STOP rutině! Ladná chůze nerutinně, v rovině i nerovině – 6. díl

Seriál Stop rutině

V tomto seriálu si ukazujeme, co dělat, abyste se cítili zdravější a mladší na těle i na duchu. Cesta vede přes odstranění nevyhovujících návyků, zařazování drobných či větších změn do běžného denního režimu i přes trénink mozku, abychom z jeho tvořivého potenciálu dokázali využít co nejvíc. Vše, o čem píšu, také dlouhodobě zkouším a zažívám „na své kůži“.

Hned v 1. dílu jsme se věnovali různým aspektům drobných rutinních aktivit v denním životě. Ukázali jsme si, jak malými změnami v každodenních návycích podpoříme vlastní pohybovou i mentální kreativitu. Třeba kolik zábavy přinese odemykání levou rukou naslepo, nebo proč je dobré ovládat myš oběma rukama. 

Ve 2. dílu jsme nastínili možnosti, jak lze pracovat na zlepšení vlastní odolnosti a imunity a jaké jsou možnosti upevňování zdraví otužováním, jak překonávat pocit chladu. Jak mohou i „zimomřivci“ začít jemně a beze stresu s otužováním i jinak než jen obligátní studenou sprchou. 

3. díl prozkoumal to, co může do života přinést vědomé držení těla. Jak se změní postava zvenčí i jak změna držení těla zasáhne i sebe-vnímání „zevnitř“. Jak může každý povyrůst i v dospělém věku a „zhubnout“ i bez diety.

Ve 4. dílu jsme probrali vše o kondici: proč se omezuje rozsah pohybu, jak se ztrácí svalová síla, proč tuhne tělesná schránka a zmenšuje se mobilní prostor uvnitř těla. Kdy tohle „chřadnutí“ začíná a JAK se mu postavit a zpomalit je.

V 5. dílu jsme podrobně prozkoumali tipy, jak si zpříjemnit jízdu na kole, aby vás z ní nebolel krk, bedra nebo zadek.

V tomto šestém dílu se podíváme na nejběžnější pohyb vůbec, na chůzi.

Poznáte už na dálku své blízké?

Už jste to určitě zažili: vyhlížíte kamarádku či přítele, pořád nejde a nejde… a pak najednou víte, že se blíží! Způsob chůze poznáte už z dálky a máte hned jasno. Dokonce i u zcela cizích lidí už na dálku vidíte, zda je to člověk mladý, nebo postarší, zda je zrovna v dobrém rozmaru, nebo se naopak necítí dobře. Poznáte to podle držení těla, rychlosti i stylu chůze.

Na tom všem se dá cílevědomě pracovat. A vůbec to nemusí být dřina, naopak! Chůze vám každý den může do života vnést radost a dodat novou energii. Ukážeme si na příkladech, jak, kde a v čem na to.

Způsob chůze: rychlá chůze s dlouhými kroky

Co se děje na chodidlech při chůzi? Hodně záleží na tom, jakým způsobem chodíme. Zda rychle, pomaleji, zda děláme dlouhé kroky, nebo ty kratší, zda došlapujeme na patu a ve kterém jejím místě…

Velmi svižná chůze má své výhody i omezení: chodec se dostane všude rychle, ale už nemůže tolik dbát na techniku chůze. Obvykle se víc „dupe“, tedy se silným nárazem na patu, krok je delší, rázný, a není čas na jakékoli, byť minimální korigování došlapu během chůze. Natož na to, aby chodidla trochu poznala, po čem to vlastně chodí.

Rychlý chodec totiž obvykle myslí na tisíc dalších věcí, které musí udělat, myšlenkami je tudíž určitě jinde než u svých nohou. Pro takového svižného chodce se tedy hodí pořádné, pevné boty, jež rázný krok trochu ztlumí a dobře odpruží velké nárazy.

Barefoot obuv je pro něho méně vhodná, protože v ní brzy začnou pobolívat paty. Tvrdé a tisíckrát opakované nárazy jim nedělají dobře a ani ta tuková výplň pod patními kostmi obvykle vůbec nestačí vše ohlídat a odpružit. Pokud nechcete na svém stylu chůze cokoli měnit, je lepší obout si raději bytelnější podrážku s tlumicí vrstvou, aby pata a chodidlo tak netrpělo.

