Vladana BotlíkováJak to bylo loni touto dobou…
Když jsem loni na jaře rehabilitovala po únorovém úrazu kotníku na elektrokole, vše se zdálo zalité sluncem. Kotník byl skvěle odoperován velice šikovným panem doktorem, dobře se hojil, následnou péči jsem opravdu nepodceňovala a denně pečlivě masírovala a cvičila. Po kratších procházkách přišly ty víc a víc prodlužované, letní plavání v rybnících, a pak i kolo!
Ano, během léta jsem opět sedla na kolo, ale zatím jen na to „obyčejné“ jednoduché, bez motoru a dokonce i bez přehazovačky. Jízda po rovině i do mírných kopečků byla v pohodě, bez přípomoci lehce sportovní, a kotník vůbec neotékal.
Pomalu jsem se vracela i do běžné celoroční pohybové rutiny: od podzimu jsem opět vedla pravidelné cvičební lekce Zdravá záda i semináře Zdravé nohy – ano, už jsem i své nohy zas považovala za uzdravené.
V zimě pak ještě přibylo lyžování na francouzských sjezdovkách, a opět úplně bez problémů.
Co se starým kolem?
A blížilo se další jaro, to letošní: 2025.
Ve sklepě stále čekalo to zlovolné elektrokolo, a mně se na něj vůbec nechtělo sedat. Kdykoliv bylo pěkné počasí na výlet, našla jsem si důvod, proč nejet. Jako by mi tělo říkalo: tohle kolo už není pro Tebe. Ale že by už nastal i konec vyjížďkám v oblíbených alpských údolích s našimi cyklo-přáteli, to se mi ještě nezdálo. Když se pak naskytla možnost podívat se na jiné, o něco menší elektrokolo, hlavně bez zvýšené zpevňující příčky znemožňující rychlé nasednutí, nebránila jsem se tomu.
Nakonec to skončilo prodejem původního kola – přece jen mi způsobilo opravdu dlouhodobou nepohodu, zatímco teď dělá radost jedné milé středoškolačce. A já si vybrala nové, méně sportovní elektrokolo, na které se velmi pohodlně nasedá i sestupuje a výletovat na něm v příměstské krajině je velká pohoda.
Myslela jsem si, že odteď bude i jízda v terénu – a klidně i v tom alpském – opět radostí. Že se přes vše přehoupnu tak lehce, jako to bylo při všech ostatních pohybových aktivitách: třeba při turistice, plavání, na lyžích nebo při běhu. Jak jsem se mýlila!
Všechno je jinak!
Odjeli jsme do rakouských Alp a jako vždycky nás čekaly jednodušší i celkem náročné cyklovýlety, pečlivě naplánované manželem, vedoucím výpravy. Nejen jízdy podél vody, ale tak jako v předchozích letech i stoupání do příkrých sedel, kam se s běžným kolem starší cyklista už obvykle nevyšplhá.
A na jednom takovém kopci se to stalo. Cestou dolů po prudké a dosti kamenité cestě mi kolo podklouzlo, a díky jiné konstrukci kola jsem to bezpečně ustála. Ale tělo si pamatuje! Stres z toho okamžiku pádu před více než rokem byl zřejmě uložen v každé buňce mého těla, a tak mi vypovědělo službu.
Najednou jsem se nemohla nadechnout, spustil se vodopád slz, svaly ztratily veškerou sílu a tělo se zastavilo, že dál už na kole nedá ani jeden záběr. Sešla jsem nejprudší část pěšky a postupně se zase uklidnila. Ten den jsem se už raději vrátila bezpečnou dolinou. A aby mi to bylo úplně jasné, tak jsem tu stejnou hrůzu prožila ještě jednou, a zase na dost svažitém travnatém sešupu, tentokrát při sjíždění k horskému jezeru. Po dalším pěším a velmi pomalém sestupu vedle kola jsem pochopila jedno: už to nebude jako dřív!
To dáš, makej! Anebo ne?
Slýchávám to hodně v kolektivech, zvláště u sportovců – v obtížnějších momentech se hecují: to dáš, překonej se, ještě jsi přece „jura“, nevzdávej to, makej! U mladých a trénovaných to může být podpůrné až stmelující, u těch starších však někdy už i škodlivé – potlačuje a tiší to osobní hlas z nitra.
Naše tělo je totiž chytré a dává nám obvykle včas vědět, když to přeháníme. Zvlášť pro bývalé sportovce je často těžké si přiznat, že teď je ta chvíle, kdy je třeba snížit na sebe nároky. Anebo se i vzdát dříve oblíbených činností – to vyžaduje velkou dávku pokory, odhodlání i odvahy.
Je to velké umění, přestat po mnoha letech třeba lézt, skončit s motorkou, dát lyže do sklepa nebo předat mladším šnorchl a neopren. Prostě uzavřít jednu kapitolu dřív, než přijde krutá ťafka, když signály neposlechneme.
Odvaha ke změně cílů
A tak tu dávám prostor mému vnitřnímu hlasu a vzdávám se vyjíždění kopců, z nichž se pak budu bát sjet. Ani sjíždění „sjezdovkových“ cest z horských vrcholů už není pro mě. Ale kola jako bezva dopravního prostředku se ještě zdaleka nevzdávám! To obyčejné rozhodně nestojí v koutě, přes léto bývá denně využité – nástupy na výlety do lesů, za nákupy nebo na houby jsou hned rychlejší.
A v horském terénu pořád ještě můžu v pohodě jezdit na novém elektrokole a hlavně do kopců využívat jeho přednosti. Jen budu volit schůdnější cesty o něco níž než dřív, už žádné vrcholové extrémy s prudkými štěrkovými sjezdy. Do krpálů a na výhledy si raději vystoupám při pěší túře a dolů sejdu taky tak – ty přetažené výkony totiž vážně nestojí za následně zkažený čas kvůli vyčerpání a nemoci, nebo kvůli zranění či operaci.
Jak dál? Tipy pro odhodlané
A co dál? Pro tvořivé a přemýšlivé se totiž může otevřít nová kapitola nebo celý nový obzor, stačí najít nový smysl pro své konání. Nečeká třeba na víc pozornosti váš potomek nebo vnouče? A co oslovit dávné kamarády a zajít na bezva koncert nebo se spolu kouknout na film, který jste chtěli vidět.
Či se podívat na neotřelou originální výstavu (foto z výstavy Chiharu Shioty: Neklidná duše v Kunsthalle Praha) anebo zajít do divadla a potěšit se skvělými hereckými výkony svých oblíbenců… Nebo oprášit slovíčka, gramatiku a pak si zas přečíst knížku v jazyce, který jste dobře ovládali, ale teď jej pomalu zapomínáte? A co takhle se sebrat a odjet na místo v cizině, které jste už dávno toužili poznat?
Já jsem loni během svého „znehybnění“ po letech znovu objevila kouzlo malování, provázím malou vnučku v začátcích jejího školkového života, letos jsem se vrhla na tvorbu nového online kurzu Cviky pro oči, na zahradničení a na práci se dřevem – pro klidné chvíle při krátkém zastavení v rušném dni jsem si třeba vyrobila „dešťovou hůl“…
A příští rok budu zvelebovat zahradu, opakovat francouzštinu a cestovat. A jak to máte právě teď vy?
Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
