistiky maluju

Když přicházejí dlouho plánované cyklo-dovolené, to ještě sotva chodím (kolo přijde na program až v létě). A tak mám čas malovat. Léta jsem si slibovala, jak vytáhnu barvy a zas začnu své malířské pokusy. A vždycky to skončilo stejně – po celodenních vyjížďkách už nebyla ani energie a čas, a často ani to světlo… Teď mám vše, a tak denně na výletech maluju.

Je to neumělé (ty mé malířské pokusy mají svůj vývoj, a jsou řazené od těch úplně prvních odshora dolů), ale moc mě to baví. Maluju v bavorském lese, v rakouských horách i doma na zahradě. Snažím se zachytit venku ty prchavé chvilky, než se vše zase změní – mraky se rozplynou a krajinu prosvítí slunce, stíny se zkrátí nebo prodlouží, barvy se rozsvítí a za okamžik zas potemní.

A čím dál víc obdivuju ty malířské mistry, kteří lehkým štětcem kouzlí své nadýchané krajinky: někdy pár tahy dotvoří snovou atmosféru, jindy jednou čárou podtrhnou bouřkové drama. Brány k tajemství akvarelu mi sice zatím zůstávají pootevřené jen na škvírku, ale nevzdávám to.

Online tvorba opět startuje

A co mé online projekty? Ty zatím stály, stály, a trpělivě čekaly, až na ně dojde: až zbyde energie, objeví se inspirace i chuť tvořit. A nakonec to přece jen přichází… a během podzimu se konečně rozsvítí i web a nový online kurz bude TU! Nechte se překvapit.

Zvědavci mohou nový kurz omrknout tady a rovnou se zapsat. 

Odpověď na otázku

Když se tak zamyslím, tak i díky těmto osobním příkladům mám dost pádný důvod ke konstatování: ANO, na přísloví „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ je z mého pohledu hodně pravdy.

A co mi to ještě dalo?

Trpělivost! Sezení v čekárnách to pacienty velmi dobře naučí. Pokoru. Když je j člověk ne-mocný a závislý na znalostech a dovednostech lékařů, fyzioterapeutů a sester, sklání se před jejich uměním. Důvěru! Ano, můžu vložit své tělo i osud do „cizích“ rukou a naprosto důvěřovat, že vše dobře dopadne. Zpomalení! Naučila jsem se, že se nemusím životem jen prohnat, že zpomalený život přináší velké zklidnění nejen tělesné, ale i duševní, a tak je pomalost někdy i velká radost:) Optimismus. Bez něj se cesta zdá ještě delší a trnitější, a i ta bolest je horší. Sílu! Po každém propadu na cestě k uzdravení je třeba sebrat dost sil k překonání nechuti a často i bolesti, aby se mohlo znovu vstát.

Mnohokrát jsem se také znovu přesvědčila, že je vážně skvělé, když si můžu úhel pohledu na celou situaci sama zvolit. Kdo „sýčkuje“, svádí vše zlé na druhé  a stále se zlobí, nebývá tak rychle vyléčen. Zranění i stavba mi daly hodně zabrat, ale i tak raději na všem vidím to dobré.

Sice je teď můj kotník, okrášlený třemi novými jizvami, o dost tužší i tlustší, ale po půlroce bezmoci už zase jezdím na kole! A za těmi hortenziemi sice uvnitř chaty i všude venku ještě „číhá“  obří kopec práce, ale… že ty kytky vážně krásně kvetou?

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Jak to bylo téměř před rokem

Hned po návratu z loňského lyžovacího výletu do Alp, koncem února 2024, jsem vyjela na kole… A pak přišel velmi nešťastný pád a mnohaměsíční zdravotní sešup. Držela jsem se však celou dobu myšlenky, že všechno, co chci dál dělat, zase půjde, jen to bude asi stát velké úsilí.

Na podzim se už blýskalo na lepší časy, a tak jsem začala opět připravovat zimní dvoutýdenní intenzivní výlet do největšího střediska ve francouzských Alpách na dohled od Mt. Blancu, do Tří údolí! A to nejen pro sebe, ale i pro zhruba stovku přátel dobrého lyžování: hlavně bývalých studentů, a pak i dalších kamarádů a dobrých známých.

