Vladana BotlíkováOhlédnutí po půlroce od úrazu
Koncem ledna se kolem naší chatičky prohnala vichřice a polámala majestátní borovice, vysoké břízy i ovocné stromy na našem pozemku. Zahrada byla posetá polámanými větvemi, ze stromů trčely nalomené pahýly a nejhůř dopadla stará mirabela – vítr ji rozštípl a roznesl její korunu do všech stran.
Povolala jsem na tu pohromu stromové doktory – vyzkoušené arboristy, kteří naše stromy odborně ošetřovali už dřív. Činili se s pilou vysoko nad zemí a zavěšení na lanech „léčili“ všechny ty zlomeniny. Prořezávali, zkracovali koruny, snášeli větve tlusté jak letité kmeny a kupili dole celé hromady. Když skončili, země zůstala pokrytá odřezanými větvemi, naporcovanými kmeny a po mirabelce zůstal jen vysoký čerstvý pařez.
Vzchopila jsem se a začala velký úklid. To jsem ještě netušila, že rehabilitace celé zahrady potrvá celý půlrok! Týden nato jsem si totiž zle polámala vlastní kotník. I mne dávali dohromady ortopedičtí odborníci, ti však naštěstí odlomené kousky kostí neodřezávali, ale přišroubovali. I ta má rehabilitace trvá už taky hnedle půlrok…
A k čemu mi to zlé bylo tedy dobré? Co jsem za tu dlouhou dobu získala?
Věnuju si čas
Poprvé po čtyřiceti letech nevedu ani jedinou cvičební lekci pro druhé, a mnoho týdnů, vlastně celý semestr vůbec necvičit s mými lidmi je tak neobvyklé! A přece mám nyní každý den klienta – sice jen jednoho, zato však velmi náročného – sebe!
Léčba po těžším úrazu bývá obvykle dlouhodobá záležitost a pokud nám na ní opravdu záleží, je nutná každodenní činnost.
Tím myslím, že ÚLPNĚ KAŽDÝ DEN je třeba provádět drobné krůčky. V ty první dny se zdá, že budou pořád stejné, ale kdepak: když nevynechám, dějí se menší či větší změny:
- vsedě na posteli trochu hýbu kotníkem a pak i masíruji jizvy,
- přidávám drobné protahovací a pak i posilovací cvičení na lýtko, kotník a chodidlo,
- stojím o berlích, a hurá, pak už s nimi i chodím, učím se s nimi různé triky,
- po pár měsících jdou berle do sklepa, kulhám a beru hůlky,
- už nekulhám, tak odkládám hůlky a trénuju chůzi s odrazem,
- jezdím na rotopedu, je to nuda, tak raději chodím v přírodě,
- a když přijde léto, plavu a jezdím na obyčejném, lehoučkém kole,
- a pořád denně hodinku cvičím svůj speciální program… a rozhodně se nenudím.
- Jo, a ještě ta bolest! Provází mě denně, věrně a neustále. Mění se její intenzita, vnímání i kvalita: někdy až naprostá necitlivost a tuhost, jindy velké tahy, tlaky až po bodavé píchání. Taky se stěhuje – když mizí v kotníku, objeví se ve druhém koleni, pak zas bolí (nejen od masáží) oba palce na rukou a nechtějí se ani ohýbat…
Stále docházím na rehabilitace, ale pomalu mě už skoro vyřazují jako vyléčenou. Ale tak to zdaleka není, už teď vím, že to bude ještě dlouhá cesta. Nejspíš až za pár let se obnoví plná citlivost v chodidle, a pohyblivost v sešroubovaném kotníku už asi nikdy nebude jako dřív, s tím se však dá už celkem normálně žít.
Taky chci opět vést své lekce Zdravá záda, a tak se připravuju na opětovné setkání se svými cvičebními přáteli v podzimních kurzech.
Už teď mi píšou, že se moc těší, a tak po celé léto, přes bolest i přes zdravotní nepohodlí, denně pilně trénuju:)
Chcete se taky přidat a zacvičit si se mnou?
Píšu a zkušenosti sdílím
Zase ráda a s lehkostí píšu. Rozhodla jsem se sdílet své úrazové „zážitky“ a hlavně nabyté osobní zkušenosti – třeba se mohou hodit i některým z mých čtenářek/čtenářů, i jim se tu a tam může něco stát. Dychtivě sbírám tipy pro případné „plameňáky“, jak nám trefně říkají sami zdravotníci.
Když to slyším poprvé, chechtám se tak, že se mi i srdce směje: zrovna si to šinu nemocniční chodbou na kontrolu, poskakuju přitom o berlích po jedné a tu zraněnou, natřenou ještě červenou „operační“ dezinfekcí, mám skrčenou, aby nebrnkala o zem… Typický plameňák!
Zjišťuju, že sdílení má svá kouzla i benefity. Najednou mi píšou i lidé, kteří se roky, ba nikdy předtím neozvali, i když mě prý pravidelně sledují. Mám radost, že doteď jen hypotetičtí čtenáři jsou reální a dokonce mají i jméno! O to větší mám chuť psát.
I na ulici mě třeba zastaví úplně „cizí“ lidé a ptají se, jak se mi daří – je to vážně moc milé. A vida, ukáže se, že i oni jsou mými pravidelnými čtenáři, a nejspíš četli pilně i ten nejnovější „zdravotnický“ seriál o mém zranění.
Začala jsem zase číst
Léta jsem odkládala návštěvu knihoven na dobu, až budu mít čas, a mezitím mi legitka do knihovny dávno propadla. Teď mám víc volna i důvod, a už neztrácím čas.