Pomalejší, více „vědomá“ chůze

I ta má své plusy a mínusy. Nevýhodou je, že tento chodec je vždycky pomalejší. Krok je kratší, a i když se zvýší frekvence kroků, chodce „rychlíka“ obvykle nedoženete. Jedině snad kdybyste byli profesionální sportovní chodci…

Kladem zase je, že máte obvykle jasno, po čem chodíte. Vaše chodidla to poznají, mají na to při pomalejší chůzi víc času. A tak se i chodidlo lépe přizpůsobí nárazu, lépe jej ztlumí, i kotníky pracují optimálně a na předpokládaný střet se zemí se lépe nastaví. Zde pak i barefoot obuv může pomoci k lepšímu poznání terénu pod nohama a k citlivějšímu kontaktu se zemí.

Naopak pevné, případně přes kotníky upnuté boty s tvrdou, neohebnou podrážkou nedovolí nohám uvolnit se a zjistit, co se to pod nimi děje, jaký terén ke zkoumání se nabízí a jak se na něj připravit. „Pomalý“ chodec je tedy moc neocení a jeho nohy jsou z nich nešťastné. Při „vědomé chůzi“ je obvykle chodec mnohem víc myšlenkami „tady a teď“, vnímá každý krok a přesně si uvědomuje, po čem chodí. Pak může i trochu zasáhnout do toho, kam a kudy půjde, korigovat nastavení a případně si i vybrat dobré místo, kam bezpečně došlápne příště.

Terén a obuv pro chůzi

Je tolik možností, kde se dá chodit! A v čem… 

Po městě budete již předem očekávat spíše tvrdší a méně pestrý terén s mnoha rovnými plochami, táhnoucími se stovky metrů, s pravidelnými nerovnostmi jako jsou obrubníky, kraje chodníků, parkovišť, schody k domům. Na jejich povrchu budete nacházet asfalt, beton, kámen, štěrk, dlažbu…

A mnohem méně bude všemožných nepravidelností a měkčích povrchů (ty najdeme spíše v parčících a na okrajích měst). Na pevném terénu se dá chodit rychle, je přehledný, až skoro nudný, čeká vás na něm méně nástrah, a tak více svádí k „nevědomému“, bezmyšlenkovitému chození.

Jste-li spíše městský chodec a pohybujete se v převážně tvrdém terénu, určitě se na to již předem nachystejte nejen obutím, ale i nastavením těla a mysli. Když víte, že strávíte celý den ve velkém spěchu, pobíháním mezi prací, školou, po úřadech či obchodech, pamatujte na to již ráno při obouvání.

A pokud jste nový barefootový (=BF) nadšenec, a teprve s BF obuví začínáte, je dobré se na to trochu připravit. Více k obouvání do BF najdete ve čtyřdílné sérii článků : Přezouváme se do bosobot (zde 1. díl).

V přírodě je zase jiné povyražení: mnoho nepravidelných nerovností, terény se obvykle střídají: tu hlína a tráva, tu štěrk, kamínky, malé skalky, pak zas jehličí a lesní půda se střídají s měkkým až bahnitým povrchem. A někdy cestu přehradí potok a je třeba jej přebrodit…

Pestrost a rozmanitost je hlavní odlišností, rutinní „městský“ krok tady obvykle nasadit nejde. Pro někoho to může být předností, pro jiného i nevýhodou.

Když jdete na výlet a víte, jaký terén vás čeká, a taky víte, že nemusíte spěchat a tento den si můžete v klidu užít, obujete se určitě jinak než do města na pochůzky. A máte i více možností: třeba podle toho, jak zdatní jste chodci a jak odolná a trénovaná máte svá chodidla a nohy.

A vůbec není pravidlem, že se musíte obout výhradně do pohorek! Záleží na stavu vašich nohou, ty trénované zvládnou klidně i „kristusky“, zatímco ty slabé raději vklouznou do pevnějších bot.

Více k obouvání na výlety najdete v článku Jak se obout na výlet a do hor.

Technika chůze: chůze po rovině

Pokud se pohybujete po městě a máte obuté boty s malým dropem (lehce zdviženou částí pod patou = malý podpatek), chodí se obvykle běžným způsobem: pohyb během jednotlivého kroku začíná došlapem přes patu. Podle typu boty je patní část boty lehoučce nebo více skloněna, a tak se na patu ne vždy došlapuje naplno a tvrdě, výše podpatku to obvykle neumožní.