Mnoho lidí se zajímalo: to jako vážně si troufneš po tom všem ještě lyžovat? Co když se nevejdeš s tou nohou do boty? Nebojíš se, že spadneš a zase si něco zlomíš? Co když Ti bude ten zraněný kotník každý den otékat? A vydržíš vůbec ve svých letech ještě lyžovat po celé dva týdny?

Jenže lyžování mě opravdu baví a moc jsem si přála ještě znovu zažívat radost z elegantního pohybu při jízdě v tak nádherných horách. Byla jsem sama zvědavá, jak to dopadne. Ale dokud to nezkusíš, nic se nedozvíš, že?

Dobrá příprava je základ!

Bez promyšlené přípravy by to byl přece jen docela risk. Jak se tedy vrátit do dobré kondice? Mně to zase  nedalo až tolik práce, protože kromě každodenní rehabilitace jsem od podzimu už začala opět vést pravidelné lekce cvičení Zdravá záda.

Na své tři hodinové lekce týdně jsem se poctivě připravovala, abych svým dlouholetým klientům dopřála zase nějakou novinku a nenudili se. A tak se i ty moje hranice dechové kapacity i svalové síly během příprav i vlastního cvičení pomalu posouvaly a kotník se nenápadně také zpevňoval.

Ale i pro ty, kdo by se (stejně jako já) chtěli po úraze začít rozhýbávat sami doma, to není problém: vyzkoušený online kurz Záda v pohodě to jistí! Vím to od mnoha klientů už z doby covidu, kdy online setkávání byla jedna z mála možností, jak se pod odborným vedením smysluplně hýbat. 

Říkali mi, a po měsících izolace se to pak během setkání na cvičení naživo i ukázalo, že každodenní cvičení doma jim přineslo ty správné výsledky: pevnější tělo, lehčí vyběhnutí do schodů či do kopce, menší zadýchávání, a dokonce i silnější paže na nošení nákupů!

Zlepšení kondice prý bylo vlastně zjevnější než výsledky po pozdějším společném cvičení v tělocvičně – to totiž bylo jen jednou za týden, a víc se jim do opět už běžného denního režimu nějak nevešlo:) 

Jednoduchá, ale nutná specialita navrch se velmi osvědčila!

Tohle všechno ale pro bezproblémové celodenní sjezdové lyžování nestačí!

Málo natrénované a trochu zlenivělé tělo sice něco vydrží, ale obvykle se tak po dvou hodinách sjezdování už začne hlásit únava, především od nohou. Do dvou dní se pak hlavně u starších lyžařů (a také u mladších, netrénovaných) objeví „těžké nohy“, svaly na nohou ztuhnou, především lýtka a stehna vypovídají službu a odmítají se dál namáhat.

A platí to vlastně i pro jakékoliv trochu intenzivnější sportování v přírodě, třeba pro jízdu na běžkách, letní horskou turistiku, cyklistiku či třeba běhání.

Lyžování (případně i jiná aktivita v přírodě, kde potřebujete nohy:) je pak taková námaha, že převládne chuť to zabalit a jít si domů odpočinout. A přemáhat tu únavu a bolest se nechce, dokonce ani když je krásné počasí a prázdné sjezdovky k pohybu přímo vybízí!

A pokud se přesto jde „přes hranu“, roztřesené nohy mohou způsobit třeba uklouznutí na náhodné plotně a nešťastný pád, třeba i s velmi nechtěnými následky.

Všem, kdo se chystají si pobyt na horách užít, proto doporučuji začít včas chodit do posilovny a nohy tam potrénovat. A kdo posilovny nemá rád, tak alespoň přidat velmi jednoduchý, ale léty prověřený osvědčený tip: podřepy! A to ne týden před odjezdem, ale aspoň dva až tři měsíce předem!

Vtip je jednak ve správném provádění, tedy s nohama pěkně v ose od kyčlí přes kolena až po nárty a špičky nohou, kdy kolena při pokrčování nepřesahují špičky nohou a krčí se přímo nad nárty, (ano=foto vlevo), tedy nekácejí se ani dovnitř ani ven (ne=foto uprostřed a vpravo). Důležitý je také rozumný rozsah pohybu – dobře, ale ne víc než dobře:) Tedy maximálně do pravého úhlu a ne víc!