Čtu cestou na kontrolu, v metru, tramvaji, v autobusu, čtu v čekárnách, při snídani, po obědě, před spaním, cestou na chatičku, na dovolené, čtu, čtu a čtu!
A taky hledám a sbírám tipy na dobré knížky, a to prosím i od vás, přátelé – máte pro mě nějaký??
Rekonstrukce chatičky pokračuje
Také mám čas na rozmyšlení, jak to na naší chatičce má vypadat, až bude kompletně opravená. Spolu s mužem pilně jezdím na kontroly a porady se stavebníkem, nejprve ještě o berlích, pak už nalehko, bez nich.
Namísto sportovních obchodů či butiků se teď můj zájem přesunul do Hornbachu, Bauhausu, Sika, Světa světel, Pro-doma a dalších dříve přehlížených center.
Nechávám si posílat vzorky, vybíráme podlahy, obklady, nábytek, světla i asi tisíc dalších potřebností, plánujeme, rozměřujeme, nakupujeme, znovu vyměřujeme, stěhujeme, vybalujeme, objednáváme, přikupujeme, a tak dál a tak podobně, celé jaro a léto. Zná to jistě dobře každý, kdo někdy stavěl nebo rekonstruoval.
Je to ale už nadějnější doba než když jsme zjišťovali, co všechno nás čeká…
A třeba už konečně bude po dvou letech do zimy hotovo.
Zahrada ožívá
Postupně také začíná „rehabilitace“ poničené zahrady. Po malých kouscích třídím obří hromady dřeva: nejdřív ještě vsedě a s berlemi u nohou zpracovávám velkým i nůžkami hory větví…
Po odhození berlí už můžu postupně trénovat rovnováhu i s hráběmi a lopatou. Odhazuju jehličí, hrabu a vrším, a mech i tráva ukryté pod touto vrstvou se můžou zase nadechnout.
Taky chůzi trénuju aktivně, ale raději ještě s oporou o kolečko plné malých polínek. Kupím je do nepřehlédnutelných hromad. Ta zimní spoušť postupně ubývá a pozemek se zas mění v docela obyvatelnou lesní zahradu.
Místo cyklistiky maluju
Když přicházejí dlouho plánované cyklo-dovolené, to ještě sotva chodím (kolo přijde na program až v létě). A tak mám čas malovat. Léta jsem si slibovala, jak vytáhnu barvy a zas začnu své malířské pokusy. A vždycky to skončilo stejně – po celodenních vyjížďkách už nebyla ani energie a čas, a často ani to světlo… Teď mám vše, a tak denně na výletech maluju.
Je to neumělé (ty mé malířské pokusy mají svůj vývoj, a jsou řazené od těch úplně prvních odshora dolů), ale moc mě to baví. Maluju v bavorském lese, v rakouských horách i doma na zahradě. Snažím se zachytit venku ty prchavé chvilky, než se vše zase změní – mraky se rozplynou a krajinu prosvítí slunce, stíny se zkrátí nebo prodlouží, barvy se rozsvítí a za okamžik zas potemní.
A čím dál víc obdivuju ty malířské mistry, kteří lehkým štětcem kouzlí své nadýchané krajinky: někdy pár tahy dotvoří snovou atmosféru, jindy jednou čárou podtrhnou bouřkové drama. Brány k tajemství akvarelu mi sice zatím zůstávají pootevřené jen na škvírku, ale nevzdávám to.
Online tvorba opět startuje
A co mé online projekty? Ty zatím stály, stály, a trpělivě čekaly, až na ně dojde: až zbyde energie, objeví se inspirace i chuť tvořit. A nakonec to přece jen přichází… a během podzimu se konečně rozsvítí i web a nový online kurz bude TU! Nechte se překvapit.
Zvědavci mohou nový kurz omrknout tady a rovnou se zapsat.
Odpověď na otázku
Když se tak zamyslím, tak i díky těmto osobním příkladům mám dost pádný důvod ke konstatování: ANO, na přísloví „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ je z mého pohledu hodně pravdy.
A co mi to ještě dalo?
Trpělivost! Sezení v čekárnách to pacienty velmi dobře naučí. Pokoru. Když je j člověk ne-mocný a závislý na znalostech a dovednostech lékařů, fyzioterapeutů a sester, sklání se před jejich uměním. Důvěru! Ano, můžu vložit své tělo i osud do „cizích“ rukou a naprosto důvěřovat, že vše dobře dopadne. Zpomalení! Naučila jsem se, že se nemusím životem jen prohnat, že zpomalený život přináší velké zklidnění nejen tělesné, ale i duševní, a tak je pomalost někdy i velká radost:) Optimismus. Bez něj se cesta zdá ještě delší a trnitější, a i ta bolest je horší. Sílu! Po každém propadu na cestě k uzdravení je třeba sebrat dost sil k překonání nechuti a často i bolesti, aby se mohlo znovu vstát.
Mnohokrát jsem se také znovu přesvědčila, že je vážně skvělé, když si můžu úhel pohledu na celou situaci sama zvolit. Kdo „sýčkuje“, svádí vše zlé na druhé a stále se zlobí, nebývá tak rychle vyléčen. Zranění i stavba mi daly hodně zabrat, ale i tak raději na všem vidím to dobré.
Sice je teď můj kotník, okrášlený třemi novými jizvami, o dost tužší i tlustší, ale po půlroce bezmoci už zase jezdím na kole! A za těmi hortenziemi sice uvnitř chaty i všude venku ještě „číhá“ obří kopec práce, ale… že ty kytky vážně krásně kvetou?
Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