Čím vyšší je podpatek, tím méně rázný je dopad na hranu paty a tím více se pohyb v kotníku nahrazuje přizpůsobením o jedno a více pater nad chodidly: pokrčením v kolenou spolu s pohybem v pánvi (vpřed, někdy i lehce do strany) a prohnutím v bedrech. Nic z toho není ale fyziologické a tělo to vyčerpává. Nedivte se pak, že se tělo i po obyčejné procházce městem ozve třeba bolestí v zádech.

Když si do města vezmete BF boty, technika chůze by se tomu měla přizpůsobit. Aby byl došlap měkčí a netrpěla tolik pata, je třeba chůzi lehce zpomalit, zkrátit krok, našlápnout jemněji, více naklopit kotník a pro první kontakt se zemí využít větší plochu chodidla než jen hranu paty. Tento způsob je vhodný nejen pro chůzi v BF obuvi, ale i pro chození v „normálních“ botách s velmi nízkým podpatkem.

Chůze po rovině

Po rovině prý umí chodit každý. Chcete-li se v chození opravdu zlepšit, tak právě proto rovinku využijte. Můžete začít svůj způsob chůze pozorovat, vyhrát si s délkou kroku, sledovat, jak a kam na chodidlo dopadáte, jak moc se do dalšího kroku odrážíte (pokud vůbec), zda jde odraz jen z přednoží a bříšek pod prsty, nebo se zapojí i prsty na nohou, zda se krok odrazí i ve vašem těle, protože se při odrazu narovná a povytáhne vzhůru. A přesně to je velmi žádoucí, a tak trénujte nejen nášlap, ale také pružný odraz! Být při chůzi jakoby vyšší, krásně vzpřímení, chodit ladně a pružně, to určitě chcete, že?

Rovný povrch vám umožní plně se na chůzi soustředit a přitom vás nevyčerpá. A navíc můžete při chůzi po rovině skvěle natrénovat i pravidelné, rytmické dýchání. O něm si za chvilku povíme víc.

Jak chodit nahoru (do schodů či do kopce)

Zatímco po rovině se dá pěkně natáhnout krok, do kopce už to není „ekonomické“, obvykle to ani neudýcháte. Schody vybíhají po dvou (nebo dokonce po třech) jen děti a mladí nadšenci, ti ostatní šetří síly a stoupají bez zastavení schod po schodu, aby se dostali do určitého pravidelného tempa. A to nejen toho pohybového, ale i do určitého dechového rytmu, sladěného s pohybem. A pokud je u schodů i zábradlí, ti chytří jej určitě využijí pro oporu, šetří síly i svaly nohou, zvlášť pokud je schodů hodně (výstup do vyšších pater domů bez výtahu, na rozhledny apod.).

V přírodě je při výstupu do hodně prudkého kopce výhodné velmi zkrátit krok. Příklad: když si můžete vybrat mezi hlavní cestou s několika vybudovanými, ale vyššími schody a vedlejší pěšinkou s mnoha nižšími stupy, tak určitě volte ty nižší. Nohy si lépe zvyknou na zátěž, svaly na stehnech se tolik nenamáhají a ujdou do kopce i delší vzdálenost ve větší pohodě.

Totéž platí při výstupu například do zasněženého kopce, kde si stupy tvoříte sami: čím méně stupů vytvoříte a čím budou vyšší, tím budete unavenější, a to nejen vy sami, ale i ti, kdo jdou ve vašich stopách. Stoupat po mnoha, byť velmi nízkých stupech je méně vyčerpávající.

Závěr: tady neplatí, že méně je více, ale že více je více:)

A pokud máte s sebou na výletu skládací hůlky, je dobré je použít nejen z kopce (tam je to dokonce velmi žádoucí i pro mladé a zdravé), ale i cestou nahoru. Více o vhodném používání hůlek na túře najdete v článku Chraňte svá kolena!

Jak chodit dolů (ze schodů či z kopce)

Pokud je ve městě při sestupu do nižších pater možnost volby mezi chůzí po schodech nebo jízdou výtahem, není na škodu být línější. Pro nohy (a pro kolena obzvláště) je to chytrá volba. Nahoru jít, dolů jet tedy není ostuda: cestou nahoru potrénujete dýchání pro zvětšení kapacity plic a dolů si šetříte kolena.

A jak v přírodě? Trénovaní jedinci zvládnou běh do kopce s lehkostí, ti netrénovaní to přežijí, ale moc si to neužijí. Zato běh z kopce si mohou dovolit bez úhony jen dobře trénovaní, zvlášť když běhají jen tak, bez opory. Pro ostatní je to zdravotní riziko a doporučuji opřít se při sbíhání o hůlky.