Další vtip je pak v dávkování! Když začátečník v podřepování začne s deseti až dvaceti opakováními, nijak jej to neznechutí. A když každý další den přidá jeden až dva podřepy navíc, tělo se zprvu ani moc neunaví. Tenhle až triviální cvik totiž svádí k domněnce, že je to celé hloupost a nic se nestane. Jenže už po pár týdnech se začnou dít drobné změny, a po čtvrt roce to už poznáte najisto: na schodech stoupáte bez námahy a při chůzi jste lehcí jako pírko. Však to vyzkoušejte!

Jízdu na lyžích si pak celý den užíváte a ne jen vydržíte, a v pohodě sjedete i obtížné úseky nebo prudší svahy bez bolesti stehen, a tedy zcela bezpečně.

Moje příprava například činila každý den 200 podřepů po poslední tři týdny před odjezdem a zajistila mi každodenní pohodové, minimálně šestihodinové lyžováni. Ani má sesterská společnice pro první lyžovací týden přípravu nepodcenila – a její denní dávka 50 podřepů, prováděných však po celé čtyři měsíce před plánovaným odjezdem, jí umožnila si pak každou jízdu vychutnat.

Další drobné vylepšení

A ještě jedna poznámka: mít zpevněné tělo a nohy je fajn, ale stabilita, pevnost i dobrý výkon začíná u chodidel! 

Po úrazu jsem si naordinovala několikaměsíční samo-výcvik, opravující všechny porouchané tkáně pomocí Cviků pro nohy. Vše se časem zúročilo a kvalitně potrénovaná chodidla mi zase byla dobrou oporou.

Pro dobré nastartování dne pak už jen stačilo do koupelny přidat (a také denně minutku či dvě používat) drobné „hračky“: hexagonky či oblé jehlánky pro podporu klenby, nezbytný masážní míček pro stimulaci plosky a balanční plošinku pro trénink stability.

Malý míček mne pak věrně provázel i do hor!

Příprava na horách

A co každodenní rutina na svahu? Už jen to tahání těžkých lyžáků a lyží na sníh člověka dost zocelí! Pak přidáte tři čtyři otočení, zakroužení v ramenou a pár podřepů na lyžích, a jste na první obloučky zahřátí. A když je čas ještě před jízdou se trochu protáhnout, nehrozí pak přetažení Achillovek nebo namožení lýtek.

A podstatné, ba zásadní pro výkon v dalším dni je tahle vychytávka: když na konci dne vše završíte pohodovým protažením celých dolních končetin, a to ze všech stran, už bez lyží a v klidu na pokoji, s dlooouhým výdechem v každé protahované poloze, jsou vaše nohy druhý den jako nové!

Někteří mí již poučení studenti si před strečinkem nejprve nohy ze všech stran pečlivě válcují speciálním válečkem, aby si od sebe „rozlepili“ a prokrvili také fascie, uvolnili i všechna stažení ve svalech a mohli je pak lépe protáhnout. A to je pak naprostá úleva! Pocítíte stehna i lýtka jako mnohem pružnější, volnější i lehčí… a další den vás budou nohy dobře poslouchat.

I ve vyšším věku to jde

Na hory jezdím odmala, a do Alp již více jak 30 let. Za tu dobu jsem pozorovala a motivovala mnoho lyžařských kolegů – studentů, některé od jejich prvních lyžařských krůčků během studia na zimních kurzech, mnohé z nich později i včetně jejich dětí. Jejich nadšení a radost mi vracejí vloženou energii.

Specifickou skupinou byli a jsou studenti 3. věku, ti vydrží asi nejvíc! Lyžařské nadšence totiž od prázdných sjezdovek neodradí ani artróza kloubů.

Když je bolest již nesnesitelná a ani cvičení již nepomáhá, někteří dokonce podstoupí operaci s výměnou postiženého kloubu… a nejlepší rehabilitací na „plechová kolena“ je pro ně pak… zase lyžování!

Myslíte, že byste ty čilé sedmdesátníky či téměř osmdesátileté dámy nebo pány poznali na svahu podle jízdy? Kdepak, a ani podle očí ne, ty i přes občasnou bolest jiskří a září nadšením! To jen když pak sundají helmu i lyžařské brýle, vrásky a bílé vlasy je nakonec přece jen prozradí.

A tak je to určitě i v jiných disciplínách. Kde je vášeň a nadšení, tam vždy vede cesta, nějak, někudy… a slovo „nejde to“ tihle nadšenci obvykle neznají.

Pokud jste během života našli svůj oblíbený pohyb či sport, který vám dělá dobře, a k tomu i dobrou partu lidí, kteří sdílejí stejnou vášeň, pak ani zranění není překážkou.

Naopak, ta budoucí radost z opětovného návratu k milované činnosti je tou nejpevnější motivací ke kvalitní rehabilitaci, k jejímu zdárnému dokončení a poté i k pravidelnému udržovacímu cvičení.

Přeji těm z vás, kdo ještě nemáte svůj oblíbený „kousek pohybu“, abyste si jej také našli. Udrží vás totiž zdravé, svěží a radostné.

Všechny ostatní díly této rehabilitační série jsou tady:

Někdy stačí vteřinka… a vše je hned jinak (1. díl)

Když máte berličku nejen jako (2. díl)

Jak pohybem vdechnout život do zraněné části těla (3. díl)

Všechno zlé je k něčemu dobré… tak k čemu? (4. díl)

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!

Jak to bylo loni touto dobou…

Když jsem loni na jaře rehabilitovala po únorovém úrazu kotníku na elektrokole, vše se zdálo zalité sluncem. Kotník byl skvěle odoperován velice šikovným panem doktorem, dobře se hojil, následnou péči jsem opravdu nepodceňovala a denně pečlivě masírovala a cvičila. Po kratších procházkách přišly ty víc a víc prodlužované, letní plavání v rybnících, a pak i kolo!

Ano, během léta jsem opět sedla na kolo, ale zatím jen na to „obyčejné“ jednoduché, bez motoru a dokonce i bez přehazovačky. Jízda po rovině i do mírných kopečků byla v pohodě, bez přípomoci lehce sportovní, a kotník vůbec neotékal.

Pomalu jsem se vracela i do běžné celoroční pohybové rutiny: od podzimu jsem opět vedla pravidelné cvičební lekce Zdravá záda i semináře Zdravé nohy – ano, už jsem i své nohy zas považovala za uzdravené.

V zimě pak ještě přibylo lyžování na francouzských sjezdovkách, a opět úplně bez problémů.

Co se starým kolem?

A blížilo se další jaro, to letošní: 2025.

Ve sklepě stále čekalo to zlovolné elektrokolo, a mně se na něj vůbec nechtělo sedat. Kdykoliv bylo pěkné počasí na výlet, našla jsem si důvod, proč nejet. Jako by mi tělo říkalo: tohle kolo už není pro Tebe. Ale že by už nastal i konec vyjížďkám v oblíbených alpských údolích s našimi cyklo-přáteli, to se mi ještě nezdálo. Když se pak naskytla možnost podívat se na jiné, o něco menší elektrokolo, hlavně bez zvýšené zpevňující příčky znemožňující rychlé nasednutí, nebránila jsem se tomu.

Nakonec to skončilo prodejem původního kola – přece jen mi způsobilo opravdu dlouhodobou nepohodu, zatímco teď dělá radost jedné milé středoškolačce. A já si vybrala nové, méně sportovní elektrokolo, na které se velmi pohodlně nasedá i sestupuje a výletovat na něm v příměstské krajině je velká pohoda.

Myslela jsem si, že odteď bude i jízda v terénu – a klidně i v tom alpském – opět radostí. Že se přes vše přehoupnu tak lehce, jako to bylo při všech ostatních pohybových aktivitách: třeba při turistice, plavání, na lyžích nebo při běhu. Jak jsem se mýlila!

Všechno je jinak!

Odjeli jsme do rakouských Alp a jako vždycky nás čekaly jednodušší i celkem náročné cyklovýlety, pečlivě naplánované manželem, vedoucím výpravy. Nejen jízdy podél vody, ale tak jako v předchozích letech i stoupání do příkrých sedel, kam se s běžným kolem starší cyklista už obvykle nevyšplhá.

A na jednom takovém kopci se to stalo. Cestou dolů po prudké a dosti kamenité cestě mi kolo podklouzlo, a díky jiné konstrukci kola jsem to bezpečně ustála. Ale tělo si pamatuje! Stres z toho okamžiku pádu před více než rokem byl zřejmě uložen v každé buňce mého těla, a tak mi vypovědělo službu.