Však mrkněte na VIDEO, že to s hůlkami jde skoro samo.

Netrénovaní při opakovaném sbíhání strmějších kopců riskují přetížení úponů i svalů stehen. To se později vymstí velkou bolestí kolen, ba až neschopností udělat po návratu z túry krok. Někdy se bolesti ozvou až druhý den, o to déle pak trvají.

Na mých sportovních turistických kurzech takto vždy několik mladých „běžců“ bez předchozího tréninku potupně dokulhalo z výletu jako poslední. Nebo dokonce museli další den s oteklými koleny zůstat doma. A to ani nemluvím o zvrtnutí kotníků s následným výronem v důsledku špatného došlapu…

Když se na kopcích pohybujete po delším nicnedělání, volte při chůzi z prudkého kopce raději pomalejší tempo, případně se opírejte o hůlky.

Ty mají ještě jednu výhodu: umožní vám bezpečně sestupovat i mimo cestu. Pokud vede značená pěšina skrze skalnatý a kamenitý podklad a vedle ní je travnatý svah, s hůlkami jej bezpečně zdoláte a šetříte své klouby před velkými nárazy. 

A co když hůlky nemáte a kolena (nebo stehna) se už začala bolestivě ozývat? V nouzi je i větev dobrá, a klidně i dvě… Je to rozhodně lepší než při dalším pobytu přijít o krásné zážitky.

Je-li v místě i lanovka…co asi udělá uondaný sváteční turista? Potvrďte si svou odpověď shrnutím ZDE.

Jak si rozvrhnout síly a odpočívat během chůze

Co myslíte, je lepší při výletu v přírodě odpočívat, až když už opravdu nemůžete, nebo raději průběžně, tedy dělat pravidelné krátké přestávky po určité době? Anebo si vydechnout až v cíli? A jak odpočinek pojmout?

Odpověď se bude různit podle zdatnosti chodců: trénovaní vydrží mnohem víc než sváteční turisti a ani přestávky nepotřebují. Záleží i na lidech, se kterými jdete. Když jste sami, nemusíte se na nikoho ohlížet, jako když jdete s partou. Ve skupině stejně starých / mladých je to samozřejmě jiné než výlet s menšími dětmi. Ale některá pravidla jsou dost obecná.

Když jdete ve skupince, je nutné se řídit podle nejslabšího člena výpravy. Případně skupinu i rozdělit, pokud je hodně nesourodá.

Zhruba po prvních deseti minutách chůze je dobré zastavit a zkontrolovat si výletnickou „výstroj“. Podívat se, zda batoh na zádech dobře sedí, dotáhnout popruh, vyhrnout si kalhoty nebo rukávy, sundat nebo si obléci svetr, vzít si na hlavu klobouk. Nebo si naopak čepici sundat, dotáhnout uvolněné tkaničky… To vše by pak zdržovalo nejen vás, ale i ostatní, a taky vytrhávalo z tempa.

A pak už můžete nasadit pohodlné chodecké tempo a udržet je aspoň půlhodinku, než dosáhnete určitého pravidelného rytmu chůze. Pokud jste na vycházce sami, postupně se vám může podařit přepnout do lehce meditativního módu, kdy nohy jdou jakoby samy od sebe. Pohyb se postupně víc a víc automatizuje a mysl se může oprostit od běžného „rádia“ v hlavě a užívat si přítomný okamžik všemi smysly. Třeba hmatem: sledovat způsob nášlapu a užívat si měkkost mechu pod nohama. Anebo zvukem: poslouchat zpěv ptáků i ťukání datla. Nebo čichem: vnímat vůni posečené louky či čerstvě pokácených stromů.

Pokud si za svižné chůze i povídáte, zvlášť během výstupu, jste už vážně borci / borky! Je to skvělý bonus pro trénink dechové zdatnosti. A pro toho, kdo už moc nemůže a sotva to udýchá, mám dobrý tip: když položíte spoluchodci dobrou otázku pod kopcem, pak se už jen „vezete“: při výstupu šetříte síly na dech a ještě máte zadarmo program od osloveného baviče:)

Ať už jdete sami nebo ve skupině, je dobré si určit nějaký postupný cíl, kam dojdete. Tam si pak udělejte delší odpočinek. Na každé zastávce se také nezapomeňte napít.