Najednou jsem se nemohla nadechnout, spustil se vodopád slz, svaly ztratily veškerou sílu a tělo se zastavilo, že dál už na kole nedá ani jeden záběr. Sešla jsem nejprudší část pěšky a postupně se zase uklidnila. Ten den jsem se už raději vrátila bezpečnou dolinou. A aby mi to bylo úplně jasné, tak jsem tu stejnou hrůzu prožila ještě jednou, a zase na dost svažitém travnatém sešupu, tentokrát při sjíždění k horskému jezeru. Po dalším pěším a velmi pomalém sestupu vedle kola jsem pochopila jedno: už to nebude jako dřív!

To dáš, makej! Anebo ne?

Slýchávám to hodně v kolektivech, zvláště u sportovců – v obtížnějších momentech se hecují: to dáš, překonej se, ještě jsi přece „jura“, nevzdávej to, makej! U mladých a trénovaných to může být podpůrné až stmelující, u těch starších však někdy už i škodlivé – potlačuje a tiší to osobní hlas z nitra.

Naše tělo je totiž chytré a dává nám obvykle včas vědět, když to přeháníme. Zvlášť pro bývalé sportovce je často těžké si přiznat, že teď je ta chvíle, kdy je třeba snížit na sebe nároky. Anebo se i vzdát dříve oblíbených činností – to vyžaduje velkou dávku pokory, odhodlání i odvahy.

Je to velké umění, přestat po mnoha letech třeba lézt, skončit s motorkou, dát lyže do sklepa nebo předat mladším šnorchl a neopren. Prostě uzavřít jednu kapitolu dřív, než přijde krutá ťafka, když signály neposlechneme.

Odvaha ke změně cílů

A tak tu dávám prostor mému vnitřnímu hlasu a vzdávám se vyjíždění kopců, z nichž se pak budu bát sjet. Ani sjíždění „sjezdovkových“ cest z horských vrcholů už není pro mě. Ale kola jako bezva dopravního prostředku se ještě zdaleka nevzdávám! To obyčejné rozhodně nestojí v koutě, přes léto bývá denně využité – nástupy na výlety do lesů, za nákupy nebo na houby jsou hned rychlejší.

A v horském terénu pořád ještě můžu v pohodě jezdit na novém elektrokole a hlavně do kopců využívat jeho přednosti. Jen budu volit schůdnější cesty o něco níž než dřív, už žádné vrcholové extrémy s prudkými štěrkovými sjezdy. Do krpálů a na výhledy si raději vystoupám při pěší túře a dolů sejdu taky tak – ty přetažené výkony totiž vážně nestojí za následně zkažený čas kvůli vyčerpání a nemoci, nebo kvůli zranění či operaci.

Jak dál? Tipy pro odhodlané

A co dál? Pro tvořivé a přemýšlivé se totiž může otevřít nová kapitola nebo celý nový obzor, stačí najít nový smysl pro své konání. Nečeká třeba na víc pozornosti váš potomek nebo vnouče? A co oslovit dávné kamarády a zajít na bezva koncert nebo se spolu kouknout na film, který jste chtěli vidět.

Či se podívat na neotřelou originální výstavu (foto z výstavy Chiharu Shioty: Neklidná duše v Kunsthalle Praha) anebo zajít do divadla a potěšit se skvělými hereckými výkony svých oblíbenců… Nebo oprášit slovíčka, gramatiku a pak si zas přečíst knížku v jazyce, který jste dobře ovládali, ale teď jej pomalu zapomínáte? A co takhle se sebrat a odjet na místo v cizině, které jste už dávno toužili poznat? 

Já jsem loni během svého „znehybnění“ po letech znovu objevila kouzlo malování, provázím malou vnučku v začátcích jejího školkového života, letos jsem se vrhla na tvorbu nového online kurzu Cviky pro oči, na zahradničení a na práci se dřevem – pro klidné chvíle při krátkém zastavení v rušném dni jsem si třeba vyrobila „dešťovou hůl“…

A příští rok budu zvelebovat zahradu, opakovat francouzštinu a cestovat. A jak to máte právě teď vy?

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!