Taková zastávka je například na každé velké křižovatce cest bez směrovky a turistických značek, kde není jasný další postup. První ze skupiny tam vždy zastavuje a čeká, než dojde poslední člen, aby ani on špatně neodbočil.

Narazíte-li cestou na vodu, využijte ji pro osvěžení unavených nohou! Zujte si boty a pak si v potůčku, v rybníku či v jezeře stoupněte do vody, přešlapujte v ní nebo se projděte po mělkém kraji rybníka či v korytě potoka. Jen nestůjte, aby vám nemrzly prstíky.

A nebojte, ten ručník, který s sebou třeba nemáte, ani nepotřebujete! Stačí, když si po koupeli nohy otřete rukou a vnoříte je zpátky do ponožek (pokud je tedy máte) a do bot. Chodidla budou krásně prokrvená a teplá, takže za chvíli vysuší i lehce zavlhlé ponožky a ponesou vás další kilometry s velkou ochotou.

A když se budete chtít ponořit celí, jen směle do toho! Poděkuje vám celé krásně zahřáté a probuzené tělo. Víc k otužování najdete ve druhém dílu tohoto seriálu.

Jak při chůzi dýchat

Tohle může být vážně skvělá hra! Moc dobře se trénuje, když jdete po rovině. Moji studenti, zvláště ti třetího věku, to opravdu milují. Říkají, že si na dýchání často venku vzpomenou a cesta jim pak hned ubíhá ještě rychleji. Vyzkoušejte to i vy a uvidíte, jak se vaše dechová kondice vylepší. A i vás již po krátkém čase překvapí, jak se čísla budou měnit: z prvotních čtyř kroků na nádech a čtyř kroků na výdech (neboli 4/4) prodloužíte dech třeba až na 8/12… 

A navíc vás to bude bavit i při stoupání do kopce, přestanete se tolik zadýchávat a zmenší se i potřeba častých zastávek. Jen nezapomeňte, že i do kopce je třeba dodržet základní dechové pravidlo a udržet klidný rytmus chůze.

Mrkněte na několik dobrých tipů ve VIDEU k dýchání během chůze: Nedávno jsem je pro vás natočila před svými neumělými obrázky.

Jak odpočívat po výletu

Jak si potom nejlépe odpočinout doma? Rychlá první pomoc pro hodně unavené: dejte si nohy do umývadla s teplou vodou, rozpusťte do ní pár hrstí soli (nejlépe mořské) a pokud máte, tak přidejte i pár kapek levandulového oleje. Pobudete 15 až 20 minut… a únava zaručeně zmizí.

Pokud máte po delším výletu těžké až nateklé nohy, dejte je nahoru! Lehněte si na záda, „odložte“ si nohy na židli, na stěnu, na gauč, prostě výš než je vaše pánev, a takto pět až deset minutek pobuďte. Až pak vstanete, tíže v nohou bude zázračně pryč!

Čeho se při chůzi vyvarovat

Chodit přece umí každý, tak je vůbec něco takového? A přece je, tedy pokud nejste zrovna vy jedni z těch mála turistů, kteří chodí úplně naboso.

Nespoléhejte se na nevyzkoušené a nerozchozené boty. Zvláště když se chystáte na delší městské pobíhání nebo výlet do přírody. Konkrétní tipy jste už našli výše, tady jen shrnu: v úplně nových botách nechoďte daleko, rozhodně hned neplánujte ujít dlouhou túru. Vzniklé otlaky, oděrky a puchýře mohou celkový dojem z chůze dost pokazit. Samozřejmostí je tedy včasné rozchození bot před výpravou třeba na týdenní trek.

Jak si chůzi krásně užít a co dalšího získáte

Dopřejte si co nejčastěji chůzi v terénu, a nemusí to být zrovna na horách nebo po břehu moře, klidně stačí projít se v nejbližším parku, zajít do lesíka nebo se potoulat podél nejbližšího potoka či říčky.

Jaké jsou další benefity, jež vám chůze přinese do života?

1. tělesná relaxace: během jednoduchého pohybu spojeného s pravidelným dýcháním se tělo při chůzi automaticky přepne z módu předráždění a napětí do módu uvolnění – vypne se stres, svaly celého těla (nejen ty velké, ale například i drobné svalstvo očí) se postupně uvolňují a dostaví se oblažující tělesná úleva i radost. A okolní svět je i díky uvolněným, skvěle pracujícím očním svalům opět krásně ostrý!

1. 2. duševní úleva = meditace v pohybu: napětí šíje spojené někdy i s bolestí hlavy se během cyklického pohybu postupně zmírní až vymizí, někdy se podaří zcela vyprázdnit hlavu od přemýšlení, jindy se myšlenky kreativně urovnají do nových celků a domů se vracíte s novým námětem pro úpravu domova, chytrým nápadem pro svůj byznys či s jednoduchým řešením vleklého problému.
   3. rehabilitace během chůze: ti, kdo se potřebují vrátit do formy, třeba po zlomenině či výronu kotníku, po úrazu kolene, po nemoci nebo po delším pohybovém výpadku, hledají nejrůznější účinná cvičení. Chůze po terénních nerovnostech (a třeba chvíli i bez bot) je to nejlepší posilovací cvičení – například právě na oslabené kotníky!
   4. posilování za chůze: na lyžařskou, cyklistickou nebo turistickou vysokohorskou sezónu je dobré se připravit. Při svižné procházce spojené se stoupáním do kopce se současně posiluje celé tělo, zvláště stehna a lýtka. Každým krokem se také zvětšuje dechová kapacita plic a zpevňuje i svalstvo břicha a hýždí. A to vše bez nutnosti docházet do posilovny a trávit tam další čas.
   5. sběr lesních či lučních plodů: při krátkém zastavení na procházce přírodou můžete nasbírat z volně dostupných stromů u cest tu mirabelky, onde švestky, třešně či jablka, v lese maliny, ostružiny, borůvky, nebo houby. A máte hned skvělou svačinku nebo i večeři…
   6. foto-zážitky z krajiny ve foťáku i na PC: když si dopřejete čas na chůzi, postupně znovu uvidíte přírodu nebo městský svět svěžím pohledem, před očima tu najednou vystoupí krajina v celé kráse a v novém hávu. Stačí zmáčknout spoušť – a hned máte originální vlastní pozadí pro obrazovku počítače.
   7. dobré usínání: podvečerní procházka před spaním může nastartovat nový zvyk. Tělo se před ulehnutím do postele příjemně unaví, mysl se zklidní. Bonusem je rychlejší usínání a také vlastní spánek je kvalitnější a hlubší.

Každý takový, byť krátký chodecký výlet můžete pojmout jako slavnost, že můžete kamkoli vyrazit a že je vám na světě fajn. A že to není vůbec samozřejmé, o tom mohou povídat všichni ti zranění sportovci s polámanýma nohama, nemocní upoutaní na lůžko i staří, špatně chodící prarodiče.

Kde nabrat inspiraci, když vám nohy už tak dobře neslouží?

Pro unavené nohy je dobrá také tlaková masáž pomocí masážních míčků a jiných šikovných pomůcek. Přinese chodidlům prokrvení a také rychlejší zbavení únavy. Více o pomůckách a efektu masáže najdete ve článku: Domácí masážní salón pro nohy.

Někdy je účinnější si na nohy „sáhnout“ vlastníma rukama (ano, klidně i jinýma než vlastníma, když seženete doma vhodného „maséra“ ochotného se vám věnovat:) Pečlivé, a přitom docela rychlé promasírování se podle videa naučí snadno každý. Tuhle až skoro zázračnou Vitalizační masáž nohou moc ráda učím, protože lidé s ní mají velmi dobré zkušenosti a říkají, že jim přináší úlevu. 

A vy, kdo na sebe opravdu myslíte a chcete pro zdraví svých nohou už konečně něco udělat, a to hned teď, mrkněte se a pak naskočte do online kurzu Cviky pro nohy. Už po chvíli pocítíte zlepšení a pak si chůzi budete užívat i díky ozdraveným a lépe fungujícím nohám. Tak jako všichni ti, kdo se touto cestou vydali před vámi.

Co udělat pro zvýšení motivace

Když s chůzí začínáte, zkuste oslovit někoho z rodiny, přítele nebo kamarádku. Nebo si pořídit psa… Dobrý parťák na výlet či pravidelnou procházku je skvělou motivací vyrazit, i když je třeba horší počasí nebo se vám nechce.

Až se chůze stane dobrým návykem, možná zjistíte, že ten nejlepší přítel na výlet jste vy sami, a že si to užijete stejně dobře, ba někdy i lépe.

Oslavte chůzí každý dobře prožitý den, své zdravé nohy, tělo i mysl a užijte si život na sto procent.

Líbil se vám článek?

Sdílejte jej nebo na něj pošlete odkaz.